Divoké večírky uprostřed komunistické totality 70. let. I to je celosvětově známý román amerického spisovatele Philipa Rotha, který převedla na filmové plátno režisérka Irena Pavlásková. Očekávaný snímek vstoupí do kin 10. října.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Váš nový film už dopředu vzbuzuje velká očekávání a zvědavost. Je to pro režiséra dobré znamení?
Doufám, že tu zvědavost nevzbudil jenom název Pražské orgie. (smích) Pokud je to zvědavost se zájmem, tak mě to samozřejmě těší. Vlastně je k tomu i objektivní důvod, protože je to film podle knížky amerického spisovatele Philipa Rotha. Možná, že tady u nás není tak známý v širokém povědomí, ale skutečně patří k nejvýznamnějším autorům současnosti a už za života byl považovaný za literárního klasika.
Svědčí o tom desítky ocenění včetně Pulitzerovy ceny, jeho filmy točí áčkoví hollywoodští režiséři s áčkovým hereckým obsazením. To, že jsem od něj osobně získala práva a získala si jeho důvěru, je pro mě velká čest a pro českou kinematografii ojedinělá věc.
Jak vás vlastně napadlo oslovit autora, který je zvyklý spolupracovat s Hollywoodem?
Hrozně jsem ho obdivovala, zvlášť poté, co jsem přečetla knihu Portnoyův komplex, která na mě udělala ohromný dojem. Říkala jsem si: Proboha, to je ale troufalost oslovit takového velikána! Zvlášť, když mu ani nemůžu nabídnout žádnou finančně zajímavou odměnu. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že kniha, o kterou mi jde, je úžasná a navíc se odehrává v Praze, takže by ji možná ani nemohl natočit žádný americký režisér, který nezná naše reálie.
Když jsem mu psala dopis, řekla jsem si, že nemůžu nic ztratit. Nedávala jsem tomu žádné velké naděje. Jakmile ale ten člověk, kterého jsem tolik obdivovala, zareagoval a pozval mě na osobní návštěvu k sobě do jeho domu, tak jsem se najednou strašně lekla. Popravdě jsem měla i zaječí úmysly v obavách, že to nezvládnu. Nakonec jsem se vzmužila a vyrazila.
S jakými pocity jste se tedy vydala do amerického Connecticutu za někým, koho jste jednak jako čtenářka obdivovala a zároveň jste od něj jako režisérka potřebovala získat souhlas? Byla jste hodně nervózní?
Byla ve mně opravdu malá dušička. Naučila jsem se první asi tři stránky toho, co jsem mu všechno chtěla povídat, téměř nazpaměť, protože nevládnu angličtinou tak dobře, abych se cítila jistá, obzvlášť ne před spisovatelem. Tyhle rozpaky ale většinou ve výsledku situace vyřeší za vás, takže se nakonec chováte spontánně a přirozeně. Ukázalo se, že jsem se bála zbytečně, protože všechno dobře dopadlo.
Projekt nemá jen zahraniční předlohu, ale také obsazení. Do hlavních rolí jste vybrala kanadského herce a ruskou herečku. Jak to, že jste opět nesáhla po svém oblíbenci Karlu Rodenovi? Před lety jste řekla, že u každého nového projektu vám vždy přijde na mysl jako první?
Vzpomenu si na něj vždy jako na prvního, protože on byl můj první. (smích) První herec v mém prvním filmu, kterému jsem nabídla jeho první hlavní roli. Byl to film Čas sluhů, a pravda, od té doby mi hrál v pěti filmech. Pamatuji ho ještě jako kluka, jenž se teprve začínal rozvíjet do osobnosti, kterou je dneska. V Pražských orgiích jsem měla výběr dopředu ovlivněný tím, že hlavní postava je americký spisovatel, a proto bylo přirozené točit film v angličtině. Nakonec jsem se rozhodla pro kanadského herce Jonase Chernicka, který je také scenárista a producent. Pracovalo se s ním výborně, navíc si moc chválil český štáb.
A co hlavní ženská postava?
Pro roli české ženy jsem si překvapivě nevybrala Češku. Hledala jsem herečku, která vyzařuje velkou osobnost a současně má neokoukanou tvář, aby si ji divák nespojoval s jinými postavami. Ksenia Rappoportová, která ve filmu hraje, je vynikající, přitažlivá a hodně oceňovaná herečka. Točí hlavně v Itálii a ve Francii, takže má velkou mezinárodní zkušenost a svoji velmi těžkou roli nezkrotné a nespoutané ženy zahrála v našem filmu nesmírně zajímavě.
Irena Pavlásková■ Narodila se 28. ledna 1960 ve Frýdku-Místku. |
Váš zmiňovaný první film Čas sluhů měl úspěch nejen doma v Československu, ale ještě větší na mezinárodních festivalových scénách. To musel být pro mladou filmařku snový start kariéry.
