Osud tomu chtěl, že éra mého portrétování byla nastartována v roce 1958 díky velké divadelní osobnosti E. F. Buriana. To už byl znovu ředitelem svého D 34 Na Poříčí, když předtím odešel z šéfování V inohradského divadla. Vyzul se z vojenských bot a do skříně pověsil uniformu plukovníka. Pražská kulturní veřejnost v tom viděla jeho návrat ke kumštu, a jeho vojenskou kariéru brala jako silně poplatnou režimu a myslím, že právem... Jako čerstvý absolvent ateliéru sochařství VŠUP jsem si hledal uplatnění i vlastní umělecký výraz. V té době nás zalila vlna vynálezů v chemii a my jsme se nějaký čas mylně domnívali, že plastické hmoty jsou právě ty, jež nám umožní realizovat naše mladé sny. Zkoušel jsem jimi také modelovat a odlévat je, ale mnohem raději jsem vytepával plech, klofal do kamene a řezal do dřeva, a vedle toho jsem často chodil s fotografem Otou Richtrem do zákulisí pražských divadel a nosil mu ochotně brašnu a stativ. Stal jsem se jeho neplaceným asistentem. Ota byl z těch fotografů, co dovedou zhodnotit atmosféru divadelní zkoušky a dokumentovat nezaměnitelné ovzduší zákulisí. Bavilo mě to s ním. Srovnával jsem si hereckou práci na jevišti i na zkouškách, kdy herec novou postavu skoro modeluje, s mou prací a chvílemi se mi zdálo, že herci mají opravdu něco společného se sochaři, právě v tom hledání výrazu. Na jedné zkoušce v D 34 se objevil i pan ředitel. Richtra dobře znal, ale mě viděl poprvé: "A kdopak jsi ty," vypálil na mě otázku doprovázenou zpytavým pohledem velkých očí pod čelem ozdobeným takovými černými drápky vlasů. Představil jsem se a na otázku, jestli také fotografuji, jsem odpověděl záporně: "Ve volných chvílích nosím tady Otovi stativ." "To ale znamená, že nošení stativů není tvé hlavní zaměstnání," usmál se Burian. "Jsem sochař," řekl jsem hrdě. "A kolik soch jsi již udělal?" pokračoval vesele ředitel. "Pár jich je, co jsem stihl za tři roky po absolutoriu." "Tak je vyfotografuj a přines mi je ukázat. Jestli se mi budou líbit, něco podnikneme. Však tady u mne v "Salonech na chodbě D 34" vystavovalo kdysi už mnoho i známých umělců, třeba V incenc Makovský. A mohli bychom s tvou výstavou začít třeba novou éru mého návratu." To, že se mnou takto mluvil sám veliký E. F. Burian, to, že chtěl vidět mé věci, i to, že naznačil možnost výstavy, mi vzalo dech. Za pár dní jsem nesl soubor fotek do "déčka" a měl strach, že svou nabídku vezme zpět. Ale nevzal. Pečlivě si fotky prohlížel a zauvažoval, že v únoru zahajuje novou sezonu premiérou Mandragory Ivo Vyhnálka a že bychom mohli v premiérový den otevřít i mou výstavu. Byl říjen 1958 a já jsem si spočítal, že do února budu schopen udělat ještě pár věcí, aby má první výstava v náročné Praze nepropadla. Je samozřejmé, že při setkáních s Burianem, která vyžadovala moje funkce asistenta, jsem si pečlivě vrýval do paměti Burianovu vizáž. Nos, oči, knír a hlavně jeho zvídavě útočný pohyb hlavy vzrůstem malého člověka, pozorujícího okolí z podhledu. Jak jinak má sochař reagovat na výraznou tvář, jak jinak může vyjádřit obdiv osobnosti, ne-li pokusem o portrét. Protože jsme s Otou fotografovali Na poříčí často, sedávali jsme často pak v Burianově ředitelně a poslouchali. Mluvil velice otevřeně a jako rovný s rovnými. Jednou jsem se prořekl a pochlubil se, že bych věděl, jak udělat jeho hlavu. Zasmál se a povídá: "Já už jednu takovou mám a když jdu do sklepa pro brambory, tak si na ni věším klobouk. Ministerstvo kultury mi chtělo udělat radost a zadalo portrét sochařovi V. a já ho pak umístil na čestném místě ve sklepě. Uděláš-li mě taky tak, ještě jedna hlava se tam vejde." Když jsem přišel večer do žižkovského ateliéru, zněla mi tahle věta v uších a provokovala. A tak jsem otevřel víko své bedny s hlínou i své paměti a fantazie. O tom, že jsem už začal, se Burian neměl dozvědět. Nebyl jsem si jistý výsledkem a bál jsem se toho sklepa. Nebyl