Jak se máte?
Děkuji moc, mám se dobře.
Čeká vás teď něco pracovního?
Nesměli jsme hrát, ale naštěstí už budou první představení, takže jsem za to vděčná. Byla to dlouhá dovolená!
Jste tady s přítelem. Věříte na pravou lásku a že přichází bez ohledu na čas?
Věřím. Já si fakt přijdu, jako kdyby mi bylo -náct. Je to opravdu nádherné. Musím to brát tím způsobem, že duše nestárne.
Co pro vás znamená být zamilovaná?
Je to prostě nádherné. Po dlouhé době se vracím do mládí, až mě to někdy dojímá.
Máte nějaký recept na to, abyste se cítila pořád hezky a mladě?
Recept není, to je nastavení člověka. Tím, že jsem dostala v životě hodně ťafek, tak jsem se naučila vážit si toho krásného. Jde o žebříček hodnot. Je to o tom, že se chci buď trápit, nebo radovat. Chci mít hezký život, a tak si ho hezký dělám a obklopuji se lidmi, kteří jsou stejně nastavení jako já, jsou fajn a nebrečí, nebo nedělají podrazy, zlo a tak. Tím pádem mám krásný život. Nemůžu si stěžovat.
Měla jste za sebou v uplynulých měsících nějaké temné momenty?
Temné jenom v tom smyslu, že hormonální léčba opravdu udělá brykule v hlavě, ale teď už mě to nepřekvapí. Už vím, že to může přijít. Je to další překážka, kterou chci zvládnout. Pokud se mi to nějakým způsobem podaří, tak zase můžu informovat další ženy, které tím procházejí, najít nějaký návod, řešení jak tohle zvládnout. Takže mě to snad i baví. (smích)
Považujete se za optimistku?
Určitě. Dříve jsem si říkala, že jsem realistka, ale myslím si, že teď už se zase přehazuji do toho optimismu.
Jaký typ člověka jste na natáčení? Šíříte dobrou náladu, nebo se soustředíte na co nejlepší výkon?
To byste se musel zeptat všech štábů, se kterými jsem pracovala. Jsem naprosto bezkonfliktní, říkají mi, že jsem tmel kolektivu. Prostě mám ráda lidi. Hlavně se nad nikoho nevyvyšuji, pro mě je důležitý každý článek kolektivu, každý člověk. Myslím, že toto vnímání mě sbližuje s lidmi.
Michaela Kuklová jako Jasněnka v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987)
Nedávno byla v televizi opět slavná pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Když zavzpomínáme, jak se vám pracovalo se Zdeňkem Troškou?
Já jsem neviděla televizi několik let… Ale ta pohádka běží vlastně furt, takže jsem v televizi asi pořád. Ale já si to nepouštím. Zdeněk je sluníčko, také nekonfliktní člověk. Na place byla dobrá nálada, každé natáčení s ním bylo úžasné, že se mi nikdy nechtělo skončit.
Při natáčení jste prý zažila herecké trauma, když jste dostala střevícem přes tvář.
To bylo trauma, ano. Při Jasněnce ještě traumata nastávala, to je pravda! (smích) Ale taky jsem je zvládla.
Musela jste si několik let počkat, abyste byla schopna se na tu pohádku bez rozbušení srdce podívat?
Mnoho let. Myslím, že jsem vydržela takových třicet.
Až po třiceti letech jste ji viděla poprvé?
Možná že ještě i po delší době.
