Herectví vás neminulo díky profesi vašich rodičů, oba byli herci. Navíc jste prý byl členem Disneyova dětského souboru.
Tuhle roztomilou dezinformaci šířila v Plzni moje babička. Samozřejmě jsem byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru a byla to krásná doba. Naučil jsem se tam hodně rozhlasové práci a členem „dismaňáku“ jsem byl asi do svých čtrnácti let, než jsem začal mutovat.
Po studiu konzervatoře jste absolvoval angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, abyste nakonec zakotvil v pražském angažmá v Činoherním klubu. Zahrál jste si někdy roli, kterou hrál na divadle i váš otec Miroslav Rous?
Bohužel neznám úplně přesně tátovu divadelní cestu. Zemřel poměrně brzy, bylo mu šedesát let. Aspoň co vím já, ve stejné roli jsme se nikdy nevystřídali, maximálně spíš v rámci jedné hry jako třeba v Romeovi a Julii. Táta hrál kdysi Romea a já zase Thibaulta.
Váš syn Lukáš rovněž nezradil hereckou dynastii Rousů. Šel on někdy ve vašich stopách ve smyslu stejné role?
Zatím ne, ale spolu jsme si už párkrát zahráli. Lukáš nastupoval do angažmá v Mostě, kde já v tu dobu hostoval. Stejně tak to máme v Praze na Fidlovačce, kam ho později z Mostu přetáhla Eliška Balzerová. Díky společným představením se aspoň vidíme, za což jsem moc rád.
Co říkáte na jeho herectví?
Do toho já mu nemluvím. To je spíš práce režiséra. Ale je pravda, že když se mi něco nelíbí, řeknu mu to. Lukáš je otevřený člověk a myslím, že moje rady a poznámky přijímá v pohodě.
Během svých oblastních divadelních angažmá jste si v Pardubicích dokonce vyzkoušel život v takzvaném hereckém domě. Jaké to bylo?
To byla úžasná věc, která vlastně dnes už neexistuje. Býval to takový herecký squatt, jenomže zařízený a život v komunitě přinášel zvláštní sounáležitost, kterou už dnes v naší branži také nenajdete.
Jakou svou divadelní repliku nikdy nezapomenete?
Je z divadelní inscenace Večeře s přáteli z Divadla Na prádle. „Člověk prožije mládí v nevědomosti, cítíme se nesmrtelní, pak se oženíme, máme děti a najednou nás zaskočí to poznání. Jsme smrtelní, oni, my, všichni kolem nás. Bojíme se o děti, o jejich bezpečí, bojíme se o sebe, bojíme se airbagů, pádů letadel, pederastů a celý svůj střední věk trávíme sněním o té pohádkové, bezstarostné době našeho dětství, o té době, ze které jsme chtěli tak strašně rychle ven. Chtěli bychom to vrátit, protože teď si uvědomujeme, jak je všechno pomíjivé, teď už to víme a zdá se nám nespravedlivé, že už je toho tolik pryč a zbývá toho tak málo. A tak, někdo se snaží vrátit do té nevědomosti, rozbije rodinu... A ti ostatní... chodí do piána. Já chodím do piána.“
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: |
Díky Černému divadlu Jiřího Srnce jste procestoval Jižní Ameriku.
Tahle nabídka byla vlastně náhoda. Jirka Srnec potřeboval někoho na záskok na tři a půl měsíční turné po Jižní Americe, a mně se to zrovna hodilo. Potřeboval jsem po angažmá v Pardubicích změnu. Šel jsem tam z role do role a už byl trochu vyčerpaný. Navíc moc rád cestuji a říkal jsem si, že do těchhle končin se možná už nikdy nebudu mít šanci podívat. Rád na tu cestu vzpomínám, navíc jsem se tam trochu naučil španělsky a v závěru našeho pobytu, který končil v Mexiku, jsem prolomil i stud a celkem obstojně jsem se domluvil.
Tím to ale skončilo, tady jsem pak už neměl důvod se ke španělštině vracet, i když se mi ten jazyk moc líbí. Ale nikdy neříkej nikdy, jednou ho třeba ještě oživím. V Peru jsem například nestihl Machu Picchu nebo jezero Titicaca a v Chile zase Patagonii. Takže na tohle se ještě chystám.
