Když se nesměju, lidi se trošku bojí a mám větší klid, přiznává Langmajer

  • 1
Jiří Langmajer (57) si na nedostatek práce rozhodně nestěžuje. Přitom v mládí si myslel, že v tomto věku bude leda tak občas na pozvání někde recitovat básně. Herec, který natáčí seriál Chataři ze Švihova pod taktovkou Michala Suchánka, v rozhovoru pro iDNES.cz promluvil nejen o práci.

V čem je herecký kolega dobrý, když je v režisérském křesle?
Na Michala se mě ptáte? V tom, že má na věci jednoznačný názor. V tom, že ví, co chce. Ale to já už vím, protože s ním nepracuju poprvé, a proto s ním taky pracuju tak rád. Veškeré moje letité zkušenosti jsou mi svým způsobem k ničemu, když pracuju s ním, protože on má vidění toho hraní a ten jeho svět je natolik osobitý, že je docela těžké se tomu přizpůsobit. Ale o to víc mě to baví s ním dělat, protože se zase něco naučím.

Máte hodně nabitý diář a hodně projektů roztočených před sebou?
No tak mám na dva roky práci danou.

Na co se momentálně budete soustředit, kromě natáčení seriálu Chataři ze Švihova? Bude dovolená? Hlava si musí odpočinout, aby nevypověděla službu s texty.
Teď toho bylo hodně. Ale podívejte se, mně před pár dny bylo padesát sedm let. A když mi bylo třicet, tak jsem si říkal, že až mi bude kolem šedesátky, tak už budu dřepět doma a čekat, až mi někdo zavolá, abych někde přednesl nějakou básničku v domově důchodců. A já nevím, co dřív.

Takže jsem nesmírně rád, že to takhle je, a moc si toho vážím, že na mě lidi chodí do divadla, že jsem „populární“. I to, že pro lidi jako je Michal Suchánek, to znamená třeba pro režiséra a nejenom pro něj, jsem člověk, na kterého je spolehnutí.

Ale taky to něco stojí. To znamená, že když člověk necvičí nebo když nechodí do přírody, a potom pracuje půl roku v kuse, tak se stane to, co mně. Že ve finále onemocní. A to není dobře. Takže můj fokus je teď ten, že se maximálně budu soustředit, než začne zase další divadelní sezona na to, abych nabral síly a entuziasmus, který k této práci nepochybně patří.

Jiří Langmajer

V čem berete svůj věk jako výhodu? A v čem je to pro vás už nevýhoda? Kde pociťujete, že to není ono?
Začnu tím horším. Nevýhoda je ta, že s tím věkem přichází věci, které ve třiceti nebyly. To znamená různé zdravotní problémy, pochopitelně i jistá únava. Jak říkám, když to není vyvážené… Ale to se vyvážit nedá. Myslím sportovní aktivity, oddech a práce. V této práci neexistuje volume. Nemůžu si říct, teď pojedu o třicet, čtyřicet procent méně.

Protože když dostanete práci na půl roku, kterou jsem teď dostal v rámci kriminálky Anděl, a do toho přijde Michal s touto nabídkou, kterou nemůžu odmítnout, protože bych byl blázen, kdybych ji odmítl, tak pak se vám stane, že najednou zjistíte, že měsíc jste nezvedli ani činku. Že jediné, co je možné, že občas vyběhnete za barák s Maybe, což je naše retrívřice. Ale to mi hrozně chybí.

Takže tohle pokládám za velkou nevýhodu toho, kolik mi je. Dřív jsem mohl pracovat nepřetržitě rok, měl jsem třeba dvě stě čtyřicet představení do roka a nepotřeboval jsem jít ani na procházku, kdežto teď už mi to chybí. Takže to je jistá nevýhoda. Ale zas na druhou stranu je to poctivé vůči ostatním, protože ti jsou na tom úplně stejně.

A ta výhoda?
Výhoda ohromná je ta, že už mám své zkušenosti a nemusím začínat znovu, zvlášť v této zkurvené době. Dnes začínat s herectvím je podle mě velmi těžké, protože pokud se mladí lidi nechtějí věnovat divadlu, což dělá málokdo, protože to je věc, kdy si moc nevyděláte a taky to dost bolí, tak jsou v kontaktu jenom s prací na věcech, které je nemůžou nikam posunout.

Manželé Jiří Langmajer a Adéla Gondíková na premiéře filmu Bábovky (Praha, 23. září 2020)

Dnes tady máte na place i Adélu Gondíkovou, je to pro vás příjemný element? Působí to na vaši duši tak, že jste klidnější a uvolněnější?
Na mě působí tak, jak vy jste řekl, celoživotně. Takže od té doby, co ji znám, tak jsem takový, jak jste před chvílí řekl.

Zasmějete se spolu hodně doma?
Budete se divit, ale jo. Já se nesměju jinde, protože když bych se moc smál, tak by se mě lidi furt chtěli na něco ptát. A tak já, když se úplně nesměju, tak se trošku lidi bojí, což je v pořádku a já mám větší klid.

Udržujete si ten odstup tedy záměrně? Jste opatrnější kvůli nějakým zkušenostem z minulosti?
To ne. Ale přestože dělám tuto práci už čtyřicet let, tak mám v sobě jistou dávku studu. Když nejsem v roli a jsem jenom sám za sebe, tak nejsem žádný velký… jak bych to řekl. No, já se nevyžívám v tom, mluvit o tom, jak mi je, co mi je, proč to dělám, proč to nedělám. Jsem mnohem radši, když za mě mluví moje práce. Takže mě tyto rozhovory dost drtí.

Spojila nás láska, protipóly se přitahují, říká Gondíková o Langmajerovi

Kdo vám byl inspirací, když jste jako herec začínal? Nebo za koho jste rád, že jste ho po svém boku zažil?
Mám dva lidi, dva chlapy. Jeden z nich už bohužel nežije a jeden z nich je óbr hvězda. Ten, co nežije, je Boris Rösner, se kterým jsem měl šanci nejenom hrát v několika televizních inscenacích, ve filmech, ale hlavně jsme spolu hráli i divadlo. Byl pro mě největší inspirací v době, když mi bylo kolem čtyřicítky. Inspirací, protože i chlap v jeho věku může být chlap s velkým Ch a nemusí podlézat, nemusí dělat věci jenom kvůli penězům. On byl herec s velkým H a hlavně divadelní herec. Tu divadelnost jsem, doufám, po něm zdědil. Že divadlo je grunt a ostatní je špunt.

A pak jsem se potkal na Shakespearovských slavnostech na Hradě s hercem a režisérem Martinem Hubou, se kterým jsem měl i šanci hrát ve Slovenském národním divadle. Stal se takovým mým mentorem toho, jak bych se na tu moji práci divadelní měl od čtyřiceti dívat dál do budoucnosti.

To jsou dva chlapi, kteří mě ovlivnili a ovlivňují v mém životě především profesním, ale i v soukromém. Oba dva to byli velcí elegáni a jsou chlapi s velkým Ch. Takoví nóbl chlapíci. Byl bych moc šťastný, kdybych po nich něco podědil. Uvidíme.

2. června 2022

,