Setkali jsme se na soustředění finalistů soutěže Muž roku. Máte vy sám zkušenosti s modelingem?
Nemám, vůbec žádné. Jediná drobná zkušenost je z dob studií na gymnáziu v Teplicích. Tam byl místní modelingový svaz, nebo jak bych to nazval. Tehdy mě tam děvčata lákala, abych dělal modela na přehlídkovém molu. K tomu jsem ovšem nikdy nenašel odvahu. Věnoval jsem se plavání, které jsem dělal závodně.
Chtěli to po vás přesto poté, co jste se proslavil? V zahraničí fotí zpěváci běžně módní kampaně.
Občas se něco takového podobného odehrálo. Nabízeli mi, že bych propagoval pánské obleky. Všichni totiž tvrdili, že mi to v obleku sluší. Já jsem obleky zas tolik v životě nenosil, každopádně pár takových reklamních akcí za sebou mám. Ale spíš to bylo takové sem tam, že jsem si na chvíli odbočil do jiného ramene šoubyznysu.
Jak vzpomínáte na své televizní působení po boku Zuzany Bubílkové?
Byla to velice krásná doba. Musím říci, že jsme byli velice úspěšní. Jmenovalo se to tuším S politiky netančím, tím si teď nejsem úplně jistý, každopádně to mělo obrovskou sledovanost. Zrovna nedávno jsme se o tom se Zuzanou bavili, že jsme dodnes nepochopili, proč to tenkrát Nova zrušila. Mělo to sledovanost dva miliony.
Byla to škoda i z toho důvodu, že jsme postupně měnili formát a šli jsme od skečů, které se nějakým způsobem vyjadřovaly k politickým situacím, k různým zábavným hraným scénkám. To nás nesmírně bavilo. A v této době v době největšího rozkvětu to bylo vlastně ukončeno. Vzpomínky na to mám krásné, ale zároveň je tam ta malinká trpkost, že to vlastně úplně zbytečně, kdo ví proč, skončilo. Možná to vadilo nějakým politikům, že se do nich trochu strefujeme.
Tenkrát po novém miléniu přišel váš boom. Dostal jste i roli v Kameňáku. Byl jste v pozici herce nervózní?
Já jsem vždycky nervózní. Jsem trémista, byť to třeba na mně není tolik vidět. Ale skutečně, celý svůj život, pokaždé, když jsem měl vystoupat na tu forbínu, na prkna, která znamenají svět, tak jsem byl takhle maličkej. Mám to tak v podstatě dodnes. Cítím obrovskou pokoru před tím, že musím před ten dav lidí vyjít, zpívat, něco tam říkat a nějakým způsobem je pobavit.
Beru to jako obrovskou zodpovědnost, takže pochopitelně i v tomto případě jsem měl velkou trému a byl jsem dost nesvůj. Na druhou stranu celý ten filmový štáb Zdeňka Trošky byl příjemný, to je dobrá parta lidí. Tak mě z toho vytáhli a co si budeme nalhávat, moje role byla maličká, takže se toho nedalo zas tolik zkazit. A ani se tam samozřejmě nedalo tolik rozehrát. Ale byla to krásná zkušenost.
Prožil jste si moment, kdy jste si řekl, že jste na vrcholu kariéry?
Ani si to takto nepřipouštím. Muzice se věnuji od svých dvaceti let, možná ještě déle. Dneska už mi je šedesát. Prožil jsem si anabázi, kdy vůbec nikdo nevěděl, že existuje nějaký Martin Maxa z Litvínova, který brnká na kytaru, maluje obrazy a skládá písničky. A po dvaceti letech se cosi stalo a dostal jsem se do širšího podvědomí lidí. Užil jsem si tu dobu a užívám si jí dodnes.
Lži o napadení ženy mě připravily o rodinu i kariéru, říká Martin Maxa |
Nedávno jsem měl krásný koncert v Kaznějově u Plzně, bylo to opravdu nádherné. Každým podobným zážitkem si dobíjím baterky. Je to pro mě velká nádhera, je to dar, za který děkuji každé ráno Pánu Bohu, že mi to takto umožnil. Nikdy jsem neměl pocit, že je to o nějakém zarputilém lpění na nějaké kariéře. Já si písničky skládám, dělám to srdcem a jestli se někdy někde občas objevím v novinách, to pro mě není úplně tak podstatné.
