Únava a zima - to byla první slova, která po příjezdu do Prahy vyřkl legendární tanečník ruského původu Michail Baryšnikov, jenž už pětadvacet let žije a pracuje ve Spojených státech. Praha je poslední zastávkou umělcova evropského turné a Baryšnikov dnešní a zítřejší vystoupení ve Státní opeře zařadil do svého programu na poslední chvíli. "Před třemi lety jsem se v Praze cítil jako v sedmém nebi, byl to velmi silný emocionální zážitek. Především jsem se setkal s vaším prezidentem, kterého obdivuji a jehož zesnulé první ženě jsem tehdy představení věnoval. Silně mě zasáhla jeho kniha Dopisy Olze, kterou jsem od něho dostal. V publiku tenkrát sedělo mnoho mých přátel, cítil jsem, že diváci pochopili i velmi náročné kusy například sedmnáctiminutovou choreografii bez hudby - a že netleskají jen tak ze zdvořilosti."
Při předchozím pražském vystoupení jste tančil sám. Teď se společně s vámi představí váš soubor White Oak Dance Project. V současnosti jej tvoří samé ženy. Je to náhoda, anebo záměr?
Přišlo to přirozenou cestou díky tomu, že choreografové, s nimiž jsme v poslední době spolupracovali, chtěli pracovat spíše se ženami. Protože prezentujeme vždy ty nejnovější choreografie a ke starším se vracíme jen příležitostně, stalo se, že soubor v současné době tvoří pět žen a já. V příštím projektu, který chceme uvést, se do souboru opět vrátí muži.
Bude letošní vystoupení vyžadovat od diváků stejnou vstřícnost a soustředěnost jako to minulé?
V programu, který dnes a zítra uvedeme, se objeví choreografie Lucy Guerinové, Karole Armitageové, Amy O'Brienové, Tamasabura Bandy i mého přítele a spoluzakladatele White Oak Dance Project Marka Morrise. Ano, některé z nich jsou opět výzvou pro diváky, například můj sólový Tanec se třemi bubny a flétnou, který odráží styl japonského divadla kabuki. Ale jiné jsou zase lidovější a dějové, například Morrisova Hádka, kterou tančím se třemi tanečnicemi.
Je vám jedenapadesát. Je dnes pro vás těžší tancovat než třeba před pětadvaceti lety?
Tančím tak a podle toho, kolik mi je let. Moderní tanec umožňuje být na jevišti sám sebou, nemusím předstírat, že jsem mladý Romeo jako v klasickém baletu. Moderní tanec mi sedí jako rukavice. Před pětadvaceti lety jsem měl ráno stejné bolesti a před představením stejnou trému jako dnes.
Máte klasické baletní školení v leningradské škole Vaganovové, ale klasický tanec jste asi před deseti lety úplně opustil. Má tato taneční disciplína ještě nějakou budoucnost?
Klasická baletní škola je důležitá instituce. Nicméně otázkou skutečně je, co ji čeká v příštím století. Na rozdíl od opery neexistuje tolik klasických choreografií, snad pět, šest opravdu dobrých, a ty se tancují pořád dokola. Největší choreografické osobnosti odešly a nikdo je zatím nenahradil. Pokud se někdo takový objeví, bude mít velkou příležitost pracovat s nejlepšími osobnostmi, které vycházejí především z ruských škol, ale nemají uplatnění.
Sledujete současnou ruskou taneční scénu?
Nesleduji, viděl jsem v posledních letech pouze pár představení - tak málo, že nemohu soudit. Ve Spojených státech však v současné době působí mnoho mladých ruských tanečníků a jsou úspěšní.
Vrátil jste se od svého dramatického útěku z turné moskevského Velkého divadla v roce 1974 někdy do Ruska?
Předloni jsem se svými staršími dětmi navštívil lotyšskou Rigu, kde jsem se narodil a kde je pochovaná moje matka. Byla to zajímavá zkušenost potkat opět svou minulost. V Rize jsem však žil jen první léta svého života, navíc ještě jako syn sovětského vojáka-okupanta. Další léta jsem prožil v tehdejším Leningradě naopak jako mladík z provincie. V samotném Rusku jsem v posledních pětadvaceti letech z mnoha různých důvodů, z nichž některé jsou velmi osobní, nebyl.
Cítíte se tedy víc jako Rus, nebo Američan?
Cítím se jako Američan, ale jsem Rus - čtu i mluvím také rusky, mám spoustu ruských přátel.
Budou se vaše dcery věnovat baletu?
Doufám, že ne. Ale vážně - ta nejstarší je na to už moc stará, studuje na univerzitě, dvě mladší, kterým je pět a sedm let, o to zatím nejeví zvláštní zájem.
