A ukázala jste jim to?
Myslím, že ano. Člověk se s bídou setká v Indii tváří v tvář. A když na to někdo není připravený, je to pro něho určitě kulturní šok.
Vy jste na to své syny nějak připravovala?
Ne. Hodila jsem je do vody a čekala, jak si poradí. Samozřejmě věděli, kam jedeme, na jak dlouho a proč do Indie. Viděli, že si s sebou bereme zimní bundy, takže tušili, že budeme spát někde vysoko v horách a že to asi bude hodně exotické. Jsem ráda, že to nakonec dobře zvládli. I když na některých místech to s nimi dost otřáslo.
Vyprávějte...
Vraceli jsme se z Himálaje zpátky do Dillí, které viděli už na začátku cesty. A kluci byli tak vyjevení, že se zavřeli v hotelovém pokoji a dva dny nevylezli. Dokonce jsem jim tam nosila i jídlo. Jinak to pro ně bylo krásné velké dobrodružství. Líbilo se jim na návštěvě u nomádů, kteří žijí ve výšce přes pět tisíc metrů nad mořem, nebo v tamní internátní škole, kde se setkali s dětmi, které tam žijí daleko od svých rodičů, aby měly lepší budoucnost. Zapojili se a společně pro ně připravili program.
Vy sama jste adoptovala dva Tibeťany.
Malého Tibeťánka i dědečka, kterému zachránily dva tisíce korun život.
Lákala by vás i jiná povolání než herectví?
Nejradši bych nedělala nic, jen si tak lehce plula životem. Kdybych nemohla dělat herectví a musela si vybrat, byla bych rekvizitářkou u filmu. Myslím, že dobře vidím detaily. Ale dělám herectví a do něčeho dalšího už fušovat nebudu.
Ani do psaní? Vždyť už jste napsala dvě knížky pro děti...
To vzniklo neplánovaně. Příběh Eliška a Korálníčci mě napadl před spaním, když jsem si sundávala korále. Právě takové nosí na ochranu holčička Eliška. V noci se korálky mění na malé skřítky. Zároveň jsem v ní sepsala vzpomínky z dětství, které jsem prožila do svých devíti let na Chomutovsku u babičky. Ta pro mě tehdy byla rozhodně nejdůležitějším člověkem na světě. Je zajímavé, že si po letech vybavuji hlavně nejobyčejnější věci, jako koláče, rybíz, nebo třeba to, jak jsme spolu česaly jablka. Pamatuji si vůně a chutě, ty mě také spojují s Indií. Ostatně, z indického a arabského koření a ovoce z naší zahrádky vyrábím pikantní omáčku Neila Chutney. Neuvěřitelně mě to baví. Ráda experimentuji, takže vlastně tak trošku do něčeho fušuju.
Nela Boudová působila v několika oblastních divadlech, patnáct let hrála v Činoherním klubu. V současné době je na volné noze a spolupracuje s několika pražskými divadelními scénami. Hraje ve filmech a v televizních seriálech. Otcem jejích dvou synů Dalibora (15) a Andreje (16) je scenárista Jan Lekeš. |
Vrátíte se někdy k psaní příběhů?
Jeden nápad už nosím v hlavě docela dlouho. Odehrává se v říši hudby. Ale k psaní se hned tak nedostanu, protože bych potřebovala víc času a klidu.
A toho asi moc nemáte. Protože když nestojíte na jevišti, vaříte své omáčky. K dostání jsou dokonce na internetu. Jdou na odbyt?
Jdou. Vařím je podle vlastních receptů, celkem mám tři druhy: brusinkovo-pomerančovou, jablečnou a švestkovou. Ta už je tento rok vyprodaná. Možná proto, že její chuť připomíná lidem dětství.
