Než jste v roce 2006 založil skupinu Queenie, hrál jste závodně lední hokej. Kudy vedla z ledu vaše cesta k muzice? Měl jste k hudbě blíž a lákala vás možná víc než sport i proto, že váš dědeček je bratrancem muzikanta Miroslava Žbirky?
Spojitost s dědovým bratrancem v tom určitě nebyla. Ale někdy v patnácti letech jsem začal pociťovat, že ona vášeň, která mě vždy hnala ven s míčkem a hokejkou v ruce, se najednou přesunula ke zpívání. Nešlo o žádné racionální rozhodnutí „budu zpěvákem“. Byl to emocionálně naprosto bezbolestný proces, kdy mě zkrátka začalo bavit něco jiného. Tak jsem poslechl a za touto vášní kráčím dodnes. Přesto mám hokej pořád rád a bruslení je pro mě jedním z nejúžasnějších způsobů pohybu vůbec.
Freddie Mercury zemřel, když vám bylo pouhých pět let. Vzpomenete si ještě na své první hudební setkání s kapelou Queen? Na chvíli, kdy jste jim propadl natolik, že jste se rozhodl založit studentskou kapelu, která této legendě vzdává hold? Měl jste kdysi v pokojíčku vylepené plakáty skupiny Queen z časopisů?
Dokonce si vzpomínám, když v televizi hlásili Mercuryho úmrtí. Tehdy jsem vůbec nevěděl, jak velkým umělcem byl, nicméně jeho jméno jsem již vnímal. Určitě ale ne ve spojitosti s Queen. Až o dalších sedm let později jeden můj spolužák ze třídy přivezl na školu v přírodě dvě jejich výběrová alba. Když je začal pouštět, uvědomil jsem si, že všechny ty písně znám a že se mi vlastně líbí. Do té doby jsem nedokázal identifikovat autory těchto songů, a dokonce jsem si myslel, že notoricky známou píseň Flash nazpívala nějaká zpěvačka.
Skupinu Queenie jsem ale založil až o mnoho let později, kdy už jsem prošel několika menšími garážovými kapelami. Byla to spíše náhoda. Potkal jsem se s kluky, se kterými nás všechny pojila záliba v hudbě Queen. Když jsme si je jen tak ohrávali ve zkušebně spolu s jinými hity velkých kapel, zjistili jsme, že nás Queen baví nejvíce. Hráli jsme je tedy stále častěji, až se z nás stal sám od sebe tribute band. A co se týče plakátu, ano, mimo jiných oblíbenců jsem měl vylepený i plakát Queen.
Čím byste dnes nejspíš byl, kdybyste se kdysi nezačal věnovat právě muzice? Šlo by nejspíš také o oblast showbyznysu, nebo by vaše kariérní kroky vedly úplně jinou cestou?
To je zapeklitá otázka. Než jsem se rozhodl vstoupit do neznáma a profesionálně se věnovat zpívání, měl jsem poměrně slušnou pracovní pozici v jednom velkém bankovním domě. Věnoval jsem se úvěrové problematice malých a středních podnikatelů a ta práce mě bavila. Dokonce jsem se zúčastnil výběrového řízení do vedení jedné z poboček. Neuspěl jsem a o to snazší pro mě bylo učinit rozhodnutí věnovat se pouze hudbě. Byla to cesta do neznáma, ale jsem rád, že jsem se po ní vydal. Možná to byl osud. V každém případě nevím, čemu bych se jinak věnoval, showbyznys by to ale určitě nebyl. Mám tendenci kecat do všeho, takže bych se jistě neztratil.
Máte za sebou se skupinou Queenie přes tisícovku koncertů po celém světě. Ve které zemi vás publikum přijalo nejbouřlivěji a kde byly reakce z nějakého důvodu naopak nejvíce vlažné?
Nejbouřlivější reakce jsme zažili ve Španělsku, konkrétně v Barceloně. Vyprodali jsme dvakrát v jednom roce tamní velice slavné Palau de la Música Catalana. Diváci byli neskuteční. Před přídavkem jsme odešli z pódia a oni začali sami od sebe skandovat a zpívat. Bylo to úžasné! Naopak nejvlažněji nás přijali ve Vietnamu, kde jsme v roce 2018 otevírali první soukromý přístav ve městě Nha Trang. Poslední velký koncert tam odehrál Bryan Adams a zřejmě tam na něco takového nebyli místní obyvatelé moc zvyklí.