Hrál jste v několika filmech, získal dokonce nominaci na Oscara. Herectví je už pro vás jen minulostí?
Svou kapacitu, která mi ještě zbývá, chci věnovat tanci. Miluji živá představení s diváky. A až nebudu moci tančit, budu hrát golf.
Při předchozím pražském vystoupení jste tančil sám. Teď se společně s vámi představí váš soubor White Oak Dance Project. V současnosti jej tvoří samé ženy. Je to náhoda, anebo záměr?
Přišlo to přirozenou cestou díky tomu, že choreografové, s nimiž jsme v poslední době spolupracovali, chtěli pracovat spíše se ženami. Protože prezentujeme vždy ty nejnovější choreografie a ke starším se vracíme jen příležitostně, stalo se, že soubor v současné době tvoří pět žen a já. V příštím projektu, který chceme uvést, se do souboru opět vrátí muži.
Bude letošní vystoupení vyžadovat od diváků stejnou vstřícnost a soustředěnost jako to minulé?
V programu, který dnes a zítra uvedeme, se objeví choreografie Lucy Guerinové, Karole Armitageové, Amy O'Brienové, Tamasabura Bandy i mého přítele a spoluzakladatele White Oak Dance Project Marka Morrise. Ano, některé z nich jsou opět výzvou pro diváky, například můj sólový Tanec se třemi bubny a flétnou, který odráží styl japonského divadla kabuki. Ale jiné jsou zase lidovější a dějové, například Morrisova Hádka, kterou tančím se třemi tanečnicemi.
Je vám jedenapadesát. Je dnes pro vás těžší tancovat než třeba před pětadvaceti lety?
Tančím tak a podle toho, kolik mi je let. Moderní tanec umožňuje být na jevišti sám sebou, nemusím předstírat, že jsem mladý Romeo jako v klasickém baletu. Moderní tanec mi sedí jako rukavice. Před pětadvaceti lety jsem měl ráno stejné bolesti a před představením stejnou trému jako dnes.
Máte klasické baletní školení v leningradské škole Vaganovové, ale klasický tanec jste asi před deseti lety úplně opustil. Má tato taneční disciplína ještě nějakou budoucnost?
Klasická baletní škola je důležitá instituce. Nicméně otázkou skutečně je, co ji čeká v příštím století. Na rozdíl od opery neexistuje tolik klasických choreografií, snad pět, šest opravdu dobrých, a ty se tancují pořád dokola. Největší choreografické osobnosti odešly a nikdo je zatím nenahradil. Pokud se někdo takový objeví, bude mít velkou příležitost pracovat s nejlepšími osobnostmi, které vycházejí především z ruských škol, ale nemají uplatnění.
Sledujete současnou ruskou taneční scénu?
Nesleduji, viděl jsem v posledních letech pouze pár představení - tak málo, že nemohu soudit. Ve Spojených státech však v současné době působí mnoho mladých ruských tanečníků a jsou úspěšní.
Vrátil jste se od svého dramatického útěku z turné moskevského Velkého divadla v roce 1974 někdy do Ruska?
Předloni jsem se svými staršími dětmi navštívil lotyšskou Rigu, kde jsem se narodil a kde je pochovaná moje matka. Byla to zajímavá zkušenost potkat opět svou minulost. V Rize jsem však žil jen první léta svého života, navíc ještě jako syn sovětského vojáka-okupanta. Další léta jsem prožil v tehdejším Leningradě naopak jako mladík z provincie. V samotném Rusku jsem v posledních pětadvaceti letech z mnoha různých důvodů, z nichž některé jsou velmi osobní, nebyl.
Cítíte se tedy víc jako Rus, nebo Američan?
Cítím se jako Američan, ale jsem Rus - čtu i mluvím také rusky, mám spoustu ruských přátel.
Budou se vaše dcery věnovat baletu?
Doufám, že ne. Ale vážně - ta nejstarší je na to už moc stará, studuje na univerzitě, dvě mladší, kterým je pět a sedm let, o to zatím nejeví zvláštní zájem.
Hrál jste v několika filmech, získal dokonce nominaci na Oscara. Herectví je už pro vás jen minulostí?
Svou kapacitu, která mi ještě zbývá, chci věnovat tanci. Miluji živá představení s diváky. A až nebudu moci tančit, budu hrát golf.
 Dagmar Havlová s dcerou Ninou ve společnosti Michila Baryšnikova. |
 Michail Baryšnikov. |
 Na scéně Státní opery Praha. |
 Legendární Michail Baryšnikov v rozhovoru na recepci po představení s producentkou svého turné Renatou Sabonghi. |
