Setkáváme se v Topičově salonu na Národní třídě. Jaký je váš vztah k umění kromě hudby?
O mně je všeobecně známo, že vztah k umění mám velice pozitivní. Už jenom proto, že se prezentuju v tom svém veřejném životě jednak jako skladatel, zpěvák, hudebník, ale zároveň i jako malíř. Prožil jsem mnoho let tím, že jsem pohříchu vystavoval obrazy, tedy většinou v zahraničí. Tady v Česku jsem moc výstav neměl. Vlastně léta letoucí jsem se tím i živil a věřím tomu, že i budu. Protože se ten pomyslný životní kruh uzavře a já zase z té židle muzikantské přesedlal zpátky k tomu malování.
Jste schopen někdy investovat do umění?
Upřímně, tím, že ho tvořím, tak vlastně ani nemám potřebu se jím nějakým způsobem obklopovat. Spíš mám tendenci, možná za to může moje staromilství, že když si vytvářím své životní prostředí, je můj příbytek osazen starožitnými věcmi, ke kterým mám velký vztah. To mě asi baví víc. Pochopitelně k tomu patří i obrazy, ale tam si můžu pověsit ty svoje, že jo. (smích)
Je pravda, že když člověk maluje, tak se u toho různě hrbí, křiví, aby to měl co nejvíce doladěné do detailů. Tělo lehce zatuhne. Jak se to potom rozhýbává?
To je zajímavá a velmi dobrá otázka. To mi ještě nikdo nepoložil a přitom je velmi trefná. Já třeba maluju hyperrealismus, a to je velice náročný styl a přesně to, co jsi teď popsal, se tam děje. Člověk se tam kroutí všelijak, protože ty linie dodržet je velice těžké. Na obraze člověk dělá takhle třeba tři měsíce. A musím říct, že tělo je nejenom zatuhlé, ale i pořádně rozlámané. Někdo si možná může myslet, že člověk před plátnem rozevlátě maluje štětcem, ale ve skutečnosti malířina tohoto typu je velice tvrdá práce. Po dvanáctihodinové šichtě je člověk fakt rozlámaný.
Když teď zabrousíme do životního stylu. Dělal jsem reportáž na téma moderní zbraně pro mužské sebevědomí. Pomohly vám úpravy, ke kterým jste se rozhodl? Že když si stoupnete před zrcadlo, je tam ten člověk, kterého chcete vidět?
Nepopírám, že někde v lebeční klenbě to mám založené hodně esteticky. Což se týká nejen toho, co dělám, čím se realizuju, ale promítá se to pravděpodobně i do mého vzezření. Čili můj osobní životní styl směřuje přesně tady k tomu, aby jsem zachoval, udržel si určitou estetiku, kterou se snažím si udržet. A vůbec se tím netajím, nepopírám to a necítím se ani, že bych byl nějak marnivý tímhle tím způsobem. Zkrátka a dobře žiju poměrně asketicky, ale tak, aby mě pohled do zrcadla, když si třeba ráno čistím zuby, nevyděsil. (smích)
Jste moderní muž?
Nevím, jestli je to moderní, ale jsem takový muž.
Máte strach z nemohoucího stáří, že člověk bude odkázán na něčí pomoc?
Samozřejmě. Úplně mě tahle myšlenka děsí a myslím, že nebudu v tomto ohledu žádnou výjimkou. Každý, kdo je k sobě upřímný, by si přiznal, že ho tyto věci děsí. Hlavně člověk jako já, který už překročil šedesátku, a tu a tam se už ozývají věci, které jsou spojené s tímto věkem. Teď momentálně mám problém třeba s bederní páteří a musím říct, že tyto věci vůbec není jednoduché psychicky schroustat, protože hlava zůstává stále mladá. Když si promítnu sebe samotného, když jsem byl na vysoké škole a sebe teď, tak se v té hlavě skoro nic nezměnilo. Ale tělo? Přece jenom už si ten čas na něm daň vybral. A to je frustrující a demotivující.