Svou první velkou televizní roli jste si zahrál už ve 14 letech v dvoudílné inscenaci Nebezpečí smyku. Jak jste vnímal náhlou popularitu, kterou vždy televize přináší?
V té době to pro mě byla svízelná situace. V podstatě jsem přišel o jeden školní rok. Na to, že to byl dvoudílný film, trvalo jeho natočení České televizi poměrně dlouho. Státní rozpočet ale tenkrát samozřejmě nikdo neřešil. Přišel jsem navíc o svůj volný čas, o fotbal i hokej s kluky, a to mě moc mrzelo. Děti mě navíc začaly nesnášet, protože jsem nechodil do školy a musel skládat komisionální zkoušky, na které mě připravoval učitel najatý Českou televizí. Když jsem se pak ukázal na obrazovce, spolužáci a kamarádi měli asi pocit, že jsem úplně někdo jiný, než jsou oni. Trvalo mi dlouho, než jsem k nim zase našel cestu zpátky.
Díky natáčení jste poznal herecké legendy jako Radoslav Brzobohatý nebo Milena Dvorská. Jak k vám zkušení kolegové přistupovali?
Byli úžasní, moc mi pomáhali. Měl jsem v té době jen minimální herecké zkušenosti, takže jsem se od nich hodně naučil. Milena Dvorská sice hrála moji matku, ale já k ní vzhlížel k jako neuvěřitelně krásné ženě a myslím, že jsem do ní byl i tak trochu platonicky zamilovaný. Později jsme se spolu sešli v angažmá na Fidlovačce. Největší dojem na mě ale udělala Jiřina Štěpničková, která hrála moji babičku. Hodně mi vyprávěla o svém životě, o tom, jak se pokusila i se synem Jirkou emigrovat a jak ji chytli. Byly to pro mě v té době neuvěřitelné historky.
Jak jste vůbec coby dítě zvládal náročný režim natáčení?
No musím přiznat, že to bylo občas nad moje síly. Dítě vnímá něco takového jinak, navíc má jiné potřeby než dospělý. Jednou jsem se na place dokonce rozbrečel, už jsem nemohl. Režisér Ráža byl ale dobrý psycholog. Natáčení tehdy přerušil, vzal mě na oběd, poslal mě odpočinout a všechno bylo v pořádku.
Základní vojenskou službu jste paradoxně absolvoval až v době, kdy už jste na svém kontě měl roli mazáka ve filmu Kluci z bronzu. Co na to říkali vaši spolubranci?
No právě. Vůbec ten scénář byla slátanina poplatná době a já tam navíc hrál mazáka, takže jsem to od skutečných mazáků na vojně pěkně schytal. Ten film všichni viděli. Šel v televizi zrovna v době, kdy jsem k útvaru jako zobák zrovna nastupoval.
Jedním z vašich prvních velkých seriálů byl i Největší z pierotů.
Tenhle projekt se Ivanovi Balaďovi moc povedl. Z televizního seriálu udělal úžasnou výtvarnou féerii, která byla ve své době nedoceněná. Používal například velmi nevšední obrazy, podobné třeba Fellinimu, když točil Casanovu. Zřejmě měli oba podobné vidění. Já jsem tam hrál významného francouzského architekta, jehož jméno jsem už zapomněl. Ale například dodnes živě vidím scény z táborského divadla, kde se kvůli dodržení historických reálií při natáčení třeba svítilo loučemi.
Daniel Rous
Sledujete se v televizi?
Moc se sebou neopájím, spíš se na sebe dívám hodně kriticky a vlastně se sleduji jen ze studijních důvodů. U filmu a televize mi vadí, že je to konečný tvar, kde se s výkonem nedá už nic udělat. Zpětně bych samozřejmě spoustu rolí zahrál jinak, podle sebe líp. Obecně televizi moc nesleduji. Občas se podívám na nějaký seriál z americké nebo severské produkce, ale jsou to ty, které běží pozdě v noci hlavně na ČT2. To se zrovna vracím z divadla, takže pro mě vhodný vysílací čas.