by nejvhodnějším umístěním mé práce. Rozložil jsem si Buriana v duchu na jednotlivé samostatné části obličeje. Takže jsem jednou pozoroval jen jeho nos, jindy si vrýval do paměti jeho pohledy, příště zase čelo s přepadávajícími vlasy, jeho knír, bradu, uši. Stavební díly. Z nich jsem si v klidu ateliéru konstruoval Burianův portrét. Nešlo mi o podobu, šlo mi o výraz. Zcela jsem potlačil znalosti anatomie a hlavu rozložil do výrazových ploch úhlů a hran, jak to dělali kubisti. Čím méně se podobala práce lidské hlavě, čím méně jsem sledoval anatomii, tím více působila hromada hlíny, jakoby se jí prokousával na povrch Burianův charakteristický pohled. Co s hlavou, má-li pouze obličejovou část a nechce zůstat maskou? Co s hlavou s útočným nosem klovajícím neklidně do současného českého divadelnictví? Co s pojetím portrétu velkého malého muže, vládnoucího hordě vynikajících herců? Co se skrumáží prvků, abych pod ní mohl jednou vyrýt "Portrét E. F. B."? Na čem a jak bude hlava nakonec stát? Opominul jsem vědomě klasický způsob jejího umístění na sokl. Nahradila mi ho rotace hlavy. Vycházela z plochy, došla vrcholu a vracela se zpět vce, aby v něm doznívala. V pátek, 13. února roku 1959 došlo ke slavné premiéře Mandragory i k mé vernisáži. Výstavu zahájil sám pan ředitel a mluvil hezky o mé práci začínajícího autora, zatímco doktor Jiří Šetlík ve svém projevu mluvil pak hlavně o E. F. Burianovi. Oba projevy mám dodnes schované, vždyť to byla moje první samostatná výstava v životě. Odložil jsem stativ a takřka denně navštěvoval svou výstavu ve foyeru D 34, abych se přesvědčil, zda vůbec k něčemu je. Jednou jsem na chodbě potkal Buriana a sdělil mu, že jsem včera odlil do sádry jeho hlavu. Spíš zneklidněl, než aby se zaradoval. Abych uspokojil jeho zvědavost, nabídl jsem, že mu svou práci rád přinesu ukázat, zase tak těžká není. Vycítil také mou netrpělivost po konfrontaci a slíbil, že v určitém domluveném dni přijede na "kolaudaci". Stalo se. Jeho reakce byla pro mě pobídkou. Seděli jsme pak spolu s mou ženou a poslouchali jeho vyprávění o české avantgardě. Rozpovídal se o V ítězslavu Nezvalovi, Karlu a Josef Čapkovi, Vladislavu V ančurovi a neopominul kyselým slovem šlehnout i po Janu W erichovi. Byl to zvláštní den. Zdálo se mi, že mi Burian přišel jen říci, co musím příští léta dělat. Podpálil doutnák, který jsem v sobě nosil od mládí. Bohužel jsem mu nestačil už nikdy ukázat hlavy další, které svým vyprávěním nastartoval. Brzo na to jsem nastoupil léčení v sanatoriu. Po několika měsících ležení noviny psaly, že Emil František Burian zemřel v SANOPSu na špatně léčenou žloutenku. Ředitel sanatoria na Pleši Dr. Ungr mě ochotně pustil na pohřeb. Byl jsem smutný. V sanatorním lůžku jsem potom dlouhou chvíli vyplňoval ukládáním vzpomínek na Burianovo vyprávění. Vyústily v rozhodnutí postupně splácet dluh naší generace velikým mužům české avantgardy. Po několika letech jsem ve vší skromnosti nabízel portrét E. F. Buriana tehdejšímu řediteli D 34 Novákovi pro foyer D 34. Nepřijal mě a dal mi vzkázat, že s Burianem nemá nic společného a že o nějakou hlavu zájem nemá. T ím to však nekončilo. Mé hlavy nebyly přijímány ani na členských výstavách tehdejšího Svazu výtvarných umělců a Burianova byla celá léta v mém soukromém sklepě. Teprve mnohem později, po mnoha letech, a díky mým moravským přátelům, jmenovitě PhDr. Jiřímu Hájkovi, řediteli Zemského muzea v Brně, se podařilo zrealizovat velkou výstavu všech mých portrétů nazvanou Preclíkova česká avantgarda. Byla přijata s bouřlivým nadšením brněnské veřejnosti a E. F. Burian na ní v instalaci architekta Ivana Rullera působil jako hrdý lodivod. Praha ještě dlouho nebrala mé portrétní postupy na vědomí, také díky mým "kamarádům", kteří se stali členy různých výběrových komisí a ve svých ateliérech dělali také portréty. Ale trochu jinak.
25. listopadu 2000