Kvíz: Znáte dobře skupinu Queen? Vyhrajte dva lístky na koncert Queenie |
Myslím, že nevěděli, co od toho očekávat, ale když viděli, jak se chytli turisté, připojili se také a vlastně to bylo nakonec skvělé. Nebyla to ale jediná zvláštnost. Když jsme před koncertem přišli na zvukovou zkoušku, zjistili jsme, že hlavní zvukový systém stojí naproti pódiu. Nikoli tedy vedle pódia směrem k divákům, jak je obvyklé, ale naprosto opačně a divákům by hudba hrála do zad. Bylo složité vysvětlit, že takhle se to nedělá, ale nakonec vše dobře dopadlo. Čili to byla opravdu hotová pionýrská výprava.
Oslovují vás často lidé na ulici díky vaší nepřehlédnutelné fyzické podobě s Freddiem Mercurym? Pokřikují na vás, chtějí společnou fotku, podpis? Užíváte si takovou nevyžádanou pozornost, nebo máte spíš rád svůj klid?
Ano, děje se mi to. Chápu, že to k mé práci patří, ale není to ten důvod, proč hudbu dělám. Sláva mě nijak nezajímá. Navíc se v soukromí snažím do Mercuryho nestylizovat, i když knír si jen tak nesundám. Baví mě zpívat, to miluji a dávám tomu vše. Je to ten pocit, kdy stojíte na jevišti, tóny vámi prochází a divák díky tomu prožívá nějakou emoci, nadšení, uvolnění. Baví mě také přemýšlet, jak naši show posunout ještě dál. Tento tvůrčí proces mě neskutečně nabíjí. Ostatní okolo je jen omáčka. Ale pochopitelně mám radost, když někomu fotka se mnou udělá hezký den. To je přece účel, proč hudba vůbec vznikla, filtrovat běžný život okolo nás.
Na rozdíl od představitele Freddieho Mercuryho ve filmu Bohemian Rhapsody se nesnažíte kopírovat při vystoupeních frontmana kapely Queen do nejmenších detailů, co se týká vizáže. Mluvím o onom slavném předkusu... Proč? Uškodila by taková vizuální pomůcka zpěvu?
Z logopedického hlediska to překážka určitě je. Jsou ve světě kapely, které interpretují hudbu Queen podobně jako my a takovéto pomůcky používají. Podle mého názoru jde pouze o to, aby to působilo přirozeně. To je právě ten rozdíl mezi imitací a autentickým prožitkem. Je to jako imitace dřeva. Na první pohled vypadá dobře, ale posléze vidíte, že se o dřevo nejedná. A to je právě ono. Divák musí uvěřit, že to, co na pódiu předvádíte, je reálná iluze.
Je to, jako když jdete do kina nebo do divadla, necháte se dějem naprosto unést a zapomenete, že se nacházíte v nějakém sále se spoustou dalších lidí. To s imitací podle mého názoru vytvořit nejde. Naše počínání vnímám jako integraci, kdy my muzikanti se integrujeme do hudby Queen, a naopak hudbu Queen integrujeme do nás. Možná je tento přístup právě klíčem k tomu, proč nás má publikum rádo.
25. srpna 2021 |
Píší vám často fanynky a fanoušci na sociálních sítích? Třeba i s pozváním na kafe? Odpovídáte jim?
Přiznám se, že zdaleka nedokážu odepisovat na všechny zprávy. Snažím se, ale někdy najdu ve spamu zprávy i několik týdnů staré. Je mi to líto a omlouvám se všem. Často jde o moc hezké vzkazy a mám radost, když někomu stojím za to, aby mi napsal. Na druhou stranu se snažím nežít na sociálních sítích. Stories a další obsah dávám spíše z donucení. Nerad se chlubím a své soukromí nepotřebuji nijak zveřejňovat. Tím, že mám na starosti i produkční aspekty naší kapely, se někdy k těm „zpěvákovským“ povinnostem zkrátka nedostávám. Je to trochu limitující, ale vše podmiňuji tomu, abych byl na jevišti stoprocentní a nezbláznil se z toho.
Po lockdownu jsem se bál, že se blíží můj zenit, říká frontman Queenie |
Za roli Freddieho Mercuryho v muzikálu Freddie jste byl navržen na cenu Thálie. Co vás osobně naplňuje víc? Co si víc užíváte? Muzikály, nebo koncertování?
