Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMnoho let strávil Jakub Štáfek především v seriálové Ulici, ovšem v myšlenkách se často vrací i ke kriminálce Specialisté. V přítomnosti žije herec a režisér především dokončeným filmovým pokračováním slavného seriálu Vyšehrad o talentovaném, ale připitomělém fotbalistovi Lavim. Nejen o tom se rozpovídal v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Co momentálně dělá Jakub Štáfek?
Teď momentálně stěhuje kancelář svojí společnosti, šroubuje Ikea nábytek a je více doma s rodinou. Ale hlavně chce dát do kin svůj film, na kterém pracoval poslední čtyři roky, aby se zase mohl posunout dál.
Ten film se jmenuje Vyšehrad: Fylm a navazuje na seriál Vyšehrad, který měl miliony zhlédnutí na internetu, a diváci se na každý díl doslova třásli. Zamávalo to s vámi nějak? Jaký to byl pocit, když se chtěl každý fotit s Lavim?
Hlavně musím říct, že tenkrát nikdo z nás nečekal tak obrovský zájem. Ale máte pravdu, kamkoliv jsem tehdy přišel, tak chtěli Laviho. I když jsem hrál i v jiných věcech, všichni chtěli jeho. Chtěli se s ním tak trochu ztotožnit, což nevím, zda bylo úplně ideální vzhledem k charakteru té postavy, ale bylo to tak. Moc jsem to nečekal, spíš jsem si myslel, že to naopak budou odsuzovat, ale snad jsem to ustál dobře.
Stávalo se vám, že vás za tu roli někdo i kritizoval?
To ani ne, spíš za mnou párkrát přišli nějací rodiče s tím, že mají doma třeba desetiletého kluka, kterému to pouštějí a říkají mu: Hele, tak tahle ne, to není správná cesta. Že to je legrace. A je to důkaz toho, že to není jen o té hyperkorektnosti, ale hlavně o rodičích, kteří ty děti už odmalička ovlivňují a říkají jim, co je správné a co ne, protože to v tomhle věku ještě nejsou úplně schopné rozlišit. To dítě si to totiž vždycky najde, zakázané ovoce nejvíc táhne. A může to fungovat, když se jim vysvětlí, co je humor a co je realita.
Dnes už jste o pár let dál. Po seriálu jste natočil film, který za pár dnů vyrazí do kin. V čem jste jiný vy a v čem Lavi?
Lavi se změnil, stejně jako já. Jsme oba dospělejší a už upřednostňujeme trochu jiné hodnoty než před pěti lety. Máme jiné zájmy, jinou optiku pohledu na věc. Ten film je obecně dospělejší, nejsou to už jen seriálové skeče, má určitou nosnou kostru, která funguje a na kterou jsou nabalené ty původní, ale i nové vtipy. Věříme, že se tak zavděčíme jak původním fanouškům seriálu, tak že zaujmeme i lidi, co seriál neviděli, neznají ho. Jsou tam nově nacastované postavy, ale diváci nepřijdou ani o ty seriálové.
Dá se v dnešní době na tak trochu nekorektní film sehnat dostatek financí?
Musím přiznat, že to bylo složitější. Doba nekorektnosti nepřeje, ale zase upřímně, jsme na tom pořád lépe než třeba v Americe, kde ta hyperkorektnost dosáhla už úplně jiných rozměrů. Tam jsou věci, které se dělaly třeba v 90. letech, už teď nemyslitelné. Finanční prostředky jsme sháněli před covidem a pravidelně jsme se setkávali s lidmi z různých společností, kteří byli nadšenci do seriálu a chtěli do toho jít. Fakt tehdy úplně všichni.
Pak ale vždycky přišlo stanovisko jejich právních oddělení a najednou to bylo nepřípustné, aby se tento film spojoval s jejich značkou. Takže jsme několikrát narazili. Ale i tak jsme našli hodně korporátních společností, co s námi do toho chtěly jít. Jenže pak přišel covid a nám z toho zůstali dva velcí hráči na českým trhu. A ti přes to všechno měli koule a zůstali až dodnes.
