Je sice zima, ale měli jsme melancholický podzim, co to dělalo s vaší náladou?
Podzim miluju, je to pro mě období vnitřní křehkosti a lehké melancholie, kterou si ale užívám. Nejtěžší je pro mě zima, přelom ledna a února, kdy svátky jsou už za námi a celé to období mi přijde jako jedno táhlé ráno po silvestru. Během těch šedých, „mozkomořích“ dnů chci okamžitě zalézt do brlohu, neustále jíst. A spát až do března.
Jak se vám daří zpracovávat v životě situace, které nejsou úplně podle vašich představ? Často zmiňujete svůj boj s vlastním syndromem jedničkářky. Ve vašem případě je to ostatně, jak se říká, nomen omen. Jste prostě Maximová.
Záleží na situaci, ale hodně mi pomáhá psychoterapie, kde si třídím myšlenky a učím se měnit, nebo alespoň reflektovat své reakce na určité podněty. A syndrom jedničkářky neboli perfekcionismus, na který jsem nejprve byla pyšná, se ukázal jako velká tvůrčí brzda. Mám tuhle svoji vlastnost ráda a už ji i přijímám, ale nesmím jí dovolit, aby mě převálcovala do sebemrskačství.
Kde myslíte, že má tento „syndrom“ ve vašem životě kořeny?
Myslím, že vše pochází z dětství. I když jsem si vědoma, že od určitého věku se na to už nemůže člověk vymlouvat a měl by na sobě prostě makat a mít plnou zodpovědnost za svoje chování.
Povahou jsem spíš po svém tatínkovi, je to neorganizovaný volnomyšlenkářský bohém, který dokázal ztratit pas i na letišti. Chvilku to vypadalo, že skončí jako postava Toma Hankse ve filmu Terminál. Nebo třeba přijet z dovolené jenom s jedním kufrem, i když odjížděl se dvěma. Kolik letů jsme s ním zaspali, v kolika městech jsme třeba ztratili půjčená auta nebo klíče od hotelu! Těch historek máme fakt stovky a jedna je vtipnější než druhá, ale žít v jeho kůži je dost náročný.
Na druhé straně mám velmi racionální maminku a nevlastního tatínka, kteří se do mého rozlítaného myšlení snažili dostat řád a vedli mě k zodpovědnosti. Takže vlastně moje „jedničkářství“ pramenilo z úleku, že musím mít všechno pod kontrolou, jinak se vrátím domů bez bundy i školní aktovky.
Na svém kontě máte role, které musí být evidentně psychicky náročné. Nosíte si práci takříkajíc i domů?
Když zrovna pracujete na roli, podvědomě se vám dostává skoro do všech aspektů života. Vidíte nové detaily u lidí, s nimiž se běžně setkáváte, chvílemi se koukáte na svět očima své postavy, neustále vám to jede v hlavě, i když jedete v tramvaji nebo stojíte ve frontě na poště. Mám ale už vlastní malé rituálky, díky nimž se vracím po natáčecím dni nebo odehraném představení k sobě, domů. A psychohygiena, o které nám tak dlouho říkali na DAMU a které jsem tehdy nerozuměla, je samozřejmě zásadní. Pro mě je to cvičení s vlastní váhou, sauna, masáže a dostatek spánku. Ale ne vždy se mi to daří skloubit dohromady.
Myslíte, že jsou role, které herec dostává, dílem náhody, nebo spíš proto, že s nimi nějak jeho podstata souvisí?
Myslím, že by herec měl vědomě pracovat jak se svými ďábly, tak i anděly. Je to to, co mě na herectví baví a vzrušuje. Rozhodně neplatí, že záporné postavy hrají jen „zlí“ lidé nebo že by bezbranné princezny hrály pouze milé květinky. Hodně záleží i na režisérovi, jak vás v danou dobu vnímá. Jestli pro ní/něj vyzařujete to NĚCO, co přesně potřebuje pro roli. V průběhu života se samozřejmě měníte, máte jiné zkušenosti a vpisuje se to do vás.
O tomhle ostatně hovoříte i v rámci jednoho ze svých koníčků, kterým je keramika. Věříte v to, že hmota cítí vaše nastavení a podle toho vypadá i finální výtvor. Jak vypadá vaše poslední keramické dílo a kde je mu konec?
