Často jste obsazován do dobových projektů, jste prvorepublikový typ?
Zajímavá otázka. Zřejmě to bude tím, že mám vysoké čelo, hluboké kouty a starou duši. Ne, vážně, myslím si, že je to náhoda. Velkou část toho dojmu vytvářejí kostýmy a ve Zlaté labuti si na nich kostýmní výtvarnice Míša Horáčková dala opravdu záležet. Sluší to tam všem.
Chtěl byste žít v jiné době? Nebo kam byste se vydal, kdyby bylo možné na chvíli cestovat v čase?
Dříve asi ano. Zvlášť třeba po přečtení nějaké knížky jsem pod jejím vlivem podléhal myšlenkám, že minulé časy byly v něčem lepší. Dnes už si to nemyslím a odmítám podléhat sentimentu, že dříve bylo lépe. Ale kdybyste mi teda půjčili stroj času, vzal bych syna podívat se na dinosaury.
Když se vrátíme do vašich mladších let, jaká vzpomínka spojená s vaší profesí bude ta nejintenzivnější? Měl jste herecké projevy už jako malý kluk?
Když se tak ohlížím zpět do mlhy dětství, matně vidím, že jsem byl třídním šaškem odjakživa. A zcela zřetelně se mi vybavuje poznámka v žákovské knížce od našeho třídního Hájka: Váš syn má teatrální chování!! Hájek.
Kromě hereckého máte i hudební talent, sáhnete ještě někdy po svém oblíbeném saxofonu? Dokáže vám hudba zvednout náladu?
Saxofon zrovna teď beru do ruky skoro pořád, jelikož v představení Marta na něj hraju. A já a hudba? Neumím si život bez muziky představit. Poslouchám ji skoro pořád. Nejvíc asi vážnou hudbu. Ne proto, abych byl za intelektuála, ale proto, že je pro mou duši „nejvýživnější“. Dokáže obsáhnout široké emoční spektrum od smutku, přes radost, vytržení až k meditačnímu ztišení. Vážně se v ní dokážu skoro vykoupat. (úsměv)
Váš hlas je velmi výrazný, provádíte mluveným slovem diváky ČT2, dabujete a dokonce jste namluvil i jednu z postav z kultovních Simpsonů…
Řekl bych, že úplně nejvíc můj hlas v současné době zní v komentářích v českém znění dokumentárních filmů. To je práce, která mě baví, protože se přitom i často něco dozvím. Samozřejmě je to kus od kusu, úroveň některých dokumentů není valná. Ale, a neříkám to rád, stále platí, že složenky se neptají.
Co vás napadne jako první, když se řekne loutkoherecká katedra na DAMU?
V tu chvíli se mi vyjeví monumentální zjev Markéty Schartové. Pedagožka na loutkárně na DAMU, herečka, režisérka a výborná žena. Měl jsem ji moc rád a myslím, že i ona mě. Lidsky i komediantsky jsme si rozuměli, dokonce mi párkrát pomohla, protože jsem nebyl zrovna vzorný student. Takových lidí člověk za život moc nepotká.
Dnes se ale už věnujete hlavně činohře, kde vás diváci mohou momentálně vidět?
Ve Švandově divadle v inscenaci Chlast, v Ungeltu v představení Vejšlap a teď především v Divadle Studio Dva, kde jsme pod režijním vedením Ondřeje Sokola nazkoušeli a odpremierovali na Letní scéně na Vyšehradě představení Bez roucha. Obraz o tom, kterak skupina nepříliš kvalitních herců zkouší a hraje divadlo. Umíte si představit, že je to zdrojem humorných situací i příležitost se zasmát sobě i profesi, kterou dělám. Myslím, že divákům, kteří se chtějí bavit, se tento kus líbí. Hrajeme ho nejen na letní scéně, ale od podzimu i na stálé scéně Divadla Studio Dva na Václavském náměstí.
