Příběh prvního manželství
Naděžda a Jaroslav Gothovi měli svatbu v červnu 1941 na Staroměstské radnici. Zůstali spolu celých šedesát let. A přitom se brali vlastně z donucení - aby ušli totálnímu nasazení v "Reichu", když Němci zavřeli vysoké školy.
"To víte, bylo nám teprve jednadvacet a rodiče by jinak trvali na tom, abychom nejdřív dostudovali. Já medicínu a Jarka strojařinu," vysvětluje Naděžda Gothová, rozená Kalandrová. "Ale znali jsme se už šest let, chodili jsme od sexty do stejné třídy. A musela jsem si ho všimnout, když dělal největší darebačinky ze všech," usmívá se paní Gothová.
Nejdřív spolu jenom kamarádili, ale pak přišla první pusa. V parku, který už dnes neexistuje. "Víš vůbec, ve kterém?" obrací se na manžela a ten jen rezignovaně zavrtí hlavou. "No přece proti Wilsonovu nádraží. Na to, že šlo o válečnou svatbu, byla moc hezká," pokračuje paní Gothová. "Potravinové lístky jsme na hostinu sehnali, dokonce i taxíky. Na radnici jsme jeli ještě přes Karlův most." První dvě děti se jim narodily ještě za války. "V květnu 1945 jsem s nimi musela utéct z domku, kde jsme na Smíchově bydleli, protože tudy táhli esesáci," připomíná si paní Gothová nejkrušnější dny života.
"Měla jsem hrozný strach, co je s manželem. Ten odešel jako voják v záloze během květnového povstání někam do města a já o něm několik dnů nevěděla. Když se pak objevil, přijel na koni, připadal mi jako hrdina." Nepamatují se, že by se někdy do krve hádali.
Snacha Jana vysvětluje: "S maminkou se totiž ani hádat nedá. Víte, tatínek se někdy zlobí, že to nejde, ani kdyby chtěl. Ona se vždycky rozesměje. A zkuste se potom o něco do krve poštěkat..." "Byly i chvíle, kdy jsem se nesmála," odporuje paní Gothová. "Většinou kvůli dětem. Manžel byl zastáncem tvrdší výchovy než já. Nevyhýbal se ani tělesným trestům a s tím jsem se nějak nemohla smířit."
Přesto mají recept na to, jak se dožít diamantové svatby, tak jednoduchý, až zní jako fráze - a přitom to tak necítí ani v nejmenším: "Mít se rádi, v tom je všechno." "Chtěla jsem pro něho být vždycky jediná!" říká si tak trochu pro sebe paní Gothová a její manžel dodává: "Vždycky jsem jí naprosto věřil. Šťastný vztah dvou lidí musí být podle mě vždycky o naprosté důvěře."
Dodnes celé rodině pomáhá suchý "gothovský humor". Kdykoli bere některý potomek svého partnera poprvé do rodiny, snacha Jana ho varuje předem před ironií, která ho nejspíš zaskočí. I když jí samotné se naopak hned napoprvé zalíbila. Právě jí napadlo zopakovat po šedesáti letech svatbu na stejném místě a ve stejný den a hodinu. (Sejdou se mimo jiné tři děti, šest vnoučat a jedenáct pravnoučat.)
Pan Goth má o kladech své paní zcela jasnou představu: "Je hodná, celkem veselá, (to už se jeho paní směje na celé kolo), až trochu moc pořádná. A vaří dobře." "To je také moje rada pro všechny dívky, které chtějí uspět v manželství," vpadá mu do řeči jeho paní. "Spřátelit se co nejdřív s tchyní a naučit se od ní vařit. Láska totiž vážně s žaludkem velmi úzce souvisí." Manžel přikyvuje a vypočítává manželčiny majstrštyky s takovým citem, že lepší důkaz není potřeba. "Jsme stále moderní lidé, i když v jednom asi ne. Myslíme si, že děti mají mít oba rodiče a rozvod je takové řešení opravdu z nouze," tvrdí o sobě Gothovi. A na otázku, jací jsou spolu dohromady, odpovídá paní: "Dohromady jsme prostě dokonalí."
