Svůj půvab jste nedávno přesunula do rádia, kde nejste vidět. Jak jste tam spokojená?
Jsem velmi spokojená. Vlastně mi to i vyhovuje, že nejsem vidět (smích). Člověk neřeší, v čem jde do práce, jak vypadá, jestli je učesaný, nebo ne. Takže mě rádio vyhovuje. Problém trošičku je, že už se dneska všechno pomalu přesouvá i na sociální sítě, takže jsem zjistila, že se postupně budu muset začít víc malovat. Ale ta práce je skvělá. Nemůžu si stěžovat.
Informace, která mi neunikla, co se týká rádia, je, že jste se tam dočkala rychlého kariérního postupu.
To je milé. Ano. Začínala jsem jako zprávařka, vlastně na tu pozici jsem byla i přijímaná. A po třech měsících vedení rozhodlo, že by se jim líbilo, kdyby mě viděli ještě v jiné roli. Přišla jsem ještě do jedné naší odpolední show ke klukům, kteří ji moderují, takže jsem i součástí toho. Je to zase nová životní zkušenost.
Tak už je to jen krůček k pozici programové ředitelky.
Takovou ambici nemám, tedy zatím (smích). Ani asi nebudu mít, si myslím.
Kde jste se kariérně viděla v současném věku, když jste tenkrát o tom třeba ve dvaceti jen snila?
Přiznám se, že jsem strašně dlouho nevěděla, co chci vlastně dělat. I když jsem šla v patnácti na střední školu, tak mi přišlo hrozně brzy, když po nás chtěli v tom věku vědět, co chceme v životě dělat. Přála jsem si být tanečnicí, to mi moji rodiče nedovolili. Tím pádem skončil můj sen. Měla jsem tehdy pocit, že se mi zhroutil svět a že všechno pro mě končí. Měla jsem variantu, že budu tančit, nebo nic.
Tak jsem se pak v tom trošičku plácala. Vystudovala jsem nakonec i obor sociální péče, takže jsem pak pracovala v této oblasti a stáhla jsem se trochu z veřejného života. Teď jsem zase vystrčila růžky a přišlo rádio. V žádném věku není pozdě, jsem toho důkazem.
Berete svůj život jako jednu velkou improvizaci?
To zase ne, tak odvážná nejsem. Jsou určitě věci, třeba jako zrovna to rádio, po kterých jsem netoužila. Nikdy jsem po tom neprahla, vlastně jsem tomu ani nešla naproti. Ale člověk míní a život mění. Utrousila jsem slovo na správném místě, že mi bude končit mateřská a už se zase budu muset někam posunout. A přišla okamžitá nabídka, ať zkusím rádio. Tak jsem nad ní tak dva dny přemýšlela a řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám a půjdu na pohovor. Pak to nabralo rychlý spád. Tak to někdy v životě přijde, že i když člověk něco neplánuje, nakonec to odimprovizuje a je vlastně někde, kde třeba vůbec původně neplánoval být.
Bála jste se někdy v životě, že budete mít coby bývalá miss „expirační dobu“?
Ne. Já si myslím, nebo doufám, že jsem typ ženy, která se nebojí stárnout. Nebojím se životních zkušeností. Ani tomu neříkám stáří. Myslím, že člověk nabírá a sbírá životní zkušenosti a pak musí všechno brát s určitým nadhledem. Do té fáze jsem díkybohu došla, takže nemám žádný stres a nervy z toho, že jsem byla před osmnácti lety miss. Spíše je to pro mě takové úsměvné. Člověk si možná jen říká, že by bylo hezké, kdybychom ten rozum a zkušenosti, co máme ve čtyřiceti, měli už v těch dvaceti. Ale v tom je ten život spravedlivý. Všechno bylo tak, jak mělo být. Já jsem spokojená.
My missky jsme dobrými maminkami, míní Lucie Šlégrová Králová |
Snažíte se využívat taktně zbraní, které nabízí moderní doba ženám k udržení půvabu?
Ptáte se mě přímo na nějaké úpravy?
Jestli o nich chcete mluvit, tak směle do toho.
Ne. Ale přiznám se, že jsem na sebe dříve byla strašný lempl. V podstatě do třiceti let jsem ani nevěděla, co je to kosmetika. Když se mnou dělali rozhovory krátce po soutěži Miss, žádným extra způsobem jsem o sebe nepečovala. Přišlo to až později náhodou, když jsem byla na nějaké akci. Tam si mě vzali na paškál a hučeli do mě, že by bylo dobré, se sobě trošičku věnovat. Mám ale poměrně dobrou genetiku po mamince. Neměla jsem nikdy pocit, že moje pleť něco extra potřebuje.
Lucie Králová jako Miss ČR 2005
Až na té kosmetice se to ve vás zlomilo?
Ano, řekla jsem si tehdy, že už mi bylo třicet, tak bych mohla začít někam chodit a třeba se namazat i nějakým krémem. Po třicítce jsem to celé přehodnotila. Tak jsem se do toho nakonec zamilovala, že dneska si nekoupím materiální věci, ale jsem schopná utratit peníze za péči o sebe. To znamená masáž, kosmetika, dobrý kadeřník.
Čekají nás Vánoce. Jak je prožíváte coby maminka?
Už jsem trojnásobná máma, nejstaršímu synovi teď v prosinci bude sedmnáct let. Mám Vánoce díky dětem velmi ráda. I kdyby člověk nechtěl, tak vlastně musí. Pro mě osobně je to hezký rodinný svátek, kdy jsou lidé pospolu. Vždycky mě mrzí, že si o Vánocích všichni říkají, jak máme být ohleduplní, jak se máme mít rádi... A někdy mi přijde, že už v lednu na to zase zapomněli, mám občas pocit, když sleduji dnešní společnost.
Snažím se chovat se hezky ke svým blízkým po celý rok. Vánoce beru jako takový krásný tradiční svátek. Obecně mám tradice a rituály ráda. Uznávám je, myslím si, že tvoří společnost a kulturu a jsou pro nás velmi důležité. Ctím je a těším se na ně, ať to jsou Vánoce, Velikonoce, všechny možné svátky, narozeniny, výročí. Lidé by měli slavit. To, že jsou vůbec tady a že máme tu možnost.
Musíte upozorňovat své děti, aby dodržely rozsah formátu A4, když píší Ježíškovi?
Naštěstí ne, naštěstí jsou rozumné. Musím říct, že se mi je podařilo vychovat podle nejlepšího vědomí a svědomí, samozřejmě. Ti dva už jsou starší, řeknou si, co chtějí a zeptají se i na nějaký finanční limit. Jsou velmi rozumní. U toho mladšího je to horší. Ten vidí katalog hraček a rád by dostal všechno. Zatím jsme u něj ve fázi, že mě ta výchova ještě čeká. Tam mám zatím mezery, ale napravím to (smích).
