Kačenka Havlasová byla hvězda. Seděla, chodila a mluvila dřív než ostatní děti, dobře jedla, spala a rostla jak se patří. Pak přišla studená sprcha: dětská lékařka prohlásila, že Kateřina šilhá. Ale kdepak, jak by mohla, bránila se paní Havlasová, to jí jen tak občas ujede, vždyť ona vlastně vůbec nešilhá, a když se podíváte takhle ze strany, tak to vůbec není vidět... Jenže bylo. Začátkem prosince si toho už kdekdo všiml, a tak maminka přece jen domluvila vyšetření u očního lékaře. Byl to ten nejlepší dárek k Vánocům, který mohla své dceři dát.
Podobně jako se malé dítě učí sedět, mluvit a chodit, učí se i vidět. Například binokulární vidění, tedy »dívání se oběma očima«, se vyvíjí až do pěti let. Šilhání odhalí dospělí u dítěte obvykle v poločase, tedy mezi druhým a třetím rokem. Zatímco jedno oko se soustředí na pozorovaný předmět, druhé se toulá - jeho osa je vychýlená. Dítě v takovém případě postupně začíná používat pouze zdravé oko. Nedělá to schválně; viníkem je mozek, který vědomě odmítá zpracovávat rozmazané a zdvojené obrazy ze zašilhávajícího oka. Pokud se tak stane, není třeba nad nešťastným človíčkem lámat hůl.
Sedm procent »kosookých«
Podle statistik totiž šilhá nebo zašilhává skoro sedm procent dětí předškolního věku. Šilhajících dospělých je mnohem méně, což svědčí o tom, že šilhání, odborně strabismus a lidově švidrání, je ve většině případů léčitelné - pokud je ovšem podchyceno včas. »Tuto zrakovou poruchu se snažíme odstranit ještě v předškolním věku, protože jinak hrozí riziko, že se z šilhavého dítěte nakonec stane dítě jednooké - v tom smyslu, že bude používat jen jedno oko,« říká brněnská oční lékařka Květa Kvapilíková. »Dlouhodobý útlum ‚toulavého‘ oka vede k tupozrakosti, kdy má oko trvale sníženou a poškozenou zrakovou ostrost. Dítěti pak chybí například prostorové a hloubkové vidění, které je potřebné u řady profesí.«
Klapka, náplast, čočka
Náprava šilhání není nijak drastická. V naprosté většině případů stačí nasadit dítěti brýle s okluzorem - tvrdou klapkou, která pevně zakryje zdravé oko a přinutí tak to zašilhávající, aby se konečně zapojilo do práce. Léčba okluzí sice komplikuje život rodičům i dětem, ale pořád je lepší než chirurgický zákrok a na rozdíl od trvalého poškození zraku jde pouze o dočasnou záležitost. Okluzor se totiž používá podle rozsahu poškození. Zpočátku se brejličky s klapkou samozřejmě nosí celý den, ale jakmile je patrné určité zlepšení, přichází na řadu okluze střídavá (obden) či půldenní. Novější typ tohoto okluzoru připomíná vaničku na vyplachování oka. Švindluje se s ním o hodně hůř než s jeho předchůdcem, ale vlhká a nevětraná komůrka si, jak tvrdí zkušený pražský optik Beno Blachut, koleduje o zánět oka. Z hlediska účinnosti a manipulace je podle něj nejlepší druhý způsob, a sice náplast pro jednorázové použití. Vyrábí se ve více velikostech a jediné riziko představuje alergická reakce pokožky kolem oka. »Třetímu způsobu - okluzním kontaktním čočkám - se zatím dost rodičů vyhýbá,« konstatuje optik, »její přednosti jsou ale nepopiratelné: je nejméně nápadná, neobtěžuje a hlavně na rozdíl od obou předchozích způsobů si ji dítě zpravidla neumí vyndat.«
Skalpel až nakonec
Součástí života šilhajícího (a léčeného) dítěte se automaticky stávají speciální cvičení - pleoptika. Malování, navlékání korálků, obkreslování a další činnosti trénují toulavé oko až k dokonalému binokulárnímu vidění s dobrou zrakovou ostrostí. »Operace okohybných svalů hrozí pouze v případech, kdy selžou všechny ostatní možnosti,« poznamenává docentka Kvapilíková. »Zákrok se obvykle provádí v rozmezí roku až pěti let věku. Pokud je ovšem šilhání zaviněno například těžkými vrozenými anomáliemi, operujeme samozřejmě mnohem dřív, úspěch ovšem nemusí být stoprocentní. Operace v pozdějším věku, označované jako kosmetické, už oční vadu nenapraví; jenom na první pohled nepoznáte, že dotyčný člověk šilhá. Dobré binokulární vidění, a tudíž i prostorové a hloubkové funkce, však kosmetické operace zraku vrátit nemohou a neumějí.«
Rodičovské šestero
* Šilhání i tupozrakost jsou dědičné. Pokud se tedy ve vaší rodině tyto oční vady vyskytly, upozorněte na ně dětského lékaře.
* Při sebemenším podezření objednejte dítě k očnímu lékaři.
* Šilhání se dá napravit, pokud se ovšem vy i vaše dítě smíříte s brýlemi a okluzorem: ten představuje nejméně nepříjemnou možnost léčby.
* Nechte si od lékaře podrobně vysvětlit, jak brýle s okluzorem používat.
* Upozorněte okolí, že dítě s nasazeným okluzorem nedovede odhadnout vzdálenost a nemá ani prostorové vidění.
* Případný operační zákrok se u dětských pacientů provádí v celkové narkóze.P odle typu a vybavení nemocnice si můžete dohodnout, aby vás zde přijali společně s dítětem.
Sedmiletá Iva M. chodí už dva roky na pleopticko-ortoptická cvičení do brněnské Dětské polikliniky. Na její oční vadu se přišlo poměrně pozdě, proto předpovědi lékařů nevyznívaly příliš optimisticky. Součástí života celé rodiny se tak staly omalovánky, puzzle, mozaiky, křížovky, osmisměrky a jiné kratochvíle, které léčbě pomáhají. S okluzorem Iva nikdy neměla problémy, i když s realitou ji do značné míry smířily fialové obroučky s korálky a srdíčky. »Zpočátku používala stejně jako většina dětí klasickou klapku,« říká maminka Hana, »jenže se pod ní potila a navíc trochu podváděla, takže jsem se rozhodla pro náplasti.« Střídání dvou typů Ivě vyhovuje dodnes, ačkoli nosí okluzor už jen půl dne a má velkou naději, že zanedlouho brýle odloží natrvalo. Mezi její koníčky mimochodem patří tancování v lidovém souboru, takže se zdá, že prozatímní ztráta prostorového vidění jí moc nevadí.
(foto odstraněno)
Sedmiletá Iva M. chodí už dva roky na pleopticko-ortoptická cvičení do brněnské Dětské polikliniky. Na její oční vadu se přišlo poměrně pozdě, proto předpovědi lékařů nevyznívaly příliš optimisticky. Součástí života celé rodiny se tak staly omalovánky, puzzle, mozaiky, křížovky, osmisměrky a jiné kratochvíle, které léčbě pomáhají. S okluzorem Iva nikdy neměla problémy, i když s realitou ji do značné míry smířily fialové obroučky s korálky a srdíčky.