Příběh druhého a třetího manželství
Kateřinu a Jaroslava Hutkovy seznámil vlastně Karel Kryl. "Pozval mě, abychom spolu hráli na tradičním setkání emigrantů, které v Rohru pořádal opat Opasek. Bylo to v roce 1988 a já kvůli tomu musel přiletět z Austrálie. Tam jsem měl turné a pak se trochu toulal. Právě jsem se dozvěděl, že se mi rozpadlo manželství, už druhé," vzpomíná Jaroslav Hutka na chvíle, kdy potkal o sedmnáct let mladší Kateřinu a zamiloval se do ní takřka na první pohled.
"Po koncertu jsem se nabídl, že Kateřinu odvezu domů do Kolína, protože jsem to měl na cestě do Rotterdamu, kde jsem bydlel. Už ta cesta do Kolína se protáhla na víc dní. Večer jsme řekli, dál už nejedeme, našli si na vesnici nějaký hotýlek, tam jsme se navečeřeli, přespali. Pak jsme to vzali přes Frankfurt, kde bydleli přátelé. V Kolíně se stavila Kateřina už jen pro šaty a odjela se mnou." Byl to nový začátek se vším všudy. "Jen jsme do toho nešli tak naivně a s takovou strašnou energií jako poprvé. Člověk už zná limity a úskalí. Navíc emigrace přináší miliardu problémů, které by doma nikdy nepoznal a navíc ty normální - jako mít co jíst a kde bydlet. Je to ohromná zátěž. Nejsou přátelé, kamarádky, není komu si postěžovat. Najít mezi emigranty spokojenou rodinu, to je málem zázrak." Společný byt v německém Kolíně byl právě dokončen ("Zrovna jsem dotloukl poslední polici na zeď."), když v Praze padla komunistická vláda: "Jarda vzal kytaru a vyrazil do Čech," vzpomíná Kateřina Hutková.
Což znamenalo půlroční odloučení, kdy jejich vztah prošel krizí - Jaroslav Hutka se rozhodl na podzim roku 1990 zůstat natrvalo v Čechách, jedenáct let v cizině mu už stačilo. "Vrátit se do nových poměrů mi tolik nevadilo, i když já byla v emigraci šťastná," vypráví jeho manželka. "Zaskočilo mě spíš něco jiného - Jardova popularita. Vím už, jak je těžké zůstat normální pro člověka, který najednou vyprodával stadiony.
Dostalo nás to spolu s dočasným odloučením až na pokraj rozchodu, ale bylo to tak asi dobře. Jinak bychom si oba najednou tak silně neuvědomili, jak se máme rádi a chceme být spolu. Od té chvíle se začalo dařit. Získali jsme v Praze alespoň takzvané přístřeší - miniaturní byteček bez dekretu. Jenže pak se měla narodit Klárka." To přimělo Kateřinu a Jaroslava Hutkovi uzavřít manželství. "Do té doby nám to připadalo zbytečné. Vzali jsme nejbližší volný termín na Vyšehradě, i když to bylo v květnu, což prý nosí smůlu. U nás to nějak neplatí, když právě slavíme desáté výročí," tvrdí Kateřina Hutková a dodává: "Naštěstí jsme pak výměnou získali bydlení, kde jsme dosud.
Ke Klárce tak mohla o čtyři roky později přibýt už velmi úmyslně Eliška. Zůstala jsem s nimi doma, nechci už chodit do žádného pravidelného zaměstnání, ale rozhodně nemám pocit, že bych se nudila. Maximálně se snažím vyhýbat stresu - odrazilo by se to na nás všech. Vážím si toho, že na Jardu se můžu naprosto spolehnout, takže když si dal úkol nás uživit, za všech okolností to platí. Že odpovědnost za rodinu nechal mně, je úplně férové." Přes to - život s hudebníkem má své zvláštnosti: "On dopoledne spí a odpoledne odjíždí hrát. Často se vidíme jen na jídlo, ale vidíme se rádi - alespoň jsme se jeden druhého ještě nepřesytili.
Dřív jsem se těšila, co všechno budeme podnikat, až budou holčičky třeba trochu větší, ale už to neplatí. Jsem šťastná právě teď. Dokonce bych řekla, že i náš vztah s Jardou je čím dál lepší. V průběhu let jsme se totiž naučili vidět sporné věci iočima toho druhého."