Jak moc u vás stres spouští zlobení těla?
Asi jako u každého. Stres je s tím vždycky spojený. Já mám ještě tu nevýhodu, že jsem, což nevypadám, od svého dětství velký depresář. Opravdu trpím depresemi a není to vůbec žádná veselá záležitost. Hrozně mi v tom pomáhá právě všelijaké „trýznění“ těla a získávání endorfinů buď z fyzické práce, nebo z nějakého sportování. To dělám, což má zase pozitivní vliv, že se to nějakým způsobem podepíše na exteriéru, takže to napomůže zase estetice. Ale vždycky to odezní a už jsem zase zpátky dole.
Bál jste se toho, že budete mít diagnostikovanou depresi? Někdy v nějakém období toho nejhlubšího propadu?
Já ji diagnostikovanou mám. Snažím se neobtěžovat těmi svými depkami nikoho. Myslím, že to na mě nikdy nikdo nepozná, jakým způsobem ta duše trpí. Ale snažím se nikoho tím nezatěžovat a vyrovnat se s tím nějak sám.
A medikace je nějaká přírodní? Nebo si ji necháváte předepisovat?
Samozřejmě mohu sáhnout po antidepresivech, což nedělám. Vybral jsem si tu těžší cestu, to „trýznění“ těla, protože to má ty endorfiny. V podstatě fungují úplně stejně jako antidepresiva. Jakmile se do organismu vyplaví, tak se ty smutky a všechny úzkosti nějakým způsobem rozplynou. A člověk je na nějakou dobu, ale ne na moc dlouho, šťastnější, spokojenější.
Vitamin D a slunce, léto taky dělají svoje?
To taky dělá svoje, samozřejmě. Jak přijdou podzimní plískanice, tak v tu dobu jsem úplně dole. Možná proto mám všechny písničky hodně smutné, protože v tuto dobu většinou nejvíc skládám. Navíc jsem se narodil ve znamení Ryb a my Ryby to máme doslova v popisu práce, že když už nejsme přímo tragédi, tak jsme aspoň melancholicky zabarvení. Proto možná moje tvorba vypadá taková, jaká je. Nevnímám to jako handicap, protože se celý život brouzdám v poezii a zjistil jsem, že ty nejkrásnější básně, které mi utkvěly v paměti a uvízly tam někde hluboko ve mně, byly většinou smutné. Ty veselé zapomínám. Ale ty smutné jsou inspirativní a podněcující.
Písně můžou být depresivní, ale co dělá s vaší hlavou, když potom sedíte s kytarou před lidmi? Máte oční kontakt, oni znají slova a proudí tam ta energie.
To je naprostá nádhera. To je ta živá voda, kvůli které to dělám a musím říct, že největší odměna pro skladatele je, když ta jiskra mezi publikem a pódiem přeskočí a člověk cítí to souznění. Vidí v očích lidí, že si z těch vlastně zpívaných příběhů, protože poezie jsou v podstatě takové krátké příběhy, které mají nějakou pointu, že si z toho něco berou. Že se pozastavili na okamžik ve světě, rozhlídli se a tak trochu vydechli. To je opravdu úžasný pocit, který je nezapomenutelný a kvůli tomu to vlastně celé dělám.
Fanynky, když jsou rozjařené, tak mluví naprosto od srdce a upřímně. Jak potom reagujete na takovou možná někdy nehoráznost ve stylu – já jsem vás měla ráda, když jsem byla malá?
(smích) Jak na to reagovat? Je to prostě realita. Ale zase na druhou stranu je to i moc hezké, že se mi na koncertech objevují i dámy, které začínaly jako adolescentní slečny a dneska už jim je třeba kolem pětatřiceti, čtyřiceti let. A přesto na mě nikdy nezapomněly, chodí na koncerty dál. Člověk se nemá proč zlobit, je to vlastně strašně krásné, že jsem někomu, doufám v pozitivním slova smyslu, ovlivnil život.
6. srpna 2021 |