Fotbalový talent Lavi. Sláva mu stoupne do hlavy a nezřízený život ho srazí z fotbalového nebe do lokálního týmu Vyšehrad. To je aranžmá úspěšného komediálního seriálu Vyšehrad, na který nyní navazuje i film.
Bez koho by tenhle film nevznikl?
Ten film by nevznikl bez bandy kámošů, co se kolem toho motá. A také mého spoluproducenta Ctibora Pouby, který stejně jako já tímto filmem žije už hodně dlouho. Moc rádi bychom ho už dali do kin, protože se mu kvůli tomu všemu okolo věnujeme už čtyři roky a lidé by to už měli vidět.
Otevřeně přiznáváte, že jste dlouho žil podobným stylem života jako Lavi. Je toto období už za vámi?
S rodinou se hodně věcí změnilo. A už mi také není dvacet, kdy si člověk užívá tak nějak proto, že to k tomuhle věku patří. Ale je pravda, že znám lidi, kteří to mají přesně naopak. Moje tchyně mi vyprávěla, že začala pořádně žít až po 35, ale to je přesně to, o čem jsem tady mluvil na začátku. Prostě stárneme a věkem se mění i naše hodnoty a koukáme na svět jinak. Ve dvaceti pro mě byla hnacím motorem jedna party za druhou a přes to nejel vlak. Bylo to to hlavní, co mě zajímalo. A teď ve třiceti už mě to tak nebaví. Ale paralela s Lavim to asi není. Je to spíš o věku a hodnotách.
K zápasení mě přivedl rozchod s holkou, vzpomíná Jakub Štáfek |
Máte roční dcerku Olivii, původně jste prý pomýšlel na chlapečka…
No nějak jsem tehdy měl v hlavě toho kluka, když jsem se dozvěděl, že je moje přítelkyně těhotná. Asi to je nějak spojené s tím mužským egem. Chlapi to asi fakt řeší víc než ženský. Znám spoustu chlapů, kteří jsou pyšní na to, že zplodili syna, a holka je pro ně míň. Tohle mi přijde úplně na hlavu. Důležité přece je, aby dítě bylo zdravé a rodiče ho milovali. A my naši dcerku milujeme úplně nejvíc. Už teď mě má totálně omotaného kolem prstu.
Zdá se mi, že vy jste ten typ kluka, se kterým by holky chtěly mít vztah a chlapi ho chtějí mít v partě. Není to tak?
No to nevím, nemůžu posoudit, spíš se mi zdá, že některé lidi musím pěkně sr*t! (smích)
Dva novodobí gladiátoři, bojovníci MMA, tedy disciplíny zvané smíšená bojová umění, při níž je dovoleno skoro vše, jen se nesmějí užívat zbraně. Jakub Štáfek stojí vedle Mahmuda Muradova.
Objevil jste se v seriálu Devadesátky, diváci si vás oblíbili v kriminálce Specialisté, mnozí si vás pamatují z nekonečné Ulice. Co třeba divadlo? Neláká vás i tento prostor?
Divadlo je fajn, ale nebylo by to pro mě to pravé kvůli časovým závazkům. Nebráním se tomu, udělat si hru a objet s ní s kamarády republiku, to by mě bavilo. Ale spíš to mám v ranku těch nárazových věcí, ne věcí, které by mě měly živit. Mám kolem sebe lidi, pro které je divadlo vášeň, ale já to mám hozené trochu jiným směrem.
Ne všichni měli odvahu náš film sponzorovat, řekl Jakub Štáfek v Rozstřelu |
Vrátím se ještě ke Specialistům, proč tam celá ta vaše parta v čele s Davidem Prachařem skončila? Mě osobně to třeba velmi mrzelo.