Jsem tvůrčí člověk. Naplňuje mě to, co dělám, kontakt s lidmi a moji fanoušci, kteří na mě nikdy nezapomněli a nezanevřeli. Dostávám hromadu pozvánek a dopisů a to je moc hezké. Život se vyvíjí, život jde dál, různé tváře přicházejí a odcházejí. Národ má krátkou paměť, takže někomu se může zdát, že ta má kariéra už není to, co to bylo před dvaceti lety. Ale já to takto vůbec nevnímám. Jedu si pořád to své a na tom se nic nezměnilo.
Co pro vás znamenala šedesátka?
Je to hnusné číslo. Stejně hnusné jako padesátka. Čtyřicítka na krku mě neznervózňovala, padesátka už trochu jo. A šedesátka? Ta už je prostě ošklivá. Ale víte co, já zubaté tu svoji kůži zase tak úplně lacino neprodám. Žiji velmi asketickým způsobem života. Jsem velmi nenáročný, snažím se pořád nějak udržovat, pořád se namáhám a jím velmi střídmě. Nejsem potravinový, nebo z hlediska výživy nějaký ortodoxní zarputilec, to v žádném případě. Ale dělám všechno tak, jak mi to říká zdravý rozum a život si pořád ještě užívám. Samozřejmě už mě všechno po ránu bolí, jako každého šedesátníka. Člověk to musí přijmout, trochu se tomu postavit a nepřipouštět si to.
Na svůj věk nevypadáte. Nebýt internetu, nikdo ani neví, kolik vám je. V minulosti jste před kamerami přiznal, že si k lepšímu vzhledu trochu dopomáháte. Co vám podle vašeho názoru v tomto ohledu nejvíce pomohlo?
Určitě jsou to dvě věci, které se dnes obecně vůbec nedodržují. Za prvé je to dostatek fyzické námahy. Nemyslím tím, aby člověk trávil od rána do večera čas ve fitku. Je to zkrátka fyzická námaha, která udržuje celý tělesný aparát v kondici. A za druhé je to o stravě a střídmosti. Existuje spousta dietologů, každou chvíli se dočtete o nějaké zázračné dietě, ale v tom to vůbec není. Nakonec v celém to vesmíru funguje jedna jednoduchá věc a to je fyzika a zákon o zachování energie a hospodaření s energií v těle.
Pokud budu denně přijímat deset tisíc kalorií a vydám sedm tisíc, tak se ty tři tisíce pochopitelně někde na mém těle uloží. To jsou úplně jednoduché kupecké počty. K tomu, aby se člověk držel v kondici a možná to bude vést i k nějaké dlouhověkosti, je třeba se nepřejídat a nedopřávat si tolik, kolik nám ten dnešní svět všeho nabízí. Podívejte se, kamkoliv přijdete, všude jsou reklamy ve stylu „tohle snězte, to si dejte, to je výborné“. V televizi je milion relací, které se týkají kuchaření a podobně. To jsou věci, kterým podle mě lidé moc podléhají a pak to takto dopadá.
I zaprděné Česko si časem zvykne na estetické úpravy mužů, míní Martin Maxa |
To je tedy vaše tajná zbraň? Střídmost a správný jídelníček?
Jídelníček je v podstatě soubor tří živin, což jsou tuky, cukry, bílkoviny. Všichni mi asi dají za pravdu, že živočišné tuky nebudou to pravé ořechové. Bílkoviny jsou v pořádku, to je stavební materiál pro organismus. A k tomu uhlohydráty, čili cukry. Těm jednoduchým se musíme vyhýbat. Ale složité uhlohydráty, jako je rýže, ty jsou naprosto v pořádku. Pokud člověk není vybíravý ortodoxní gurmán, který musí mít na stole každý den pečená holoubátka, nadívané nevím čím, tak si nakonec s tou „hloupou“ rýží vystačí. Má spoustu dobrých živin. Je to jen o tom, odolat tlaku, kterému je člověk vystaven dnes a denně od rána do večera.
Jaký je váš největší hřích?
Jsem kuřák, to o mně všichni ví. To je určitě hřích. Jsem si naprosto jistý, že cigarety určitě nejsou to nejzdravější. Nicméně jsem začal kouřit, baví mě to a zatím mi to v ničem nepřekáží. Když jezdím na kole, jedu nadoraz. Čas od času si dám soutěž se svým synem, kterému je jedenadvacet let. Občas se pyšní tím, že je na tom fyzicky velmi dobře. Jsem v lepší formě, než on. Nezvládne ani třetinu toho, co já v šedesáti, neujede to v tom stejném tempu. Takže já s tím zatím problém nemám. Ale možná je to právě proto, že tento jediný svůj řekněme hřích vyvažuji mnoha jinými věcmi, které ostatní zase zanedbávají.
13. prosince 2013 |
