Za šedivý ocelový stolek usedá čtyřicátník. Modrou polokošili i ústavní kalhoty má čisté, vyžehlené. Vlnité vlasy pečlivě učesané. Klidný, velmi mírný výraz ve tváři. Stisk ruky a pozdrav jsou upřímné. Chováním připomíná kněze. Odmítá cigaretu, je nekuřák. Sedí klidně, obě ruce na stole. "Odsoudili mne v roce 1988 k trestu smrti." Ten již neexistuje - takže tento muž je jedním z dvaceti lidí, kteří mají "doživotí". Patnáct je jich na Mírově a pět ve Valdicích.
... možná už za rok
Strohé prostředí hovorny je Zdeňkovi Vocáskovi vlastní. I s vazbou je ve vězení 14 let. "Byl jsem odsouzen k smrti za dvojnásobnou vraždu a jeden pokus," říká. Hlas ani gesta neobsahují nic než mírnou rozmrzelost, že o tom musí mluvit. Mezi prsty hladí útlounkou knížečku: Hlas mučedníků. Jako motto na první straně tohoto bulletinu stojí: "Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi, pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení." Zdeněk V ocásek našel vyplnění času - už před lety se ve vězení dal na víru: "Občas za mnou dochází bratr kazatel. Já mám sice třeba ke katolíkům i jiným církvím výhrady, ale to je nepodstatné. Důležitý je klid a mír." Což se snaží praktikovat. Například jeho cela má jednu zeď společnou s místností, ze které před necelým půlrokem utekl Jiří Kajínek. Zdařilý únik nejslavnějšího českého vězně se dotkl v pozdějších opatřeních dost podstatně i V ocáska, ale on sám nyní jenom opakuje, že žádný hněv necítí. "My jsme se znali, ale jsem nejraděj sám. Ani na vycházky ven moc nechodím. Raději čtu nebo poslouchám rádio." Obrácení Zdeňka V ocáska má i jiné důsledky: jeho cela je například v každém okamžiku prvotřídně uklizená. Nikoho nechce rušit, takže používá při poslechu rádia sluchátka. Byť je jako každý na tomhle oddělení v cele sám. A na televizi jsou dvě fotografie v rámečcích: rodina. "Zdává se mi, že mluvím se svými rodiči," utrousí. Muž, který před čtrnácti lety u soudu slyšel, že má být popraven, se nerad dívá na zprávy: "Třeba teď v té Makedonii, co si tam ti lidé dělají, to mě tak mrzí. Takové věci..."
Třináctá komnata
Za rok bude mít Zdeněk V ocásek odpykáno patnáct let. Podle práva může požádat soud, aby ho propustil na podmínku. "Kdoví, co se bude dít, když mu to zamítnou. Všichni ostatní odsouzení na doživotí na to čekají. V ocásek je první, kdo o to kdy bude žádat, bude to precedens," varuje před budoucností mírovský vedoucí oddělení výkonu trestu a vazby Arnošt Brauner. Mírně při své řeči zvedá ukazováček pravé ruky na znamení, že to, co říká, je vážné. "Já bych ho klidně bez obav přesunul do nižší kategorie, myslím do lehčího režimu. Je naprosto klidný a spořádaný," říká. I když: "Každý máme někde v sobě něco jako třináctou komnatu, a kdo ví, kdy a čím se otvírá a co v ní je." V té V ocáskově jsou přinejmenším ony dvě vraždy a jeden pokus. Podobný případ měli na Mírově ještě jeden - odsouzeného k smrti, který nakonec dostal doživotí. Ale ten druhý muž svou víru nenašel. Spáchal sebevraždu. Zato však zjevně dokonale promyslel, jak naplnit původní výrok soudu. Ke smrti mu stačil ručník a guma od tepláků: ručník si pevně uvázal kolem krku, provlékl vzadu za krkem gumu a druhým koncem zahákl za pant dveří. Pak si sedl na připravenou stoličku a pohodlně se o dveře opřel. Guma sice za ručník trochu táhla, ale dýchat mohl. Po nějaké hodině v sedě usnul a jak pomalu svěšoval hlavu omezoval krevní oběh v krčních tepnách. Upadl do bezvědomí, tím zatížil oprátku naplno a uškrtil se.