Do muzikálů jsem se vrhl v roce 2013 s krásným a slavným broadwayským dílem Jonathana Larsona s názvem RENT. Hned jsem získal hlavní roli jako později i v dalších muzikálech. V té době jsem si chtěl zkusit něco nového a jít takzvaně na zkušenou. Také jsem chtěl dokázat, že nejsem jen zpěvák, co někoho „kopíruje“, jak je nám často mylně podsouváno. Naopak dělat muzikál vnímám v mnoha aspektech jako jednodušší. Chtěl jsem se zkrátka etablovat jako Michael Kluch.
Herectví jsem nikdy nestudoval, ale k mému oboru dozajista patří. Také jsem se skutečně mnohému přiučil, abych to posléze aplikoval v kapele. Vždy říkám, že si jdu do muzikálu odpočinout, a potom po nějaké době zase o muzikálech nechci dlouho slyšet. Nyní jsem právě v této fázi. Vše má své pro a proti, ovšem kapela bude vždy takové moje „doma“.
Ve dnech 3. - 5. září vás čekají tři velké koncerty s show Queen Relived v pražské O2 areně. Tu jste si už vyzkoušeli jako hosté na koncertech Leoše Mareše. Vzpomenete si ještě na úplné začátky, kdy jste hráli v malém klubu třeba jen pro pár nadšených fanoušků? Věřili byste tehdy, že jednou dojdete takto daleko?
Paradoxně náš úplně první koncert v kultovním pražském klubu Vagon přilákal okolo dvou stovek diváků, což nebylo úplně špatné na začínající kapelu. Je to zajímavé, ale nikdy jsme nehráli třeba jen pro šedesát lidí. Začátky si samozřejmě pamatuji. Vzpomínám si dokonce na úplně první moment, kdy jsem šel na jeviště. Byl jsem velmi nervózní, a když jsem už už měl vyběhnout na pódium, zachvátila mě panika.
V tu chvíli jsem si řekl, že buď uteču, nebo tam vlítnu a vydám ze sebe maximum. Neutekl jsem a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tak stalo. Tak jako tak nás nikdy nenapadlo, kam až dojdeme. Nikdy jsme o tom ale nepřemýšleli a nepřemýšlíme o tom ani nyní. Jdeme krok za krokem, soustředíme se na výzvy, které jsou bezprostředně před námi, a vše přichází samo. Člověk musí být hodně trpělivý a nesmí nikdy polevit. To je potom konec.
OBRAZEM: Český Queen revival představuje velkolepé pódium pro online koncert |
Na co se mohou vaši příznivci těšit v průběhu tří večerů show Queen Relived? Slyšela jsem, že se chystá i létání...
Je to úplně něco jiného, než na co jsou diváci z našich koncertů zvyklí. Celou show koncipujeme jako veliké koncerty velkých zahraničních kapel, které k nám jezdí v rámci svých tour. V českých podmínkách se to, co v O2 areně chystáme, dá srovnat snad jen s již zmiňovanými show Leoše Mareše, který ke svým projektům přistupuje podobně pompézně. Postavíme největší LED obrazovku, jakou kdy u nás v hale kdo postavil.
Nad diváky se budeme vznášet na tunových blocích. O bombastickém nasvícení a pyrotechnických efektech ani nemluvě. Pro výrobu obsahu na LED obrazovky využíváme technologie z hollywoodských filmů. Bude to velké. Samotné jeviště má šířku třiatřicet metrů a mola mezi diváky budou zasahovat až téměř na konec ledové plochy přes celý prostor na stání. Od diváků cítíme velké očekávání, protože jsme vůbec první česká formace, která O2 arenu vyprodala do úplně posledního místa, a to hned dvakrát.
Škoda jen, že nám do toho vstoupila ta neplánovaná roční pauza. Ale na druhou stranu jsme se mohli přípravám show více věnovat. Přistoupili jsme k tomu velkoryse a pokud chceme vytvořit iluzi Queen ve 21. století, jinak jsme k tomu ani přistoupit nemohli. Každá koruna jde do této show, tak moc chceme, aby to bylo skvělé!
Letos v květnu jste oslavil pětatřicáté narozeniny. Máte stále ještě nějaký profesní nebo životní sen, na který jste zatím nedosáhl?
Mým jediným snem je být šťastný. Nic jiného ve svém programu nemám. Metály mě nezajímají. Jak k tomu dojdu, nevím. Cestu neznám. Koho na té cestě potkám také ne. Nyní šťastný jsem, ale zároveň si uvědomuji, že je větší část mého života ještě přede mnou a že spousta věcí okolo nás je pomíjivých. Proto zůstanu u své dosavadní strategie, že žádnou strategii nemám. Jen naslouchám tomu pocitu tam někde uvnitř, který mě zatím nikdy nezklamal.
11. listopadu 2018 |
