Dalibore, v březnu oslavíte 43. narozeniny. Pozorujete na sobě zásadní změny?
Asi jsem trochu zestárnul, ne? Ale já si myslím, že se člověk od narození moc nemění. Co mu bylo dáno do vínku, to má. A s těmi sudičkami se při narození moc komunikovat nedá. Spíš se všechny vlastnosti, jak ty dobré, tak ty špatné, profilují a zostřují. A je jenom na každém člověku, jak se s nimi pokusí naložit. A taky, jak se smíří s tím, jaký je.
Jak to myslíte?
Víte, třeba je asi jasné, že už neudělám kariéru jako Kamil Střihavka, i kdybych stokrát chtěl. Nemám ten hlas, chápete? Ale mohu se snažit dělat na sto procent to, co jsem vystudoval. Jsem člověk, který neumí něco dělat na polovic. Na všech pódiích, jevištích nebo ve studiích nechávám za každých okolností vše. Celé své srdce. Myslím si a věřím, že se to nakonec vždycky pozná. Ale pozor! Neříkám, že to dělám správně, nebo že se to musí každému líbit. To člověk nikdy pořádně neví. A také nemluvím jenom o umění. Když jsem prodával a rozvážel zákusky v rodinné cukrárně, když se po revoluci nehrálo divadlo, snažil jsem odvádět stoprocentní výkon vždy a bez výjimky. A bavilo mě to - stát za pultem a prodávat je vlastně taky trochu herecký výkon, ne?
Bezpochyby. Co je ale u vás vidět víc než kdy jindy, je vaše pohublá postava. Spekulovalo se i o neurologickém onemocnění. Jak se věci mají?
V souvislosti s věkem, zdravotním stavem, stavem mysli a ducha jsem upravil denní a noční režim. A významným způsobem i ten stravovací, samozřejmě. Začal jsem se hodně zajímat o to, co jím a kdy jím. Hodně piju. Také studium knih, poslouchání chytrých lidí, které mám kolem sebe, a v neposlední řadě poslouchání vlastní duše vedlo k tomu, že došlo ke změně, která je asi i viditelná. Ale nebylo a není mým úkolem a hlavním smyslem hubnout. O to víc mě mrzí, co se kolem toho seběhlo, zejména v bulváru. Kromě všech profesních úkolů, které dělám, mám i další, pro někoho malý, pro mě velký cíl - půlmaraton v rámci Prague International Marathon 6. dubna 2013. Na tom teď intenzivně pracuji.
To je celkem zásadní cíl…
Víte, čím dál víc cítím, že se něco "musí" dělat. Jinak uschnete. Ne se samozřejmě trestat, musí vás to bavit a vše okolo vás musí zajímat. A mě to baví a zajímá. Nemusím přece pořád jíst jen fast foody a sedět doma u počítače. Ale tím neříkám, že je to nějaká univerzální správná cesta a vůbec o tom nechci někoho přesvědčovat. Nejsem hlasatel ani kněz. To neumím. Jen se snažím si najít svoji cestu životem, která pokud možno nebude nikoho ovlivňovat. Jedinou věc, kterou bych asi hlásat chtěl, je slušnost. O tu bych poprosil někde tam nahoře, abychom ji opět v sobě našli, nebo ji alespoň pořád a neustále hledali. Moc to nestojí a výsledek je úžasný.
Rád bych se vrátil k úvodu. Říkal jste, že všechno chcete dělat naplno. Stoprocentně. Jenže výčet vašich profesí je poměrně rozsáhlý. Herec, moderátor, muzikant… Co z toho máte vlastně nejraději?
