Vaše písnička Dobré ráno mi připadá úplně jiná než ty, které jste doposud dělala.
Je to pravda. Točili jsme duet s Davidem Stypkou a jsem z něj úplně nadšená. Málokdy se mi stane, že by mi někdo cizí, koho vůbec neznám, poslal písničku, která by mě oslovila na první dobrou a řekla bych si, že do toho jdu. To se s Davidem stalo. Takže jsem ráda, že to dobře dopadlo. Písnička má podle mě krásný text a je to ukázání mě jako takové v trochu jiné poloze. Trošku něžnější.
Není na vás i trochu depresivní?
To je jen podzimem, kdy vznikla. Určitě to má vliv, protože ani nevíte proč, ale prostě se vám něco v tom období líbí nebo ne. To je jako s knížkami. Četla jsem určitou knížku v osmé třídě. Pro mě v tu dobu byla hrozná, protože to byla povinná četba a já jsem musela. Pak jsem ji četla ve čtvrtém ročníku na střední škole a byla jsem nadšená. Takže je třeba natrefit na inspirace v dobrý moment. Asi kdybych ji slyšela někde v létě na koncertech, tak by mě to tak neoslovilo. Ale pokud je podzim, sychravo večer a já si dám červené víno a pustím si tuto písničku, tak to je to, co chci slyšet.
Vás od 12 let vedli, co máte dělat a jak máte fungovat. Byla jste trochu marketingový tah, taková značka. Pak jste se vzepřela a začala žít svůj život a našla vlastní hudební cestu. Co pro vás v tu dobu bylo nejtěžší?
Chtěla bych vás trochu opravit v tom, že to nebylo tak, že bych do toho nemohla mluvit. Pokud bych byla loutka, byla bych sama proti sobě. Ono to není tak, že by mě někdo stále instruoval a já neměla právo říci ne. To bych ubližovala sobě i Leškovi (Lešek Wronka, bývalý manažer, pozn. red.) . Když je vám 12 let, tak je vedení potřeba. Bez toho nevíte, co chcete. A co pro mě bylo nejtěžší? Pro mě bylo těžké akceptovat, že je to občas práce a nemůžete si říct spontánně, že jdete s kamarádkami na pizzu. Takže asi těžké bylo naučit se, že je tam zodpovědnost a nějaký plán na půl roku dopředu, který zrušit nelze.
Hudební kariéru jste začala hodně brzo a asi jste i rychleji dospěla. Nemrzí vás to?
Donucení dřív dospět určitě spělo k tomu, že v některých věcech jsem asi trochu dospělejší než vrstevníci, ale zase v některých věcech jsem velké dítě, kterému chybí, že se mohlo vyřádit v pubertě. Takže má to své plusy a minusy. Zajímavé je, že teď ve 24 letech, kdy ukončuji dvanáctý rok na hudební scéně, začínám etapu, že jsem déle v práci než mimo ní. To je zvláštní. Takže v období, kdy člověk dodělává vysokou školu, já už více než půl života mám práci.
Ewa Farná
Teď pracujete se svým mužem. Je těžké být spolu vlastně pořád?
My jsme spolu hráli v kapele devět let, takže jsem zvyklá. Já jsem nikdy nikoho takového nepoznala, žádného kluka jsem mimo branži neměla. Vždycky jsem měla partnery, které jsem poznala v práci, protože v ní trávím nejvíc času. Takže jsem zvyklá, že jsem spolu v práci i doma.
Dokážete si představit, že jednou odejdete na mateřskou a přestanete se věnovat práci?
Určitě. Práce nemám málo. V Polsku jsem během týdne vydala singl, měla jsem vánoční písničku, pro český trh vznikl dokument, který jsme chystali dva roky. Stále se toho hodně děje. Já tak nějak myslím na to, že teď budu hodně pracovat a pak přijde moment, kdy si řeknu, že toho bylo dost a mizím za dětmi. Takže jsem rozhodně člověk, který chce být jednou s dětmi a nepotřebuje deset chův a pojede stále v tempu, ve kterém teď pracuji, protože to by nešlo. Určitě se nějak víc zklidním, až budu moci být máma.
Vy jste se zapojila do projektu Odvážlivci a pomocí svého talismanu, kterým je šperk, chcete dávat odvahu i dalším. Co pro vás byla největší změna v životě?
Asi opustit svůj management. Téměř po deseti letech spolupráce jsem zvažovala, jestli mám ten krok udělat a postavit se na vlastní nohy. Bála jsem se, protože to mohl být krok někam, kde mě lidi najednou nepřijmou, kde se mi už nebude dařit jako předtím. Nic z toho se nestalo, jen to potřebovalo tu odvahu a chuť dělat věci dobře, poctivě a ze srdce. Ano, mám víc práce. Mám víc zodpovědnosti, ale to je vždycky, když se rozhodnete postavit na vlastní nohy.
Co vám pomohlo překonat ten strach?
Začala jsme chodit na sezení k psychologovi. Každý týden jsem se jednu hodinu věnovala sobě. Mluvila jsem o sobě. Přemýšlela jsem nad svým životem, protože jsem si v tom rychlém čase nedokázala na sebe najít čas. Najít si čas sám na sebe je pro mě hodně důležité.
6. listopadu 2017 |