Bilboardy coby propagace na zmíněné představení obletěly republiku, jaké to je potkávat se občas takto se svým obličejem v nadživotní velikosti?
Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit. (smích) Lenka Hatašová, autorka těchto portrétů, umí při focení vytvořit tak pohodovou a neformální atmosféru, že není problém se uvolnit a i já, který focení nesnáší, jsem si to užíval. Takže když na toho sympaťáka na billboardu pohlédnu, tak bych mu jen poradil, ať si příště učeše obočí.
Díváte se zpětně na filmy či seriály, ve kterých hrajete?
Ne, to vůbec. Vím, že to říká každý, ale i mně vadí chyby, které vidím a které už nejdou opravit.
Během své herecké kariéry jste měl možnost pracovat s legendami jako byl třeba Miloš Forman nebo Agnieszka Hollandová. Měl jste při setkání s nimi trému? Trpíte vůbec trémou?
Trpívám strašnou trémou. A při práci s Milošem Formanem jsem se jí zbavoval několik dní. Bylo pro mě zajímavé sledovat zblízka takové legendy. A zjištění, že jsou to lidi se svými přednostmi, ale i chybami a nedokonalostmi, mě uklidnilo. A trémou před představením trpívám stále, obzvláště když jde o kus, který se delší dobu nehrál. Vzpomenu si na text? Budu vědět, kdy a kam mám odejít, co přinést? Mám ale kliku na kolegy, kdykoliv se něco podělá, tak se navzájem podržíme, zaimprovizujeme a jede se dál. Pak už z toho zbudou jen veselé historky.
Nastudoval jste si jejich tvorbu ještě před tím, než k vašemu pracovnímu setkání došlo?
Pamatuju si, že jako kluk jsem byl v kině na filmu Amadeus. A když ten film skončil, celé kino vstalo a tleskalo! To jsem nikdy předtím ani potom už nezažil. Později jsem samozřejmě viděl Vlasy, Přelet na kukaččím hnízdem a další. Ale tyhle tři filmy Miloše Formana mi v hlavě utkvěly nejvíc. Z filmů paní Holland si nejvíc vybavuju Úplné zatmění. Krásný film.
Mezi vaše blízké kolegy patřila i Hana Maciuchová. Jaká její věta vám dodnes zní v hlavě?
Hanička byla velmi elegantní žena a vznešený člověk. Nikdy si na nic nestěžovala, o nemoci nemluvila, hrála i přesto, že už byla často velmi unavená a říkávala mi: „Petříčku, stáří je jenom pro statečný.“ Měl jsem od ní půjčenou knihu Stávám se sám sebou od Irwina D. Yaloma. Když jsem jí tu knihu vracel, nechtěla ji zpět. Bylo to asi půl roku před Hančinou smrtí. Vepsala mi do ní věnování: „Drahý Petříčku, zkusíme to také? Hana.“ Nepoznal jsem, že se tak se mnou loučí. Moc na ni vzpomínám.
Říkáte, že při herecké práci vycházíte z toho, že všechny lidské bytosti a živé tvory vůbec spojuje jedna společná duše a díky tomu dokážete nacítit i někoho reálného žijícího, koho potom ztvárníte. Bylo tomu například i v případě postavy Jiřího Palacha, kterého jste hrál ve filmu Hořící keř? Dokázal byste popsat, jak toto funguje?
Takhle řečeno to zní příliš velkohubě. Myslím tím spíš, že všichni prožíváme tytéž emoce, v různé intenzitě a v různých variacích. Ale podstata je stejná. Všichni plujeme po řece života ke smrti a je úkolem každého z nás se k tomu nějak postavit. Nikdy jsem se panem Jiřím Palachem nesetkal. Nemohl bych ho pak hrát. Z respektu a úcty k jeho životu a jeho životní pouti.
Máte krédo nebo filozofii, kterými se ve svém životě necháte vést?
Jestli to k ničemu není, tak má i tak smysl věřit, že to k něčemu je. Protože až se ukáže pravda, tak už to bude jedno.
