Spolu se svými bratry Kryštofem a Davidem působí Marek Eben v jedné kapele už déle než čtyři desetiletí, přesto ponorkovou nemocí rozhodně netrpí. „Vyrostete na podobné muzice, máte stejný vkus, na spoustě věcí se vůbec nemusíte domlouvat. Je milé se potkávat,“ vysvětluje Marek Eben v rozhovoru pro 5plus2.
Právě vydáváte nové album s názvem Co my víme. Proč tak dlouhá devítiletá přestávka od vaší poslední desky Čas holin?
Protože mi to trvá, píšu pomalu. Byl bych raději, kdybychom desky vydávali častěji, ale než ze mě něco vypadne, tak to vždycky trvá. Není to tím, že bych byl extrémně líný, píšu pořád, ale jiné věci. I u moderování musíte být nejdříve autor, nebo musíte mít lidi, kteří pro vás píšou, jako je to třeba v Americe, to je pak úplně ideální, ale takoví tady nejsou.
Samozřejmě je nejlepší, když si to můžete napsat sám, je to váš jazyk, vaše myšlení, vaše stavba věty, ale je to pracné. Takže pořád píšu, ale všechno spotřebuju, a nejsou to písně. Ať už jde o pořad Na plovárně, o StarDance nebo o jakékoliv jiné moderování, vždy si to musíte nejdříve napsat. No a pak najít sicflajš na to, aby člověk napsal píseň, je docela obtížné.
Na této desce jsou mimo jedné instrumentální skladby všechny písně vaše. Ostatním se psát nechce?
Nikdo to nikdy nedělal, možná se jim nechtělo. Na všech deskách je to stejné, tohle je ale první deska, na které je autorsky zastoupen David, jindy jsme si občas půjčili něčí text. Měli jsme Shakespearovy sonety, Nezvala, ale jinak to musím, bohužel, vypotit sám.
Co pro vás tedy bylo hlavní motivací vzniku nové desky?
Skutečnost, že kapela byla nervózní, že už ji potřebujeme. Takže vznikla z donucení. Jestli čekáte, že vám řeknu, že se mi udělal takový tvůrčí přetlak a řekl jsem si, že tu společnost potřebuji nějak pozitivně posunout, tak jsem si vám sedl a udělal album, tak to vůbec nebylo. Už to bylo příliš dlouho, všichni říkali, že je čas, že i lidé by ji asi chtěli, tak se nedalo nic dělat.
Která ze třinácti písniček je vám nejbližší?
Mám rád Divadlo, což určitě nebude hit, ale většinou to bývá tak, že interpreti mají rádi takové ty „popelky“ mezi písněmi. Ty, které nemají bůhvíjaký komerční úspěch, ale přirostou vám k srdci. A pak taková osobní je ta úplně poslední Hezké to bylo.
Marek Eben ■ Narodil se 18. prosince 1957 v Praze. |
Patříte při nahrávání desky mezi puntičkáře?
Nejsem velký fundamentalista na detaily, a to ani co se zvuku týče. Částečně to pramení z toho, že já velmi nerad poslouchám své písně a svůj hlas, naše CD byste u mě v autě nenašli. Kluci jsou na těch míchačkách hodně pečliví, což je dobře, a já jsem trošku větší zívač a většinou říkám: Kluci, já to uslyším tady naposled, takže pro mě dobrý.
Co tedy poslouchá Marek Eben v autě?
Teď poslouchám Chrise Thile, je to geniální mandolinista, zpěvák a autor. Pak poslouchám Saru Watkins, Saru Jarosz, kapelu Lake Street Dive a pak různě, co mi občas YouTube pošle. Ale to je až hrůzné, jak se trefují. Jsou to interpreti, které vůbec neznám a líbí se mi.
A jak se nové písničky líbí publiku?
Zaplať pánbůh, odezva je zatím velmi dobrá, což je vždycky sázka do loterie, nikdy nevíte, jak to dopadne. Kolikrát jsem se už mýlil, to bych ani nespočítal. Řeknete si, tohle by mohlo fungovat a nefunguje to vůbec. Vždycky je tu nebezpečí, že přijdete s novými věcmi, a to publikum na ně není moc zvědavé, byli by radši, kdybyste hráli ty staré. Samozřejmě, že když je někdo hitmaker, jako je třeba Sting, tak ten má skoro všecky písně povinné, ten je musí hrát, protože když je nezahraje, tak budou lidé otrávení. To nám nehrozí, my můžeme vcelku vypustit jakoukoliv píseň a nikoho to nezarmoutí. Ale je fajn, že na koncertech lidé nové písně docela hezky berou, a to nás moc těší.
