Některé z umělců a lidí kolem kulturního provozu jsme oslovili s následující otázkou: Co vás v roce 2000 na kulturní scéně nejvíc zvedlo ze židle? Zda se dotyčný otázky chopí pozitivním, anebo negativním příkladem, to jsme nechali na něm. Zde jsou odpovědi.
Alice Nellis, filmová režisérka: Nejvíc se mnou zamával Wendersův film Buena Vista Social Club. Dokonce mě zasáhl hned na několika nechráněných místech. Dokázal vrátit dokument do kin, a pak - ta hudba!
Zdeněk Troška, filmový režisér: Lazebník sibiřský, film Nikity Michalkova. Pohladil mou slovanskou duši.
David Černý, výtvarník, čerstvý laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého: Ze židle mě vyzvedla dost vysoko inscenace zvaná Chuligáni ničí Prahu aneb Jak posílit moc represivních složek. Scénář MMF napsaný státní bezpečností byl velmi věrohodný, i když někteří komparsisté nepodali zcela přesvědčivé výkony. Nemluvě o kostýmech. O to více pak museli v zákulisí služeben tužit fyzickou kondici. Zato pomocný režisér Gross si ovací užil až nad hlavu. Přesto katarze nastala a těším se na pokračování s názvem Gumovým projektilem do oka.
Tomáš Koudela, spolumajitel nakladatelství Votobia: Jednoznačně mě nejvíc zvedl ze židle rozsudek v kauze Mein Kampf. To je totální nesmysl.
František A. Brabec, filmový režisér: Film Anděl Exit, ten mě opravdu nadzvedl. Ne kvůli formě, ta je úžasná, ale obsahem, který je vyloženě zlý. A to měl být jeden z favoritů, ze kterých se vybíral český návrh k nominaci na Oscara? To nechápu: celý svět se blíží s novým tisíciletím k pozitivnímu vnímání, a my bychom se chtěli prezentovat obrazem negativismu a ordinovat beznaděj.
David Drábek, dramatik a režisér: Úplně mě dostal šílený, strašně živý sen, který jsem měl před pár dny: zdálo se mi, že jsem televizní bavič, za ženu mám slavnou hlasatelku počasí a dítě je značkový blbeček, který měl před Vánocemi pěnu u huby... K pozitivním letošním zážitkům patří výlety s přítelkyní Alžbětou do přírody.
Jan Jirásek, hudební skladatel: V pozitivním slova smyslu to byla práce na filmu Kytice režiséra F. A. Brabce. V tom negativním smyslu to byly podvody na paralympijských hrách, kdy někteří sportovci svá postižení předstírali.
Milan Schejbal, režisér a šéf Divadla ABC: Situace, která vznikla kolem České televize. Nelíbí se mi neprůhlednost a zatemňování věcí kolem. Jenom doufám, že se to neděje i v jiných oblastech.
Tomáš Töpfer, herec, režisér a šéf Divadla Na Fidlovačce: Ze židle mě zvedl fakt, že o některých věcech rozhodují stále stejní lidé. Jako třeba v případě Národního divadla, jehož rada vybírala nového šéfa činohry. V jejím čele stojí bývalý komunistický šéf činohry Národního divadla a první polistopadový ministr kultury Milan Lukeš. Přijde mi to podobné, jako kdyby v čele poradců ministra financí stál Lubomír Štrougal - ten tomu přeci také rozumí.
Vladimír Drha, filmový a televizní režisér: Brožované básně Pavla Šruta; potěšilo mě, že ještě existuje poezie v Čechách a že to někdo umí.
Tomáš Baldýnský, šéfredaktor časopisu Premiere: Postup digitální technologie. V příštím století si už bude moci úplně každý natočit film nebo desku skoro zadarmo. A skoro zadarmo bude své dílo distribuovat až k divákovi nebo posluchači. Filmový štáb se zmenší na jednoho či dva lidi, kapelu nahradí noci programování a zvuková banka. Tiskárny, lisovny a filmové laboratoře nahradí internet. A údělem kulturních novinářů se bude v té haldě egoistických pitomostí přehrabovat a doporučovat ty snesitelné...
Milan Gelnar, šéf nakladatelství Argo: V tomto roce jsem toho příliš nestihl, ale z toho, co jsem viděl a slyšel, bych rád vyzdvihl výstavu Toyen a českého gotického umění v Anežském klášteře, film Buena Vista Social Club a desku Jany Lewitové Halé dítě, vydanou firmou Arta Records.
