Miloslav Mejzlík

Miloslav Mejzlík | foto: Lenka Hatašová

Člověk má myslet na stáří, tak jsem investoval do bitcoinu, říká Mejzlík

  • 11
Herec Miloslav Mejzlík (70) přiznal, že kvůli pandemii, nařízeným opatřením a neustále se rušícím nebo přesouvaným představením trochu zpohodlněl. Konec zajeté pravidelnosti má podle něj na člověka zhoubný vliv. Prozradil také, kdy se chystá skončit s hraním.

Kdy jste si naposledy pochutnal na vlastnoručně připraveném jídle? Stále platí, že jste vegetarián?
Vegetarián nejsem a nikdy jsem nebyl. Tohle je nějaká dezinformace, která se o mně na internetu šíří snad už dvacet let. Tímto vše uvádím na pravou míru a hlásím, že zrovna včera jsem si pochutnal na nadívaném kuřátku na másle. Ale přeci jen jeden vegetarián tu vlastně je, můj kokršpaněl Robinson. Je nemocný a má dietu, takže jsem mu po letech přestal vařit maso.

Jaké jsou vaše další kulinářské speciality?
Vždycky jsem si potrpěl na českou kuchyni, ale poslední dobou se snažím jíst střídmě, bez příloh. To víte, lehká nadváha si žádá své. (smích) Jak ale zatím zjišťuji, moc to nepomáhá. I když lehkou dietu navíc kombinuji s venčícími procházkami a občasným plaváním. A samozřejmě, člověk by si měl odepřít asi i nějakou tu skleničku, ale jak já říkám, to nepůjde. V dnešní době je totiž hanba vystřízlivět! (smích)

Hodně času trávíte na své chalupě nedaleko Třebíče, z které pocházíte. Dalo by se říct, že jste správný chalupář?
Na chalupaření já moc nejsem. Jezdím tam spíš relaxovat, zahradu mi jednou za čas poseká a upraví kamarád zahradník. Na aktivní pěstitelství mě taky moc neužije, vyjma záhonku na základní zeleninu, kterou potřebuji v kuchyni.

Chalupu jsem ale chtěl před pandemií prodat. No ještě že jsem to neudělal! Sice je to daleko, ale mám to tam moc rád. Přes plot se dívám na jadernou elektrárnu Dukovany. A když občas přijíždím večer, když už je tma, a vidím z dálky osvícenou tu atomovou katedrálu, říkám si: Už jsem doma, už mě to nabíjí!

Jaký máte vůbec názor na jadernou energii?
Já jsem její zastánce. Elektřinu někde brát musíme a tohle je jeden z těch efektivnějších způsobů. A až nabudu přesvědčení, že jsou opravdu ekologicky přijatelná, možná si pořídím i elektroauto.

Miloslav Mejzlík

Jste zastáncem moderních technologií a novinek ve světě?
Ale ani ne, i když teď jsem se vlastně rozhodl trochu zariskovat a investoval nějaké peníze do bitcoinu. Na finančních trzích je momentálně propad, ale snad se to zase zvedne. Člověk by měl myslet na stáří. (smích)

Loni jste oslavil sedmdesátiny, měl jste čas bilancovat?
Jsem toho názoru, že samotná číslovka nic neznamená. Bylo mi sedmdesát loni 7. 7., takže rovnou tři šťastné sedmičky! Proto očekávám, že se něco zajímavého přihodí! Chci být ale stále aktivní. Dokud udržím text a moč, hrát nepřestanu.

Jak váš život ovlivnila pandemie?
Trávím víc času na chalupě, kterou jsem právě naštěstí neprodal a je to taky důsledek situace, která zasáhla mou profesi. Mám víc času tam jezdit. Kvůli opatřením neustále představení odpadávají a vše se mění, ten konec zajeté pravidelnosti má na člověka zhoubný vliv. Například já jsem za tu dobu docela zpohodlněl.

Chcete říct, že už na jeviště nevyrážíte s takovým nadšením jako dřív?
Tohle já jsem měl celý život. Vždycky kolem páté hodiny jsem dával v divadle výpověď. Ale pak, když už tam jste, všechno se změní. Přijde obrovský příliv energie a já vnímám, že hraní je pro mě doslova živá voda.

Miloslav Mejzlík

Docela často vystupujete v alternativních projektech. Kde všude vás diváci mohou vidět?
Co se týká alternativy, tak jednoznačně ve Studiu hrdinů. Momentálně tam jsem ve třech představeních – Kacířské eseje, kde hraju filozofa Patočku, pak Moje říše je z tohoto světa se Sašou Rašilovem v hlavní roli a pak je to scénické čtení s názvem Duchovní a totalita. Všechno režíruje Mirek Bambušek, se kterým se znám od dob svého angažmá v Divadle Na zábradlí. A dokonce jsme spolu natočili nezávislý film Lidi krve, za který Mirek dostal Trilobita. 

Baví mě pracovat zase na jiných scénách, než kterými jsem během svého hereckého života prošel. Protiváhou jsou pak zájezdovky nebo znovuobnovené divadlo Metro, kde budeme brzy premiérovat komedii s názvem Už tě mám dost. Tohle jsou věci, kde se diváci zasmějí, což mě baví taky. A málem bych zapomněl na Havlíčkova Neviditelného, kterého snad brzy obnovíme v Rokoku, a Rok na vsi, který dohrávám v Divadle pod Palmovkou.

I když jste na JAMU vystudoval činoherní herectví, nebráníte se ani muzikálům.
To sice ano, ale já v nich moc nezpívám. (smích) Momentálně jsem součástí dvou projektů divadla Studio DVA, a sice v Šíleně smutné princezně a ve Funny Girl. O zpěv jsem se ale přeci snažil v plzeňském divadle v roli Tovjeho v Šumaři na střeše.

Nezpíváte, a přesto vás zpěvačka Aneta Langerová angažovala do videoklipu k písni Bílý den, kde jste téměř hlavní postavou.
Moc mě potěšilo, když mi Aneta zavolala a tohle mi nabídla. Mám ji moc rád jako zpěvačku i jako člověka, navíc jsme tak trochu sousedé z pražské Letné.

Miloslav Mejzlík

Pandemie přinesla do vaší profese i nový rozměr a sice představení hraná online. Zúčastnil jste se něčeho takového?
V Národním divadle jsme s Kamilou Polívkovou nazkoušeli představení Duchové jsou taky jenom lidi, ale právě kvůli restrikcím z toho nakonec vznikl online projekt. Diváci si ho na stránkách Národního můžou zaplatit a sledovat z tepla svých domovů. Pro nás herce je ale tohle zvláštní věc, hrát pro prázdný sál. Přeci jen výměna energie, ke které během představení mezi diváky a herci probíhá, se jen tak něčím nahradit nedá.

Už jste zmíněný online záznam viděl?
Ne. Já se na sebe obecně nerad dívám. Maximálně občas u filmů pro pamětníky zavzpomínám na své mládí nebo jsem se občas podíval na Ulici, abych viděl vývoj své postavy Karla Chrpy. Ta ale momentálně z naší dějové linky nějak záhadně zmizela.

Z čeho se momentálně nejvíc těšíte?
Jednoznačně z toho, že jsem nemusel nechat uspat mého psa Robinsona. Už to několikrát hrozilo, z čehož jsem byl dost nešťastný. Nakonec se ho ale paní veterinářce v Třebíči podařilo postavit na nohy, takže věřím, že tu se mnou ještě pár let bude.