Bratři Ebenové: Marek, Kryštof a David na archivním snímku
Právě jste na turné. Kolik koncertů vás ještě čeká do konce roku?
Tipoval bych to kolem osmi. Je pro mě během StarDance těžké hrát. Přijedete v noci a jste zničení, tak se snažím, abychom v té době nehráli tak často, ale zase když je podzimní sezona a máte novou desku… Tak to zase protestuje náš manažer.
V čem je výhoda a v čem nevýhoda toho, že jste bratři?
Je to výhoda, já bych tam žádné velké nevýhody neviděl. Protože vyrostete na podobné muzice, máte stejný vkus, na spoustě věcí se vůbec nemusíte domlouvat. Je milé se potkávat. Původně jsme hráli v triu, pak jsme měli 12 let pauzu a nezahráli ani notu. Posléze jsme natočili desku Tichá domácnost, ovšem neudělali jsme k ní jediný koncert. Nejdřív byl David pryč, studoval v Paříži, pak byl Kryštof v Anglii, poté já jsem začal mít více televizních projektů.
Později jsem dal výpověď v Ypsilonce a ten den jsem vylezl ven z divadla a řekl jsem si: No jo, ale co já teď budu dělat, abych ten čas moc neprolajdal?! Šel jsem za roh Spálené ulice, kde sídlí Ypsilonka, a řekl si, že půjdu do Palacké, kde pro změnu sídlí Sony Music, kteří po nás už dlouho chtějí desku. Tak já jim řeknu, že ji uděláme. A přesně tak se to stalo.
Takže jste udělali desku, ale původně jste se nechtěli vracet na koncertní pódia. Co to změnilo?
Myslel jsem si, že to bude stejné jako u Tiché domácnosti, že uděláme desku, ale o živém hraní jsme neuvažovali. Pozvali jsme si na to kluky z ETC, byl tam Jirka Veselý, Pavel Skála, Jirka Zelenka a Jaromír Honzák, ten teda není z ETC, ale hraje nám na všech našich deskách, i na té úplně první. A když jsme to dotočili, tak k mému úžasu vyšlo od Pavla Skály: Hele, když už to umíme, nezahrajeme si to živě? Nás to všechny tři hodně překvapilo, oni byli ETC a my jsme byli folkaři, a vůbec by nás nenapadlo, že by s námi chtěli hrát živě. Takže se to dost dobře nedalo odmítnout.
Byl to úplně jiný druh koncertování. Musíte mít aparát, někoho, kdo to bude provozně dělat, takže manažera. Když jsme byli tři, tak jsme sedli do jednoho auta i s nástroji a odjeli jsme. Teď máme dvě obrovské Avie. Máme naštěstí výborného manažera Šimona Kotka, což je muž mnoha profesí, je to výborný muzikant, je bubeník a má podobný pohled na věci jako máme my, stejný vkus, což velmi usnadňuje práci.
Takhle se zrodilo nové období této kapely. Ale v těch 12 letech, co jsme nehráli, jsme se s Kryštofem a Davidem moc nevídali. Každý měl svou rodinu, kluci měli malé děti, já zase ošetřovatelské povinnosti doma s Markétou, takže těch příležitostí se potkávat nebylo bůhví kolik, zatímco teď se vidíme minimálně dvakrát nebo třikrát měsíčně, což je tak akorát a je to moc milé. Nová éra kapely už trvá 20 let. Takže v tom bratrském vztahu mě nenapadá vůbec nic negativního.
Celebrity ve Varech: Bohdalová na červeném koberci vtipkuje, Eben přemítá |
Na podzim bude odvysílán 900. díl pořadu Na plovárně. Prvním hostem byl Michael Kocáb, proč zrovna on?
Znali jsme se ze školy, jsme spolužáci, byl asi o dva roky výš než já. No a ono to bylo vlastně chvíli po tom, co vyhnal ty Rusy, a mně přišlo obdivuhodné, že měl takový tah na branku. Věděl jsem, že je to dobrý vypravěč. A celé to začalo tím, že jsem mu říkal: Hele, když jsi tehdy na té Děčínské kotvě řekl, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, měl jsi to připravené, nebo tě to napadlo tam? A on řekl: Co myslíš?! Tak to jsem si řekl: Já se na to vykašlu, tady začínám nový pořad, svoji talk show, položím první otázku a odpověď je zase otázka. Tak to mi opravdu utkvělo v hlavě.