Šestadvacet z pětačtyřiceti
Šestadvacet z pětačtyřiceti let strávil Stanislav Lacko ve vězení. Když to říká, culí se tomu. Docela jako školák-rošťák. Pro vraždu starší ženy byl odsouzen dožít svůj život za zdí.V tom samém domě, kde bydlela jeho družka. Že by zrovna ve vězení vypátral nějakou náplň života, to se říci nedá. Snad jen, že se z něj stal v rámci možností poživačník. "Já jsem rád, že jsem tady na Mírově, je tu nejlepší kuchyň ze všech věznic, co jsem byl." A že jich za těch 26 let poznal: Valdice, Ostrov a další. "Úplně nejhorší jídlo bylo v Praze na Pankráci!" Takže Lacko, bývalý boxer, si na jídlo potrpí. Když na něj v poledne ostraha a kuchtíci s vozíkem plným varnic zabouchají a otevřou malé padačky ve dveřích do cely, objeví se nejprve už už čekající umělohmotný talíř a za ním široký úsměv: "Jen mi nalož pořádně." Dnes dostane sice celerové polévky jako každý jiný, zato špenátu, bramborového knedlíku a smaženého vejce hromadu. Jak si přál. "Já seděl hodně za krádeže, taky nějaké loupežné přepadení, a když mě práskla jedna holka, tak i za kuplířství. Do Itálie jsem dával holky za dvacet tisíc marek," přiznává. Vždycky dostal jenom "pár let", ale na doživotí byl odsouzen až loni. Vypracoval si poživačnost vlastního typu. Je založená na tom, nemít velké nároky. Cigarety si balí, aby ušetřil, sám. Má svůj ponorný vařič, takže kávu nebo čaj si udělá, kdy má chuť. Bratr mu posílá měsíčně tak dvě nebo i tři stovky. Jediné, co Lackovi opravdu chybí, jsou ženy: "No, musím to vydržet. Ale když už nemůžu, jdu na záchod..." A ještě jednu zálibu má: "Vždycky jsem byl vzorný vězeň. Kdepak já, a utíkání. Když se ve Valdicích chystali někteří kopat tunel ven, šel jsem a oznámil to. Iustláno mám podle předpisu. Mám jenom pět tříd zvláštní školy, ale vím, co se patří."
Prsatá blondýna
... prakticky denně chodí po chodbách valdického vězení. Je pomenší, má pleš, vousy a bříško a jmenuje se Aleš Jaluška, farář církve československé husitské. Duchovnímu životu odsouzených se věnuje už dvanáctý rok. Jeho kancelář je na chodbě, jakou obývají nejtěžší trestanci - ale oveček má daleko, daleko více... Jednat s vězni je často vysoká diplomatická škola s humornými motivy. "Jednou jsem potkal tři Romy na chodbě, představili se mi jako Výbor Romů ve výkonu trestu a řekli: Berete častěji bílé na přerušení trestu než Romy. Jestli nám ihned nezajistíte přerušení alespoň na týden pro nás tři, podáme na vás trestní oznámení z rasismu! Tak já je vzal k sobě do kanceláře, dal papír do stroje a ptám se: Tak jak chcete, abych to trestní oznámení formuloval?!" Na farářově stole leží lístek: Tímto bych Vás, pane Jaluško, chtěl požádat o rozhovor s vámi. Týká se to duchovního učení. Za kladné vyřízení děkuji. "Takhle to často začne. Občas si třeba jenom myslí, že mě stáhnou o čaj a pár cigaret... Ale nejednou jsme také po čase došli až k celoživotní zpovědi nebo ke křtu. Pomalu s každým vězněm, se kterým se poprvé setkám, musím začít tím, že on spustí: Jsem nevinen! Nikomu jsem nic neudělal! Jde o justiční omyl! Byla to policejní zvůle! A já jim na to vždycky říkám: Jasně. A já jsem prsatá blondýna! ... A buď se hned zase rozejdeme, anebo se bavíme dál. Lhát si ale nebudeme," vykládá farář. A toto je jeho lék na nekonečnost času doživotně odsouzených: "Nejdůležitější je, aby ty lidi mysleli. Když myslí, nejsou z nich zvířata. Pak má smysl začít mluvit třeba i o pokání. Ale když pokání, tak uvědomění a přiznání sám sobě své viny. Ono nějakých dvacet ‚otčenášů` jako pokání by tady bylo stejně platné jako mrtvému budík..." Farář by měl možná zajet i na Mírov - Zdeněk V ocásek a Stanislava Lacko tvrdí, že jejich případ je justiční omyl...