Do historie českého dabingu jste vstoupil díky seriálu Přátelé, kde jste nadaboval Rosse. Jak blízký vám byl při dabování americký humor? Přišly vám pasáže vtipné stejně jako divákům ve studiu?
Americký humor je specifický a hodně jiný než ten náš. U nich to navíc fungovalo tak, že scenáristé byli přítomni přímo na place, a když se auditorium nesmálo, zastavili to, přímo na místě repliky nebo gagy přepsali, dokud to nezafungovalo, a jelo se dál. Obrazně řečeno, vážně dokázali udělat z prdu kuličku a dotáhnout fóry k dokonalosti. V Přátelích se navíc sešla výjimečná herecká parta. Sitcom taky nemůže hrát každý. Není to přirozené herectví, je spíš o stylizaci a nadsázce.
Při dabování jsme se samozřejmě nasmáli, ne vždycky se scenáristé trefili do našeho vnímání humoru, ale někdy ano. Bylo to i o tom, že seriál byl dobře přeložený a přizpůsobený českým poměrům. A je pravda, že jsme spoustu věcí měnili přímo na place, aby to vyznělo vtipně i v Čechách.
Často jste hrával a hrajete padouchy. Co byl pro vás největší herecký protiúkol?
Herec si moc vybírat nemůže. Dostane roli a musí se s ní nějak popasovat. Já ale ty záporáky hraju rád. Jsou barvitější, nabízejí daleko víc prostoru k realizaci. Jednou jsme hráli v pohádce s Honzou Čenským bratry prince a představte si, on hrál toho zlého a já hodného! Tak to byl pro mě tedy jednoznačný protiúkol. A myslím, že pro něj to taky.
Od princů jsem záhy přešel ke králům, ale samozřejmě záporným, jako třeba teď v Marii Růžičce. Tahle role mě moc bavila. Bylo až neuvěřitelné, čeho všeho může být takový zlý král schopný. Ostatně, vždyť to vidíme i kolem sebe, všechno je možné a politici jsou takové filmové záporné postavy. Nejsou placatí, jsou taky pěkně barevní a mnohotvární. Je až neuvěřitelné, jak nám každý den dokážou předkládat něco jiného.
České století (2014)
Na lavici obžalovaných justice (1998)
Bloudění orientačního běžce (1986)
Máte zkušenost se zahraničními produkcemi jako například v případě filmů Johanka z Arcu nebo První rytíř. Hrál jste i v novém snímku Milada.
Je paradoxem, že k hraní ve velkém filmovém projektu se u nás herec dostane často spíš díky zahraniční produkci než té naší. V českých filmech se točí pořád ty stejné tváře dokola a je to pak začarovaný kruh. Producenti chtějí pochopitelně známé obličeje, ale příležitost stát se známými dostane vlastně jen hrstka vyvolených.
Díky zahraničním produkcím jsem měl ale možnost zahrát si v angličtině, němčině a třeba i v dánštině. Dánsky vám ale nic neřeknu, cizojazyčné repliky okamžitě zapomínám. V Miladě jsem hrál státem dosazeného pastora, který ji přijde před popravou vyzpovídat. Škoda, že se kvůli stopáži filmu muselo hodně dialogů zkrátit, protože třeba ten s pastorem byl podle mě hodně důležitý jak pro diváka, tak i pro postavu Milady Horákové. Šlo v něm o její zpytování, kde přiznává, co by třeba udělala jinak a čeho lituje. O konečné podobě filmu často nerozhoduje ani režisér, ale producenti. A v tomhle případě to byl podle mě celkem necitlivý zásah.
Role pastora pro vás nebyl protiúkol?
Určitě ne. I když já nejsem křesťan. Mám svou vlastní víru v přírodu, ta je pro mě bůh. Přírodu a její zákonitosti velmi ctím a vnímám, jak nám to, jak se k ní chováme, pěkně vrací. O přírodě a zvířatech ostatně mluvil ve svých pěti knihách i Mojžíš. A i Ježíš kázal, že své právo na život má každý, byť sebemenší tvor.