Víte už, kdo by mohl být tím devítistým hostem?
Nejsem si jistý, jak to vlastně vyjde, protože to bude 900. díl ve vysílání, což neodpovídá tomu natočenému, protože jsme vždy trošku v předstihu, ale pravděpodobně to bude někdo z festivalu ve Varech. Myslím si, že by to mohl být Russell Crowe.
Jaký byl rozhovor s ním?
No to víte, to se bojíte, protože nikdo nechce naštvat Gladiátora. Byl ale velmi dobře naladěný, protože festival se dokáže o tyto hosty fantasticky postarat, nedostávají žádný honorář, ale je o ně postaráno jako nikde jinde. Měl jsem možnost to porovnat, byl jsem na Evropských filmových cenách, a když jsem viděl tu organizaci, tak musím říct, že Karlovy Vary jsou na tom opravdu mimořádně dobře.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
A ty hvězdy to vědí. A říkám to zodpovědně, protože je vidím, i když odjíždějí, a míra jejich nadšení je opravdu nehraná. Mně můžou říct cokoliv, protože nejsem tvůrcem toho festivalu, jsem jen jeho součástí. Nejlepší agenti karlovarského festivalu jsou ty hvězdy, které tu byly. A když máte tuto reputaci, tak ti lidé přijedou.
Líbí se mi, že se karlovarský festival nebojí, klidně pozve Johnnyho Deppa a on si to pak pamatuje. Češi naštěstí to kolem neřeší, tady se lidé nedávají do klatby, jako je tomu v Hollywoodu. Jako herec je skvělý, a to říkám i s tím vědomím, že nás Na plovárně vyšplouchl a nedorazil, ale já se nedivím. Ta míra popularity je tak obrovská, že i on sám říká, že si nepamatuje, kdy naposledy šel do restaurace předním vchodem. Oni se nemají kde schovat. Nám stačí přejet hranice a nikdo nás nezná.
Jak to máte s popularitou u nás vy?
To se nedá vůbec srovnat s tím, co zažívají oni. Já můžu jít nakupovat kamkoliv, ale jsou místa, kam bych nešel, třeba na plovárnu, jako na tu normální v plavkách. Dneska jsou všude mobily, to skončíte špatně. Ale pořád vám to nebrání žít normální život, můžu jezdit tramvají a jezdím tramvají a žádné boží dopuštění se neděje. Ovšem u nich to může být až ohrožení života, míra toho šílenství je tak velká, že je to nebezpečné.
Obtěžuje vás, když si s vámi chce někdo udělat fotku nebo chce podpis?
Zlaté podpisy, to bylo fajn. Obecně se fotím nerad, když jsem na dovolené, tak třeba přivezu do deseti fotek, takže to není moje oblíbená disciplína. Ale člověk musí pochopit, že to patří k profesi, a tak to je. Protože pak je ta druhá možnost, že se s vámi nebude chtít vyfotit nikdo, a to znamená, že děláte něco špatně.
Měl jste někdy někoho v pořadu dvakrát?
Nikoho, tedy s tím rozdílem, že jsme měli dva hosty, kteří byli tak dobří, že se z toho nedalo nic vystřihnout, a tak jsme z toho museli udělat plovárny dvě. Jeden byl Quincy Jones, který stál za úspěchem Michaela Jacksona. Je to geniální muzikant, hudební osobnost první kategorie, ale já nevěděl, že je tak dobrý vypravěč. Udělali jsme s ním hodinu a bylo to neodolatelné. A druhý byl Ivan Passer.
Přijde mi, že jsou u vás hosté hodně v klidu. Jak to děláte, nebo naopak co neděláte, aby jim bylo hezky?
Osobně sám nemám rád konfliktní situace, nemám rád nepříjemné rozhovory, nemám rád, kdyby by vás chtěl někdo dostat do úzkých, je mi to bytostně protivné. Jsou to moji hosti, a myslím si, že bych se k nim měl chovat jako k hostům.Takže z novinářského pohledu to asi není správně, ale já je nebudu zahánět do kouta. Někdy je to naopak kontraproduktivní, jakmile se ten člověk začne bránit, tak co z něj dostanete, co vám pak řekne? Nic, bude v defenzivě a bude se děsit, co si z toho kdo vystřihne a dá si to na svůj profil na sociální sítě.