To je naprosto nezodpověditelná otázka. Na jevišti jsem zamilován do divadla, před kamerou do televizní profese a za bicími, kytarou nebo klavírem do hudby. Ale je pravda, že hudba mým srdcem asi cloumá úplně nejvíc. Jak hrát s kapelou, tak skládat hudbu k divadelním představením mě hrozně baví. Můj nejnovější projekt, kdy hraju s velkým Big Bandem na bicí 22 pecek Glenna Millera a ještě celý večer uvádím, je opravdovou výzvou, před kterou jsem si sedl na zadek. Mirek Surka, jeden z našich předních trumpetistů, mi tohle nabídl a já teď nevím, kde mi hlava stojí.
Když jsme u moderování, nedávno jste s Loskutákem na Nově oslavili pětisté vydání. Zeptám se ale na něco jiného - jaké bylo vaše úplně první vysílání?
Začátky byly poměrně veselé. My jsme s Aduš vysílali na Evropě 2 ranní show a dostali jsme nabídku dělat Snídani s Novou. Šli jsme na kamerovky a Líba Šmuclerová tenkrát rozhodla, že se na obrazovku prostě vůbec nehodím a nabídla mi možnost spolupracovat třeba na scénářích nebo tak. Utekl nějaký čas a Libor Kodad, režisér a tenkrát vedoucí ranního vysílání, připravoval nový koncept Snídaně v jiném, větším studiu, na pět kamer místo tří, s velkými rozhovory, živou hudbou, prostě nádhera. A zavolal nám, ať přijdem na kamerovku. Já mu připomněl mojí asi čtyři měsíce starou zkušenost a on mě přemluvil, ať to alespoň zkusíme. Zkusili jsme to, konkurz vyhráli a začal strašlivej kolotoč příprav a učení. Dost jsem si nevěřil a docela se bál. A pak jsme jednoho dne v pátek předali žezlo Leoši Marešovi a od pondělí 31. srpna 1998 jsme začali vysílat v televizi. A bylo.
Na jaké období vzpomínáte nejintenzivněji?
Asi na období velkých přímých přenosů. Předávání cen ANNO 1998 byl start. Adéla mě tenkrát asi nenáviděla, protože přímáky nesnáší, ale já je miluju. Nevím, co to ve mne je, ale já bych i Loskutáka nejradši vysílal živě. Baví mě ta možnost komunikace s divákem. Pak Český Slavík 1999 s Aduš a potom asi největší tehdejší pracovní výzva - IQ Test národa. Vlastně jsem vám odpověděl trošku jinak, než jste chtěl. Mě totiž baví život a ta profese, kterou mám možnost dělat.
Z odpovědí je jasné, že bez sestry Adély by to nešlo. V čem je vlastně největší výhoda moderování s vlastní sestrou?
To je nejvíc! Ta výhoda spočívá v tom, že jsme jedna krev. Já přesně cítím, co Aduš udělá, řekne, jak se zachová. Je to dar, který se nedá ani naučit, ani vysvětlit. Já jenom neustále nepřestávám děkovat za tuto možnost, kterou jsme dostali. Asi to tak mělo být. A to jsme se na konzervatoři prakticky nepotkali a žili si svůj život. Aduš se svými spolužáky, já se svými, pak každý v jiném divadle, v jiném rádiu. Až jsme se setkali na Frekvenci 1 a pak už to znáte.
Vyčítal vám někdo někdy rodinný byznys?
Asi v komentářích pod internetovými články moc podpory hledat nemohu, ale jinak jsem se nesetkal s žádnou velkou výčitkou. Naopak já musím poděkovat za podporu zejména mojí rodině, hlavně manželce Markétě, že tak dlouho toleruje to, že součástí mého života je jiná žena. Na to narazíte každou chvíli - býváme často vnímáni s Aduš jako partneři, pochopte prosím, jak to myslím, býváme zváni na nejrůznější společenské akce jako Dalibor a Adéla. Jsem hrozně rád, že Markéta tyhle věci toleruje a nikdy mi to nevyčetla. Vím a cítím, že to pro ni, zejména na začátku našeho vztahu, který se vlastně přesně časově kryl i s naším profesním vývojem s Aduš, muselo být velmi těžké.