Naděžda a Jaroslav Gothovi měli svatbu v červnu 1941 na Staroměstské radnici. Zůstali spolu celých šedesát let. A přitom se brali vlastně z donucení - aby ušli totálnímu nasazení v "Reichu", když Němci zavřeli vysoké školy.
"To víte, bylo nám teprve jednadvacet a rodiče by jinak trvali na tom, abychom nejdřív dostudovali. Já medicínu a Jarka strojařinu," vysvětluje Naděžda Gothová, rozená Kalandrová. "Ale znali jsme se už šest let, chodili jsme od sexty do stejné třídy. A musela jsem si ho všimnout, když dělal největší darebačinky ze všech," usmívá se paní Gothová.
Nejdřív spolu jenom kamarádili, ale pak přišla první pusa. V parku, který už dnes neexistuje. "Víš vůbec, ve kterém?" obrací se na manžela a ten jen rezignovaně zavrtí hlavou. "No přece proti Wilsonovu nádraží. Na to, že šlo o válečnou svatbu, byla moc hezká," pokračuje paní Gothová. "Potravinové lístky jsme na hostinu sehnali, dokonce i taxíky. Na radnici jsme jeli ještě přes Karlův most." První dvě děti se jim narodily ještě za války. "V květnu 1945 jsem s nimi musela utéct z domku, kde jsme na Smíchově bydleli, protože tudy táhli esesáci," připomíná si paní Gothová nejkrušnější dny života.
"Měla jsem hrozný strach, co je s manželem. Ten odešel jako voják v záloze během květnového povstání někam do města a já o něm několik dnů nevěděla. Když se pak objevil, přijel na koni, připadal mi jako hrdina." Nepamatují se, že by se někdy do krve hádali.
Snacha Jana vysvětluje: "S maminkou se totiž ani hádat nedá. Víte, tatínek se někdy zlobí, že to nejde, ani kdyby chtěl. Ona se vždycky rozesměje. A zkuste se potom o něco do krve poštěkat..." "Byly i chvíle, kdy jsem se nesmála," odporuje paní Gothová. "Většinou kvůli dětem. Manžel byl zastáncem tvrdší výchovy než já. Nevyhýbal se ani tělesným trestům a s tím jsem se nějak nemohla smířit."
Přesto mají recept na to, jak se dožít diamantové svatby, tak jednoduchý, až zní jako fráze - a přitom to tak necítí ani v nejmenším: "Mít se rádi, v tom je všechno." "Chtěla jsem pro něho být vždycky jediná!" říká si tak trochu pro sebe paní Gothová a její manžel dodává: "Vždycky jsem jí naprosto věřil. Šťastný vztah dvou lidí musí být podle mě vždycky o naprosté důvěře."
Dodnes celé rodině pomáhá suchý "gothovský humor". Kdykoli bere některý potomek svého partnera poprvé do rodiny, snacha Jana ho varuje předem před ironií, která ho nejspíš zaskočí. I když jí samotné se naopak hned napoprvé zalíbila. Právě jí napadlo zopakovat po šedesáti letech svatbu na stejném místě a ve stejný den a hodinu. (Sejdou se mimo jiné tři děti, šest vnoučat a jedenáct pravnoučat.)
Pan Goth má o kladech své paní zcela jasnou představu: "Je hodná, celkem veselá, (to už se jeho paní směje na celé kolo), až trochu moc pořádná. A vaří dobře." "To je také moje rada pro všechny dívky, které chtějí uspět v manželství," vpadá mu do řeči jeho paní. "Spřátelit se co nejdřív s tchyní a naučit se od ní vařit. Láska totiž vážně s žaludkem velmi úzce souvisí." Manžel přikyvuje a vypočítává manželčiny majstrštyky s takovým citem, že lepší důkaz není potřeba. "Jsme stále moderní lidé, i když v jednom asi ne. Myslíme si, že děti mají mít oba rodiče a rozvod je takové řešení opravdu z nouze," tvrdí o sobě Gothovi. A na otázku, jací jsou spolu dohromady, odpovídá paní: "Dohromady jsme prostě dokonalí."