Na keramice jsem nebyla už opravdu dlouho, myslím, že poslední veledíla jsem rozdala svým blízkým jako vánoční dárky loni. Vidíte, při dalších návštěvách musím zkontrolovat, zda ještě stojí na poličkách! (smích)
Pro kalendář Proměny Fantazie 24 vás jeho autorka zobrazila ve fantazii s názvem Sklízím, co zasévám… Co ve vás vyvolává toto slovní spojení? Myslím, že se Lence Hatašové naprosto přesně povedlo trefit do mého osobního tématu. Skutečně totiž věřím v karmu. V to, že vše, co zaséváme, také sklízíme, i když plody nebo neúrodu nevidíme hned, reakce nebo odezva na naše činy může přijít i s prodlevou.
A jak vzpomínáte na focení?
Bylo pro mě velkou ctí zapojit se do focení kalendáře pro Nadaci Archa Chantal, jehož zisk z prodeje pomáhá zlepšovat podmínky na dětských odděleních v nemocnicích. Jako dítě jsem byla často nemocná a trávila v nemocnicích dost času, proto sama vím, jak je důležité se cítit bezpečně a útulně i v tak (pro děti) strašidelných místech.
A na focení samotné mám skvělé vzpomínky. Lenka se mě pár týdnů před focením zeptala, zda bych byla ochotna ponořit se celá do vody, na což jsem bez váhání kývla a nakonec se koupala v jezírku doma u naší produkční Romany! Byl to zážitek, zejména pro jejich rybičky. Jaké bylo mé překvapení, když na výsledné fotografii nakonec stojím v lednici! (smích) Zázraky díky Lenčině fantazii a práci s AI.
Vaše kariéra je ostatně lemovaná malými i většími zázraky. Třeba vysněné hostování v Národním i Dejvickém divadle, filmy v soutěži v Cannes nebo na Berlinale, setkání s vaším hereckým idolem Čulpan Chamatovou… V souvislosti s Dejvickým i Národním divadlem jste ale kdysi vzpomínala na okamžiky velké trémy. Už je to lepší ?
Tréma je někdy žádoucí a nejspíš mě bude provázet stále, ale už si užívám samotné hraní na jevišti, kdy se nesoustředím na sebe, ale na své herecké partnery. Přenesení fokusu od sebe k látce a kolegům mi opravdu pomáhá.
Často spolupracujete s režisérem Petrem Zelenkou. Ve Studiu DVA v představení Beckham jste ztvárnila Rebeccu Loosovou, která sehrála klíčovou roli ve skandálu okolo slavného fotbalisty. Uměla byste si vy sama poradit s mediálním skandálem, kdyby vám něco takového přišlo do života?
Na rozdíl od Rebeccy, která po bulvární slávě skutečně prahla, bych mediální skandál nesla asi opravdu těžce. Bulvár nevyhledávám, myslím, že jsem pro něj nezajímavá a byla bych upřímně ráda, pokud by to tak zůstalo.
Elizaveta Maximová v kalendáři Proměny Fantazie 2024 – Sklízím, co zasévám
Stále ještě plánujte odcestovat do Hollywoodu a zkusit herecké štěstí i tam? Vzhledem k tomu, jak umíte pracovat se svou touhou, by tamní úspěch mohl být velmi reálný.
Určitě ten sen žije, jako skoro u každého evropského herce, byť i někde tajně. Ale chci konat, než abych o tom dopředu jen mluvila. Uvidíme!
Ve vaší tatarské rodině je více umělců, kteří se věnovali nebo věnují herectví a režii. Byli oni sami svědky vašich výkonů? Co na ně říkají?
Na divadle mě nikdy neviděli, ale vím, že si pouštěli některé ukázky z filmů a seriálů, kde jsem hrála. Během studia na DAMU jsem strejdovi často volala o rady, stejně tak před důležitými pracovními rozhodnutími. Vážím si jeho podpory, to u něj na zkušebně v tatarském Národním divadle jsem poprvé přičichla k divadlu a nadšeně pozorovala, jak vede herce.
Ale skutečně stmelujícím zážitkem pro nás bylo společné natáčení absolventského filmu mého tatínka, který se tehdy téměř v padesáti letech rozhodl studovat režii. Catering obstarávaly babičky, hráli děti i vnuci a točili jsme v rodné vesnici, kde se domluvíte pouze v tatarštině, které rozumím jen částečně.
Na co se momentálně i oni mohou těšit?
V nejbližších měsících mě čeká natáčení dvou seriálů pro Českou televizi, projektu pro Voyo a filmu. Na vše se opravdu hodně těším, po roční pauze od natáčení, kdy jsem se věnovala jenom divadlu, mi chybí filmařský kočovný život. Ale uvidíme, přece jenom platí: Chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech na zítra.
Prozradíte nám na závěr nějaké vaše „guilty pleasure“?
Špagety s kečupem a sýrem, čaj Earl Grey, teplá deka a binge-watching seriálů, naposledy třeba Dopesick nebo The Bear.
26. května 2023 |
