Zlatá labuť je váš první dobový příběh. Je velký rozdíl natáčet po současných Kukačkách pro změnu příběh z 30. let minulého století?
Herecká práce jako taková je pro mě pořád stejná, extrémní rozdíl asi nevnímám žádný. Ale už samotná móda té doby mě nějakým způsobem usměrňuje, nutí chovat se jinak, umět chodit na podpatcích nebo myslet na to, že musím sedět s nohama u sebe. Taky se snažím jinak mluvit, dostat se do pomalejšího tempa, protože celá ta doba bývala pomalejší. Ale to všechno k herectví patří a je to příjemné.
Pozorováním lidí jsem vlastně vystudovala celou konzervatoř. Kolikrát jsme se spolužačkou šly za školu, seděly na náměstí a koukaly. Určitý voyerismus k mojí práci patří.