Příběh druhého a třetího manželství
Kateřinu a Jaroslava Hutkovy seznámil vlastně Karel Kryl. "Pozval mě, abychom spolu hráli na tradičním setkání emigrantů, které v Rohru pořádal opat Opasek. Bylo to v roce 1988 a já kvůli tomu musel přiletět z Austrálie. Tam jsem měl turné a pak se trochu toulal. Právě jsem se dozvěděl, že se mi rozpadlo manželství, už druhé," vzpomíná Jaroslav Hutka na chvíle, kdy potkal o sedmnáct let mladší Kateřinu a zamiloval se do ní takřka na první pohled.
"Po koncertu jsem se nabídl, že Kateřinu odvezu domů do Kolína, protože jsem to měl na cestě do Rotterdamu, kde jsem bydlel. Už ta cesta do Kolína se protáhla na víc dní. Večer jsme řekli, dál už nejedeme, našli si na vesnici nějaký hotýlek, tam jsme se navečeřeli, přespali. Pak jsme to vzali přes Frankfurt, kde bydleli přátelé. V Kolíně se stavila Kateřina už jen pro šaty a odjela se mnou." Byl to nový začátek se vším všudy. "Jen jsme do toho nešli tak naivně a s takovou strašnou energií jako poprvé. Člověk už zná limity a úskalí. Navíc emigrace přináší miliardu problémů, které by doma nikdy nepoznal a navíc ty normální - jako mít co jíst a kde bydlet. Je to ohromná zátěž. Nejsou přátelé, kamarádky, není komu si postěžovat. Najít mezi emigranty spokojenou rodinu, to je málem zázrak." Společný byt v německém Kolíně byl právě dokončen ("Zrovna jsem dotloukl poslední polici na zeď."), když v Praze padla komunistická vláda: "Jarda vzal kytaru a vyrazil do Čech," vzpomíná Kateřina Hutková.
Což znamenalo půlroční odloučení, kdy jejich vztah prošel krizí - Jaroslav Hutka se rozhodl na podzim roku 1990 zůstat natrvalo v Čechách, jedenáct let v cizině mu už stačilo. "Vrátit se do nových poměrů mi tolik nevadilo, i když já byla v emigraci šťastná," vypráví jeho manželka. "Zaskočilo mě spíš něco jiného - Jardova popularita. Vím už, jak je těžké zůstat normální pro člověka, který najednou vyprodával stadiony.
Dostalo nás to spolu s dočasným odloučením až na pokraj rozchodu, ale bylo to tak asi dobře. Jinak bychom si oba najednou tak silně neuvědomili, jak se máme rádi a chceme být spolu. Od té chvíle se začalo dařit. Získali jsme v Praze alespoň takzvané přístřeší - miniaturní byteček bez dekretu. Jenže pak se měla narodit Klárka." To přimělo Kateřinu a Jaroslava Hutkovi uzavřít manželství. "Do té doby nám to připadalo zbytečné. Vzali jsme nejbližší volný termín na Vyšehradě, i když to bylo v květnu, což prý nosí smůlu. U nás to nějak neplatí, když právě slavíme desáté výročí," tvrdí Kateřina Hutková a dodává: "Naštěstí jsme pak výměnou získali bydlení, kde jsme dosud.
Ke Klárce tak mohla o čtyři roky později přibýt už velmi úmyslně Eliška. Zůstala jsem s nimi doma, nechci už chodit do žádného pravidelného zaměstnání, ale rozhodně nemám pocit, že bych se nudila. Maximálně se snažím vyhýbat stresu - odrazilo by se to na nás všech. Vážím si toho, že na Jardu se můžu naprosto spolehnout, takže když si dal úkol nás uživit, za všech okolností to platí. Že odpovědnost za rodinu nechal mně, je úplně férové." Přes to - život s hudebníkem má své zvláštnosti: "On dopoledne spí a odpoledne odjíždí hrát. Často se vidíme jen na jídlo, ale vidíme se rádi - alespoň jsme se jeden druhého ještě nepřesytili.
Dřív jsem se těšila, co všechno budeme podnikat, až budou holčičky třeba trochu větší, ale už to neplatí. Jsem šťastná právě teď. Dokonce bych řekla, že i náš vztah s Jardou je čím dál lepší. V průběhu let jsme se totiž naučili vidět sporné věci iočima toho druhého."