Věřte, že nás to také mrzelo. Ale byla tam jedna paní, bohužel zrovna kreativní producentka, která, ačkoliv jsem přesvědčený, že to fungovalo, tak měla pocit, že musí vyměnit našeho šéfa Davida Prachaře. Místo něj nastoupil Martin Dejdar. Toho mám rád, nic proti němu nemám, ale už to přestalo z naší strany fungovat. Prostě to tak nějak celé rozbili, takže odešel Honza Zadražil a pak i já se Zuzkou Kajnarovou. Už jsme v tom neviděli žádnou budoucnost. A troufám si tvrdit, že kdyby tam ten David zůstal, tak to děláme doteď, protože nás to fakt bavilo. Ale to tak bývá, dějí se daleko horší věci.
Jakub Štáfek■ Narodil se 22. května 1990 v Praze.  ■ V roce 2019 po mnohaměsíční přípravě absolvoval svůj vysněný první (a dosud jediný) profesionální MMA zápas. Ve vyprodané O2 areně porazil ve střední váze KO stylem hned v prvním kole slovenského bojovníka Petera Benka. |
Co vám v tomhle případě na té situaci nejvíc vadilo?
Subjektivní pohled jednoho člověka, který není schopen vést žádnou diskuzi a jde si za tím svým. A tím fungující projekt, což nebylo jen moje subjektivní mínění, dokonale zničí.
Dlouhou dobu jste jako režisér točil i reklamy, proč jste s nimi skončil?
Ta práce mě úplně nenaplňovala, protože tam docházelo ke střetu mezi přáním zadavatele a mě jako režiséra. Mám určité představy, chci o nich vést dialog a udělat to tak, abych se za to nemusel stydět. Aby to nebylo trapné. Ale v tomhle musí být člověk velký diplomat. A to mi nikdy úplně nešlo, jsem spíš typ „Co na srdci, to na jazyku“. Vím, že jsem si tím u pár klientů zavřel vrátka, ale měl jsem pak čistý stůl. A možná se to prostředí už také trochu změnilo, kdo ví.
Holky si umí tatínky omotat kolem prstu, těší se na dceru Jakub Štáfek |
Změnil jste se i v přístupu ke sportu. Věnujete se bojovým uměním a dokonce zápasíte, proč zrovna jim?
Trénuji už čtyři roky a mrzí mě, že jsem s tím nezačal dříve. Impulsů bylo více, ale ten zásadní byl asi ten, že mi chyběly některé charakterové vlastnosti, které jsou s těmi bojovými sporty spjaty. A to pokora a respekt. Začal jsem trénovat, ale pak už mi trénování nestačilo, chtěl jsem se poměřovat s ostatními. Navíc mi tento druh sportu přinesl do života i disciplínu a řád. Dvakrát v týdnu musím jít spát v deset a vstávám ráno o půl páté, právě kvůli tréninkům. A rád bych v tom pokračoval i do budoucna a tento sport doporučoval mladým lidem.
Co se týká pracovních nabídek, jste vybíravý?
Ano, musím říct, že momentálně ano. Teď chci dělat hlavně to, co mě baví a co mi dává smysl. S covidem a příchodem dcerky jsem si tak nějak nastavil, že chci méně pracovat a vydělávat více. Takže když už něco budu brát, tak by to mělo být pro mě zajímavé jak z hlediska náplně, tak i financí. Nechci, aby to vyznělo, že se u mě všechno točí kolem peněz, jsou věci, které člověk dělá z nadšení, ale už potřebuji rozložit svůj čas smysluplně.
Je něco, co vám ještě v životě chybí?
Nechybí mi teď nic, jsem v pohodě, v jistém slova smyslu bych mohl rozdávat. Ale budu třeba rád, když lidé zase začnou chodit do kin. A přijdou i na náš Vyšehrad.
11. listopadu 2019 |