Co vás Na plovárně nejvíce baví?
Ta pestrost, je to univerzita třetího věku, vy musíte spoustu věcí nastudovat a dozvíte se věci, o kterých byste normálně nevěděl nic. A to setkávání s těmi lidmi je prostě hezké. Můžu říct, že když se moje žena kouká na televizi, tak každou chvíli volá, že tam mám zářez. A teď už jich je opravdu hodně. A tak si vzpomenu, jaký ten člověk byl, o čem jsme se bavili. A někdy je ta srdečnost opravdu nehraná, byl jsem mnohokrát překvapený.
Měli jsme tam třeba Johna Landise, který režíroval všechny slavné komedie s Eddiem Murphym, ale dělal také nejslavnější klip všech dob, s Michaelem Jacksonem, Thriller. Landis přijel do Varů a byl moc milý a ptal se, co děláme v létě, tak jsem řekl, že jedeme se ženou do Ameriky do Los Angeles, a on na to hned, ať zavolám, že zajdeme na oběd, a dal mi telefonní číslo. Byl jsem úplně konsternovaný a doma jsme to s ženou řešili. Jestli to není blbý se mu ozvat, nebo jestli není horší, když se mu neozvu. Pak jsem si říkal, jestli to je vůbec správné číslo. A ono bylo. Tak jsem zavolal a opravdu jsme šli na oběd. Někdy opravdu žasnete.
Moderátoři StarDance XII Tereza Kostková a Marek Eben
Jak se na hosty připravujete?
Snažím se nejlépe, jak to svedu, myslím si, že cokoliv přečíst neškodí. Velmi často najdete drobnosti, které mohou změnit celý rozhovor, může to být opravdu maličkost. Myslím si, že elementární slušnost je vědět o tom člověku, co se dá. Přece když s vámi chci dělat rozhovor, tak předpokládáte, že mám o vás nějaký zájem, pokud mě k tomu teda nedonutili v redakci, to je také možné. (úsměv)
Jste Střelec, což někdy znamená, že člověk rychleji mluví, než myslí. Máte to také tak?
No jo, a někdy to může mít u moderování fatální následky, zvlášť když je to živě. Nemůžu říct, že bych měl těchto situací mnoho, ale stává se, že mě něco napadne, pomyslím si, že by bylo dobré to říct, ale vím, že bude problém, ale nemůžu si pomoct. Buďto mě to baví, nebo máte nějaký jev ve společnosti, který mi přijde komický či přitažený za vlasy, tak to prostě řeknete. Víte, co se bude dít a ono se to děje, ale už jsem si zvykl.
V polovině října odstartovala už 12. řada StarDance. Z televizních obrazovek sálá z této show krásná a pozitivní atmosféra, plná energie, je to tak i na místě samotném?
Je. Musím říct, že dnes se spousta pořadů dělá horkou jehlou, není na to čas. Máte seriály, které se píšou za pochodu, herci se sotva stíhají naučit text. Nejsou to časy jako dříve, když se dělala televizní inscenace a ta se 14 dní zkoušela, pak se teprve točilo. Rozhlasové hry se zkoušely. Tohle trošku vymizelo. Jiřina Bohdalová s Vladimírem Dvořákem se scházeli 14 dní nad každým dílem Televarieté.
A já to mám docela rád. Když jsme s Ivem Paukertem dělali TýTý, tak jsme se scházeli desetkrát i patnáctkrát. Vždycky to k něčemu bylo. Může se stát, že si celou dobu jen povídáte, ale i to je fajn, protože někdy se i při tom urodí něco, co se pak zúročí v tom finálním tvaru. StarDance reprezentuje absolutně výjimečnou míru investice těch zúčastněných, neumím si představit, kvůli jakému pořadu by tohle chtěli vytrpět.
Chtěla jsem „zlanařit“ na jeden projekt Evu Samkovou a ta se moc omlouvala, že prostě musí každý den trénovat, aby byla dostatečně připravená…
Ano, ano, je to tak. Včera jsem byl na Kavčích horách a zkušebny byly plné, všichni trénují. Míra emocí, když už do toho vložíte takovou nálož práce, námahy a času, pak odpovídá tomu úsilí a myslím si, že se to přenáší i skrz obrazovku. Co mě těší, je fakt, že StarDance u obrazovek spojuje rodiny, a takových pořadů je dnes málo.