... možná už za rok
Strohé prostředí hovorny je Zdeňkovi Vocáskovi vlastní. I s vazbou je ve vězení 14 let. "Byl jsem odsouzen k smrti za dvojnásobnou vraždu a jeden pokus," říká. Hlas ani gesta neobsahují nic než mírnou rozmrzelost, že o tom musí mluvit. Mezi prsty hladí útlounkou knížečku: Hlas mučedníků. Jako motto na první straně tohoto bulletinu stojí: "Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi, pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení." Zdeněk V ocásek našel vyplnění času - už před lety se ve vězení dal na víru: "Občas za mnou dochází bratr kazatel. Já mám sice třeba ke katolíkům i jiným církvím výhrady, ale to je nepodstatné. Důležitý je klid a mír." Což se snaží praktikovat. Například jeho cela má jednu zeď společnou s místností, ze které před necelým půlrokem utekl Jiří Kajínek. Zdařilý únik nejslavnějšího českého vězně se dotkl v pozdějších opatřeních dost podstatně i V ocáska, ale on sám nyní jenom opakuje, že žádný hněv necítí. "My jsme se znali, ale jsem nejraděj sám. Ani na vycházky ven moc nechodím. Raději čtu nebo poslouchám rádio." Obrácení Zdeňka V ocáska má i jiné důsledky: jeho cela je například v každém okamžiku prvotřídně uklizená. Nikoho nechce rušit, takže používá při poslechu rádia sluchátka. Byť je jako každý na tomhle oddělení v cele sám. A na televizi jsou dvě fotografie v rámečcích: rodina. "Zdává se mi, že mluvím se svými rodiči," utrousí. Muž, který před čtrnácti lety u soudu slyšel, že má být popraven, se nerad dívá na zprávy: "Třeba teď v té Makedonii, co si tam ti lidé dělají, to mě tak mrzí. Takové věci..."
Třináctá komnata
Za rok bude mít Zdeněk V ocásek odpykáno patnáct let. Podle práva může požádat soud, aby ho propustil na podmínku. "Kdoví, co se bude dít, když mu to zamítnou. Všichni ostatní odsouzení na doživotí na to čekají. V ocásek je první, kdo o to kdy bude žádat, bude to precedens," varuje před budoucností mírovský vedoucí oddělení výkonu trestu a vazby Arnošt Brauner. Mírně při své řeči zvedá ukazováček pravé ruky na znamení, že to, co říká, je vážné. "Já bych ho klidně bez obav přesunul do nižší kategorie, myslím do lehčího režimu. Je naprosto klidný a spořádaný," říká. I když: "Každý máme někde v sobě něco jako třináctou komnatu, a kdo ví, kdy a čím se otvírá a co v ní je." V té V ocáskově jsou přinejmenším ony dvě vraždy a jeden pokus. Podobný případ měli na Mírově ještě jeden - odsouzeného k smrti, který nakonec dostal doživotí. Ale ten druhý muž svou víru nenašel. Spáchal sebevraždu. Zato však zjevně dokonale promyslel, jak naplnit původní výrok soudu. Ke smrti mu stačil ručník a guma od tepláků: ručník si pevně uvázal kolem krku, provlékl vzadu za krkem gumu a druhým koncem zahákl za pant dveří. Pak si sedl na připravenou stoličku a pohodlně se o dveře opřel. Guma sice za ručník trochu táhla, ale dýchat mohl. Po nějaké hodině v sedě usnul a jak pomalu svěšoval hlavu omezoval krevní oběh v krčních tepnách. Upadl do bezvědomí, tím zatížil oprátku naplno a uškrtil se.
