Přemýšlíte někdy o stáří, které v budoucnu přijde?
Je to poměrně blízká budoucnost. Mně je pětačtyřicet, takže jsem tak nějak, doufám, v polovině svého života. Rozhodně o tom přemýšlím, protože se to týká všech a nikdo před tím neuteče, ať se o sebe staráme, jak se staráme. Určitě bych chtěla stáří co nejhezčí.
Máte na to období i třeba nějaký sen? Cestování, chalupa, odpočinek doma.
Přiznám se, že doma by mě to asi moc nebavilo. Já jsem si řekla, že prožívám teď fázi života, kdy nemá cenu odkládat něco na později, protože to později nemusí přijít. Snažím se život žít co nejvíce. A když mám nějaký sen a cíl nebo něco, plním si ho co nejdřív. Myslím si, že by to tak měl dělat každý. Žijte naplno a nečekejte na zázrak.
Stále naplno se věnujete i v modelingu. Sledujete i své nástupkyně?
Nemám čas dívky moc sledovat. Ale vím, že třeba Evě Klímkové či Denise Dvořákové se daří ve světě opravdu dobře. Pokud mluvíme o mé práci, skutečně jí mám dost, za což jsem ráda. Ale nelze to míchat. Já jako pětačtyřicátnice mám zcela jinou klientelu než dívky v šestnácti či dvaceti.
Do modelingového důchodu se tedy zatím nechystáte.
Zatím určitě ne. Práce je velmi mnoho, takže se bát nemusím, že bych s modelingem musela skončit. Modelky mé generace mají to štěstí, že je o ně velký zájem, a to nejen na focení kampaní, ale i na přehlídkových molech. Tak uvidíme, do kolika let tu práci vydržím dělat. Třeba se toho důchodu ani nedočkám.
Vy se angažujete i v různých projektech mimo modeling. Co vás přesvědčí, abyste spojila svou tvář s určitou nadací?
Musí to být něco, co je mi blízké, určitým způsobem mě zasáhne. Mám ráda projekty, kterých je třeba poskrovnu či podporují něco, o čem se moc nemluví, nebo ani pořádně neví. Třeba jsem si nedávno vyslechla projekt, kde nemocným zařídí půjčení pomůcek, které potřebují. Mnohdy jde o nevyléčitelné nemoci. Nemoc je v určitých případech bezmoc a není nic smysluplnějšího, než když těmto lidem můžeme tu cestu na jiný svět nějak zpříjemnit.
Při těchto věcech člověk začne přemýšlet sám nad sebou a nad svým životem, co kdyby...
Je pravda, že když vidím určité osudy lidí či různé druhy nemocí, začnu přemýšlet nad svým životem či životem svých blízkých. Ono je to ale hrozně teoretické. Člověk si asi sám nemůže říct, jak by se asi zachoval, dokud v té situaci opravdu není. Nemoc nám určitě obrátí život naruby, a pokud jde o nemoc nevyléčitelnou, čeká vás už jen ten konec. Absolutně si nedokážu představit tu paniku, která nastane ve chvíli, když vám je diagnóza řečená.
Učíte i své děti, že je třeba v životě pomáhat?
To by měla být povinnost každého rodiče, aby své děti učili být empatické k ostatním.