Z mého pohledu je ještě jedna věc překvapivá, v showbyznysu máte většinou dvě možnosti: Buď děláte náročné umění, vysílá se to na ČT art, vidí to sice troška lidí, ale kolegové vám klepou po ramenou, anebo děláte velký showbyznys, který vidí 1,5 milionu lidí, jako třeba StarDance, a kolegové říkají: Máš to zapotřebí, taková komerce? Ale kupodivu u tohoto pořadu se mi to málokdy stalo. K mému překvapení se na to někteří mí intelektuální přátelé koukali také.
Jedním z fanatických sledovatelů StarDance byl třeba sochař Olbram Zoubek, měl hodně rád tanec, byl sám velký tanečník. Takže když víte, že u obrazovky sedí Olbram Zoubek, tak to vás potěší, protože to se u té běžné produkce tohoto typu zábavy často nestane. Fakt, že má pořad sledovanost a zároveň vám kolegové intelektuálové nespílají, to je malý zázrak.
Tereza Kostková a Marek Eben během čtvrtého večera StarDance XI
Vyznáte se po tolika řadách v jednotlivých tancích?
Teoreticky bych něco věděl, ale prakticky nic. Teoreticky samozřejmě vím, jak by měl vypadat rám, jak se má držet ruka, kde má být loket. Že standardy jsou přes paty, latina přes špičku, co je a co není přípustné. Pár věcí bych dal dohromady, ale že bych byl nějaký odborník typu Zdeňka Chlopčíka, který se podívá a vidí okamžitě, tak to samozřejmě ne, ale je hezké se na to dívat.
Nelákalo vás se tyto tance naučit?
Ne. (úsměv)
A co stát se porotcem?
To je strašně těžké, protože to porotcování kombinuje dvě věci. Český divák chce, aby ten porotce byl odborník. Zkusili jsme, že v porotě byl někdo, kdo odborníkem není, ale vůbec to nešlo, Čech chce odbornost a chce výkony. A zároveň musí být porotce i zábavný. Teď si vezměte, že porotce vidí ty tance poprvé až v přímém přenosu, což je podmínka v „bibli“ BBC. Tanec trvá okolo dvou minut, skončí to a vy máte říct relevantní připomínku k tomu tanci jako takovému a navíc pobavit lidi. To je už velký úkol, nechtěl bych tam sedět.
Markéta Fišerová a Marek Eben, předávání televizních cen TýTý, 2011
Vaše poslední kniha Myšlenky za volantem má krásné recenze, ale jaký jste řidič vy sám?
Teď už jsem poměrně rozumný řidič, když jsem ale byl mladší, měl jsem tendenci jezdit docela ostře. Kupodivu můj tatínek, který respektoval pravidla slušného chování, tak jezdil také rychle, měl to rád. Ale když jsem už v letech, tak za prvé má člověk trochu větší zodpovědnost, vím, že tady mám ještě nějaké úvazky, a za druhé mám za sebou už čtyři srážky se zvěří.
Jezdím hodně cestu Praha – Karlovy Vary, a to je na zvěř úplná katastrofa. Zažil jsem to a vím, že se tomu nedá absolutně zabránit, tu zvěř vidíte ve chvíli, kdy ji trefujete. Je to pekelný zážitek a už jej nechci zažít. Zejména v noci jezdím velmi opatrně a pomalu, protože se bojím, že by k tomu mohlo zase dojít. A samozřejmě se vztekám, za volantem používám nejrůznější druhy vulgarit, i v životě občas.
Jedna recenze byla mířena přímo na vás a já s ní souhlasím, bylo v ní napsáno: Inteligentní. Laskavý. Taktní. Vtipný. Noblesní. Charismatický. Slušný. Skromný. Kultivovaný. Jaká je druhá stránka Marka Ebena?
No to si nepřejte vědět, zavolejte mé ženě, ta vám řekne úplně stejný počet slov jako jste přečetla teď, ale budou velice rozdílná. Vždyť člověk je z masa a kostí, a já nejsem žádný vzor. Snažím se žít tak, jak umím, jako ostatně všichni, ale není to snadné, když si vás divák takto idealizuje. Protože běda, když ho zklamete, to je pak vzteklý. Má pocit, že vy takové věci nemůžete říkat nebo udělat. Že bych byl takový vzorňák a slušňák, tak to vůbec.