Šestadvacet z pětačtyřiceti
Šestadvacet z pětačtyřiceti let strávil Stanislav Lacko ve vězení. Když to říká, culí se tomu. Docela jako školák-rošťák. Pro vraždu starší ženy byl odsouzen dožít svůj život za zdí.V tom samém domě, kde bydlela jeho družka. Že by zrovna ve vězení vypátral nějakou náplň života, to se říci nedá. Snad jen, že se z něj stal v rámci možností poživačník. "Já jsem rád, že jsem tady na Mírově, je tu nejlepší kuchyň ze všech věznic, co jsem byl." A že jich za těch 26 let poznal: Valdice, Ostrov a další. "Úplně nejhorší jídlo bylo v Praze na Pankráci!" Takže Lacko, bývalý boxer, si na jídlo potrpí. Když na něj v poledne ostraha a kuchtíci s vozíkem plným varnic zabouchají a otevřou malé padačky ve dveřích do cely, objeví se nejprve už už čekající umělohmotný talíř a za ním široký úsměv: "Jen mi nalož pořádně." Dnes dostane sice celerové polévky jako každý jiný, zato špenátu, bramborového knedlíku a smaženého vejce hromadu. Jak si přál. "Já seděl hodně za krádeže, taky nějaké loupežné přepadení, a když mě práskla jedna holka, tak i za kuplířství. Do Itálie jsem dával holky za dvacet tisíc marek," přiznává. Vždycky dostal jenom "pár let", ale na doživotí byl odsouzen až loni. Vypracoval si poživačnost vlastního typu. Je založená na tom, nemít velké nároky. Cigarety si balí, aby ušetřil, sám. Má svůj ponorný vařič, takže kávu nebo čaj si udělá, kdy má chuť. Bratr mu posílá měsíčně tak dvě nebo i tři stovky. Jediné, co Lackovi opravdu chybí, jsou ženy: "No, musím to vydržet. Ale když už nemůžu, jdu na záchod..." A ještě jednu zálibu má: "Vždycky jsem byl vzorný vězeň. Kdepak já, a utíkání. Když se ve Valdicích chystali někteří kopat tunel ven, šel jsem a oznámil to. Iustláno mám podle předpisu. Mám jenom pět tříd zvláštní školy, ale vím, co se patří."
Prsatá blondýna
... prakticky denně chodí po chodbách valdického vězení. Je pomenší, má pleš, vousy a bříško a jmenuje se Aleš Jaluška, farář církve československé husitské. Duchovnímu životu odsouzených se věnuje už dvanáctý rok. Jeho kancelář je na chodbě, jakou obývají nejtěžší trestanci - ale oveček má daleko, daleko více... Jednat s vězni je často vysoká diplomatická škola s humornými motivy. "Jednou jsem potkal tři Romy na chodbě, představili se mi jako Výbor Romů ve výkonu trestu a řekli: Berete častěji bílé na přerušení trestu než Romy. Jestli nám ihned nezajistíte přerušení alespoň na týden pro nás tři, podáme na vás trestní oznámení z rasismu! Tak já je vzal k sobě do kanceláře, dal papír do stroje a ptám se: Tak jak chcete, abych to trestní oznámení formuloval?!" Na farářově stole leží lístek: Tímto bych Vás, pane Jaluško, chtěl požádat o rozhovor s vámi. Týká se to duchovního učení. Za kladné vyřízení děkuji. "Takhle to často začne. Občas si třeba jenom myslí, že mě stáhnou o čaj a pár cigaret... Ale nejednou jsme také po čase došli až k celoživotní zpovědi nebo ke křtu. Pomalu s každým vězněm, se kterým se poprvé setkám, musím začít tím, že on spustí: Jsem nevinen! Nikomu jsem nic neudělal! Jde o justiční omyl! Byla to policejní zvůle! A já jim na to vždycky říkám: Jasně. A já jsem prsatá blondýna! ... A buď se hned zase rozejdeme, anebo se bavíme dál. Lhát si ale nebudeme," vykládá farář. A toto je jeho lék na nekonečnost času doživotně odsouzených: "Nejdůležitější je, aby ty lidi mysleli. Když myslí, nejsou z nich zvířata. Pak má smysl začít mluvit třeba i o pokání. Ale když pokání, tak uvědomění a přiznání sám sobě své viny. Ono nějakých dvacet ‚otčenášů` jako pokání by tady bylo stejně platné jako mrtvému budík..." Farář by měl možná zajet i na Mírov - Zdeněk V ocásek a Stanislava Lacko tvrdí, že jejich případ je justiční omyl...
