Když se američtí badatelé Charles Murray a Richard Herrnstein v knize Bellova křivka před třiceti lety dopustili myšlenky, že inteligence je jednoznačně dána geneticky a je závislá na rase, příliš ovací nesklidili. Dvaapadesát jejich úhlavních odpůrců pak zveřejnilo petici, v níž tvrdili přesný opak: důležité je především prostředí. V současném politickém klimatu by oba pánové o rasách a vrozené inteligenci patrně nespekulovali ani ve svých nejdivočejších snech, přesto byla jejich práce záslužná. Upozornili totiž na to, jak snadno mohou ztratit šanci ti, v jejichž okolí dary ducha a vzdělání nic neznamenají.
Jednička za snahu
Časopis Reader's Digest označil za nejlepší řešitele záhady genů a prostředí Rameye a Frances Campbellovy ze univerzity v Severní Karolíně. Ti totiž podrobili zkoušce dvě skupiny dětí z rodin žijících na hranici životního minima. Výzkum začal, když byly dětem čtyři měsíce, a skončil před jejich nástupem do školy.
První skupina trávila odmalička velkou část dne s pedagogy - ti si s nimi hráli, zpívali, četli, mluvili na ně. Druhá skupina dětí žádný takový program neměla, dostávala však kvalitní výživu, aby nebylo podezření, že jejich výkon je ovlivněn tělesným strádáním. Před nástupem do školy měli chlapci a děvčata z první skupiny IQ o deset až dvacet bodů vyšší než děti, s nimiž se nikdo intelektuálně nemazlil. Dvacítka bodů je přitom suma, která už stojí za zamyšlení. Dělí od sebe totiž celé kategorie: podprůměr od průměru, průměr od nadprůměru.
Šance v plenkách
Inteligence je tedy něco jako nafukovací balon. Jedno dítě si přinese na svět větší míč, jiné menší. Záleží však na tom, jak se který nafoukne. Co naplat, že potenciálně je nějaký balon obrovský, není-li tu nikoho, kdo by do něj tlačil vzduch. Foukat by se přitom mělo už opravdu odmalička. Počet synapsí, tedy spojů mezi mozkový buňkami, roste v prvních dvou letech života na více než dvacetinásobek. Synapse jsou vlastně příležitosti - buď se využijí, nebo nevyužijí a pak se jako zbytečné ztrácejí. Zda byly využity, nebo ne, se však mnohdy pozná až po měsících, či dokonce letech. Právě proto pediatři a psychologové varují před srovnáváním a testováním batolat.
Srovnání kulhá
O malém Mikulášovi měli jeho rodiče, oba profesionální divadelníci, velké pochybnosti. Přišel na svět o čtyři týdny dříve, než měl, a tento skluz jako by stále nemohl dohonit. Do dvou let omezoval konverzaci na slůvka "to", "tamto" a "dej". Nočník bojkotoval až do chvíle, než šel do školky. "Musíme se s tím smířit," kapituloval jeho úspěšný otec a z tónu hlasu bylo jasné, že mu smíření s realitou půjde těžko. Matka však svou snahu nevzdala - a čas jí dal za pravdu. Už během prvního roku na základní škole se totiž z outsidera stal premiant.
"To, jestli dvouleté dítě už mluví, nebo jen občas utrousí slůvko, dobře běhá, anebo se jen tak batolí, rodiče vůbec neopravňuje k tomu, aby mu už vybírali vysokou školu, či nad ním naopak lámali hůl," tvrdí pražská psycholožka Naděžda Verecká. "Stejně nepodstatné je i to, nakolik si osedlalo nočník. Každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem i způsobem a nemá tedy cenu ho nutit například do konverzace, je-li právě ve fázi bouřlivého rozvoje jemné motoriky - tedy umění ovládat ručičky."
Podle jejího názoru je však dětem potřeba poskytovat dostatek podnětů. Už od peřinky by na ně rodiče měli především mluvit, ať už jim aktivně odpovídají, či jen zdánlivě pasivně poslouchají. Stejně důležitá je asistence při dětských hrách.
"Pomáhejte jim, ale nepřekážejte," doporučuje psycholožka. "Nemá cenu jim nabízet kostky, když právě malují. Svou pomoc nevnucujte - nemáte doma invalidy, ale děti, které se učí. Jestliže se jim něco nedaří, poraďte jim, ale nesuplujte jejich roli. Jedna z nejdůležitějších výchovných zásad zní: Pomoz mi, abych to udělal sám."
Jak rozvíjet inteligenci batolete a předškoláka
- mluvte na něj, ať už vám odpovídá slovy, nebo jen gesty
- od šesti měsíců s ním prohlížejte knížky a popisujte obrázky, ve dvou letech začněte číst, od čtyř let ukazujte slova, která čtete
- od počátku mluvte o vlastnostech věcí: o barvách, chuti, počtu...
- zpívejte, recitujte, procvičujte jeho paměť
- nechte ho, aby si pod vaším dohledem osahalo a prozkoumalo co nejvíce věcí, nebuďte příliš úzkostní
- pozoruje-li něco, mluvte o tom
- nezkoušejte stále dokola věci, které mu právě teď nejdou
- chvalte ho za vše, v čem má úspěch, dále prohlubujte schopnosti v těchto oblastech
- máte-li o něm pochybnosti, nevyslovujte je. Máte-li velké pochybnosti, běžte se poradit s odborníkem. Problém může být i ve vaší nejistotě.
