Jako sfinga mlčí ten, kdo mlčí jako hrob. Mlčí ale tak nějak zvláštně, tajemně, jako by se tomuto umění vyučil přímo u Velké sfingy v egyptské Gíze. Sfinga v Gíze je stejně známým symbolem Egypta jako pyramidy. Je dvacet metrů vysoká a sedmdesát tři a půl metru dlouhá. Má tělo lva a hlavu faraona Rachefa a mlčí už čtyřicet šest století. Tedy po pravdě řečeno, nemlčí. Občas promluví. Potřebujete k tomu muže z krve královské. Zachovaly se totiž zprávy, že sfinga kdysi oslovila dva prince, kteří znaveni lovem usnuli v jejím stínu. Slíbila jim, že když ji zbaví nánosů písku, stanou se králi. Princové ji dali očistit a stali se z nich mocní faraoni Amenhotep II. a Thutmose IV. Mlčenlivostí zrovna nevynikala ani sfinga řecká, která svého času kazila turistický ruch u Théb. Dožadovala se totiž od kolemjdoucích odpovědi na otázku: Kdo chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?" Když jí lidé nedokázali odpovědět, sfinga je zahubila, ať už ráda, či z povinnosti. Teprve Oidipus tomu přišel na kloub. Odpověděl jí, že člověk, a sfinga se vrhla ze skály, na níž sídlila. Možná to považovala za vysvobození. Vedla totiž dost nudný život. A vzhledem k jejímu zjevu - lví tělo, ženská hlava, orlí křídla, ocas hada nebylo pravděpodobné, že by se kolem ní rojily zástupy nápadníků. Na každé sfinze je cosi záhadného a ani tato starořecká sfinx není výjimkou. Neznáme třeba její původ, mýty se totiž rozcházejí. Buď byla dcerou obra Týfona a nymfy Echidny, a tudíž sestrou lvo-kozo-hadí obludy Chimairy, anebo byla potomkem Chimairy - to by vysvětlovalo lví tělo a hadí ocas - a dvojhlavého psa Ortha. Sfinga by to věděla. Ale mlčí.
11. srpna 2001