S Časem sluhů jsem měla neuvěřitelné štěstí, protože byl přijatý na jeden z nejprestižnějších festivalů světa do Cannes, kde český film neměl v soutěži zastoupení dvacet let předtím ani mnoho let poté. A navíc jsem tam dostala zvláštní cenu, což bylo druhé místo. Vítězství nám uteklo o jeden hlas. Na různých festivalech pak film dostal víc jak deset cen. To je věc, která vám nejednou otevře dveře. Já jsem toho ale tehdy vůbec nevyužila.
Jak to? Není právě toto sen každého režiséra, že se mu otevřou dveře do světa?
Byla jsem hrozně mladá, chtěla jsem rodinu, dítě… Dostávala jsem tehdy různé nabídky. Například ve Francii chtěli, abych natočila francouzskou verzi Času sluhů s tamními herci. Maturovala jsem z francouzštiny, ze které dnes už téměř nic neumím, ale tenkrát bych to zřejmě i po jazykové stránce s omezeními zvládla. Ale nechtělo se mi točit znovu něco, co už jsem jednou udělala. Vůbec jsem si to neuměla představit. Chtěla jsem dělat nové věci.
Původně jste vystudovala dokumentární tvorbu, ale už při prvním školním projektu jste si prý uvědomila, že to pro vás nebude to pravé. Jak to tehdy bylo?
Bylo to v prváku na FAMU, kdy jsem měla nápad natočit film o tom, že ženy začínají být více silné a dominantní, zatímco chlapi tak nějak měknou. Myslím, že to bylo hodně dané totalitní dobou, která mužům nedovolovala svobodně se rozvíjet. To, že se museli neustále jakoby přihrbovat, na ně mělo víc devastující vliv než na ženy, které dokázaly přežívat svou intuicí a vnitřní silou.
Rozhodla jsem se udělat dokument, do kterého jsem našla vojačky, policistky, samé rázné rozhodné ženy. Byl to film na deset minut a jmenoval se „Kde jste, Boží bojovníci“. Ani jsem nevěděla, jak to správně dělat. Můj cíl byl najít ženy, které správně vystihnou mé myšlenky. Ale když jsem je postavila před kameru a dala před ně mikrofon, tak to neříkaly tak, jak jsem si přála. Což mě nervovalo a neměla jsem trpělivost „nenápadně“ je navádět na odpovědi. Tak jsem jim ten text raději v bodech napsala a ony se s tím zcela ztotožnily.
9. září 2019 |
To asi není úplně ideální dokumentaristická metoda.
Určitě ne. (smích) Ale vždycky jsem se jich zeptala, jestli je to i jejich názor, nejen můj. Byl to takový hraný dokument, a tak jsem si řekla, že bude asi jednodušší, když budu rovnou dělat hrané věci. Po letech jsem se ještě párkrát k dokumentům vrátila, když jsem dělala v rámci cyklu GEN portréty takových osobností jako Věra Chytilová, Jan Saudek nebo Jiřina Jirásková. Těm jsem už do toho, jak mají věci říkat, rozhodně nemluvila.
Sice se teprve chystáte vypustit do kin nový snímek, ale zároveň už začínáte pracovat na dalším projektu, kterým by měla být vánoční romantická komedie. To je žánr, jenž si popravdě ve vašem podání vůbec neumím představit.
Původní nabídka se týkala skutečně vánoční komedie. Musela jsem ale mladým pánům producentům říct, že si vybrali špatného člověka, protože romantické věci dělat nechci a Vánoce moc ráda nemám. Řekla jsem jim, že pokud bych měla točit o Vánocích, tak spíš z toho úhlu pohledu, jak se nevyvedly. Jim se ten nápad zalíbil a vyzvali mě, abych to napsala. Přizvali jsem ještě další dva scenáristy a momentálně společně píšeme. Uvidíme, jak to dopadne. Rádi bychom, aby to bylo vtipné a současně to odráželo realitu života.
Pražské orgie Philipa RothaSnímek Pražské orgie se odehrává v polovině 70. let, kdy do Prahy přijíždí slavný americký spisovatel, aby zachránil a odvezl rukopis nevydané knihy. Na své pražské misi se seznámí se svéráznou spisovatelkou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Spisovatel Philip Roth vycházel při psaní novely Pražské orgie z vlastních zážitků. V 70. letech do Prahy jezdil a setkával se s českými zakázanými autory – Kunderou, Klímou, Vaculíkem a jinými. „Organizoval pro ně finanční pomoc a organizoval vydávání jejich děl v Americe. Nebýt Philipa Rotha, jejich knížky by venku zřejmě vůbec nevyšly,“ vysvětluje Irena Pavlásková. |
24. října 2018 |
