„Probudila jsem se, bylo mi blbě. Do večera jsem měla čtyřicítky. Skočila jsem do auta a odvezla se do vojenské nemocnice. Tam si mě nechali, už jsem skoro nic nevnímala,“ popsala Jitka Němcová začátek svého boje s covidem na začátku roku 2021.
Rozvinul se u ní oboustranný plicní zánět a byla napojena na kyslík. Potom ji potkala tromboembolická příhoda, která je u covidu obvyklá, a následkem toho došlo k ischemizaci střev, tedy neprokrvení střevní stěny. Musela být operována, byla jí odebrána velká část tenkého střeva. Pak se jí rozpadla kvůli nedokrvení i slezina a musela být také odebrána. Po poslední operaci byla v kritickém stavu, kdy došlo k selhání všech důležitých orgánů.
„Bylo to dost těžké. Nevěděla jsem, proč se mi to stalo. Říkala jsem si, jak je možný, že zdravou holku, která žije zdravým životním stylem, nepije, chodí brzy spát, je v pohodě, napadne taková svině. Dostala jsem se do situace, kdy bojovali o můj život. Já toho moc nevím. Šest neděl jsem byla v umělém spánku,“ popsala Němcová.
Otec mi Vávru nikdy neodpustil, říká Jitka Němcová, žena zesnulého režiséra |
V nemocnici strávila celý rok a drobné pokroky střídaly fyzické a především psychické propady. Podle lékařů byla pětkrát na pokraji smrti a velmi jí pomohli přátelé, především herec Tomáš Töpfer, který ji chodil do nemocnice povzbuzovat, ačkoli teď přiznává, že se v duchu loučil, protože to vypadalo velmi tragicky.
„Byl to těžký boj a já jsem věděla jen to, že se nesmím podívat do zrcadla. Takže rok jsem se nepodívala do zrcadla, abych neviděla tu fyzickou újmu, protože jsem vážila 30 kilo. Aby ta moje duše a vůle nebyla oslabená něčím vnějším. U žen je to obzvlášť těžké, protože mi odešly i vlasy a všechno šlo do háje,“ popisuje režisérka, která se místo do zrcadla koukala z okna na stromy a sledovala, jak se střídají roční období, zatímco ona je stále upoutána na lůžko.
Když strávila v nemocnici rok, rozhodla se pořádně zabojovat a vrátit se domů k milovaným pejskům. „Začala jsem bojovat úplně obyčejnými věcmi. Věděla jsem, že nebudu chodit, tak jsem zařizovala, aby mi místo vany doma dali sprchový kout. A začala jsem organizovat přestavbu bytu, po mobilu, po fotkách, vybírala jsem dlaždičky. Pak jsem si řekla, že mám strašně moc práce, že musím natočit ještě ty filmy,“ popisuje.
Domů se nakonec dostala, ale potřebovala pečovatele 24 hodin denně a stále nebyla schopná chodit a nepřibírala na váze. Zachránili ji v IKEMu, kam se dostala na kliniku diabetologie s extrémní podvýživou a dehydratací. Tam jí nasadili umělou výživu, kterou byla později schopná přijímat i v domácích podmínkách a svou nezdolnou vůlí se pak režisérka postavila znovu na nohy.
„Dvakrát jsem měla klinickou smrt, ale řekla jsem si, jsem tady, tak jsem se z toho dostala, tak jdeme do toho boje a do toho života. Na rozdíl od bráchy, který to vzdal a zemřel. Plno lidí zemřelo. I mladých,“ vzpomíná Němcová na pandemii covidu.
„Chráním se a budu se chránit dostupnými prostředky, které máme. Nevíme, jestli fungují, ale aspoň něco máme. Nevíme, co přijde, ale smysl života je ten, že to nesmíte vzdát. Může zemřít i úplně zdravý člověk, když se mu nechce žít. Každý den života je důležitý,“ dodává režisérka.