Miroslav Schubert, galerista olomoucké Galerie Caesar: V negativním smyslu mě z židle nezvedlo nic. Příjemně mě potěšila nová expozice ve Veletržním paláci. Výtvarné umění mi letos přineslo i zdroj veselí: pobavily mě totiž kauzy Knížák versus Černý a vše, co se semlelo okolo předávání Chalupeckého ceny. Do stejného zábavného ranku patří i antiknížákovská demonstrace. Jinak jsem spokojený, že stále žije a funguje naše galerie Caesar.
Jiří Strach, herec a režisér: Filmový přepis Erbenovy Kytice; dostala mě ta obrovská energie, kterou režisér do projektu musel vložit, a odvaha, s níž se vrhl na látku tak nekomerční.
Michal Viewegh, spisovatel: Opakované podlosti Jaromíra Slomka, zlomyslného trpaslíka české literární kritiky.
Petr Král, umělecký ředitel Severomoravského divadla v Šumperku: Nemyslím, že by mě něco přímo zvedalo ze židle. Spíš mi stále cosi schází. Především postrádám kulturu, která u nás chybí snad ve všem, počínaje v jednání mezi lidmi a konče v kultuře samotné.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista: V dobrém mě asi nejvíc zvedly ze židle dvě výborné inscenace oper: Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle (režie David Radok) a Brittenovo Utahování šroubu ve Státní opeře (režie Jiří Nekvasil). Ve zlém to byly taky dvě události: vyhazov Vladimíra Pistoria z funkce ředitele nakladatelství Mladá fronta a vyhazov Dušana Chmelíčka z funkce šéfa České televize, respektive reakce takzvané kulturní veřejnosti, která v obou případech následovala. V případě prvním v médiích převážil názor, že je to vlastně vnitropodniková rvačka, která se nikoho jiného netýká. Výsledek: jedno dobré nakladatelství je pryč. V případě druhém je to dnes (20. 12.) trochu lepší, ale názory, že by se do toho tvůrci opět neměli plést, jsem slyšel z mnoha stran. Všechno, do čeho se velmi tvrdě nepleteme, má tendenci zmizet: to je hlavní kulturní poučení roku 2000.
Kateřina Fixová, dramaturgyně: Velkou radost mi udělal přímý přenos České televize z Paříže, kde inscenovali La Traviatu zasazenou přímo do reálných míst, kde se opera odehrává.
Jiří Strach, herec a režisér: "Filmový přepis Erbenovy Kytice; dostala mě ta obrovská energie, kterou režisér do projektu musel vložit, a odvaha, s níž se vrhl na látku tak nekomerční."
Jan Jirásek, hudební skladatel: V pozitivním slova smyslu to byla práce na filmu Kytice režiséra F.A. Brabce.
Petr Pečený, zpěvák a právník: Naprosto mě zvedl ze židle film Americká krása - to je pro mě nejzásadnější kulturní zážitek letošního roku. A Nazareth na plese v Plzni.
Petr Skoumal, hudebník, skladatel, zpěvák: Pozitivně mě nadzvedla skupina Sledě, živé sledě, kterou jsem viděl na festivalu v Náměšti. Líbilo se mi také představení Armageddon na Grbe, které nastudovalo bratislavské divadlo Astorka-Korzo '90. Oceňuji zvláště výkon herečky Zity Furkové. Rozčilil mě muzikál Babička. Je to naprosto amatérské a povrchní představení.
Pavel Klusák, publicista a scenárista: Bachovy Goldbergovské variace, jak je do současnosti přeložil newyorský kapelník Uri Caine. Album (u Winter & Winter) i živá verze (na festivalu v rakouském Saalfeldenu) jsou velkou radostnou orgií veškerých hudebních stylů (Bach, gospel, jazz, klezmer, chorál, Verdi, DJ s gramofony, osobní improvizace...), plně rovnocenných, jakmile z nich srší smysl. Nejotřesnější zážitek: úspěšný koncert bigbandu Gorana Bregoviče (bulharské ženy, sarajevští chlapi, polské smyčce...), konkvistadorské vytěžování slovanských kultur pod vlajkou emotivního kýče a jakoby roztomilé arogance. Bacha!
Doubravka Svobodová, ředitelka Divadla Na zábradlí: Opera Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle a inscenace Do krve! (Schlachten!) na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. A Dejvické divadlo jako takové, kde je cítit neuvěřitelný tah a které jde nahoru. V opačném smyslu to byla Rada České televize. A legislativní smršť sociální demokracie, která nepočítá se specifikou takových provozů, jakými jsou divadla.
Jindřich Štreit, fotograf: Potěšilo mě letos hned několik věcí. Velmi se mi líbila pražská výstava Konec světa? v paláci Kinských. Potěšila mě i nová instalace ve Veletržním paláci, především expozice 20. století. Velkou radost jsem měl z toho, že se podařilo vyřešit problém Waldesovy sbírky. Každoročním zážitkem je pro mě Letní filmová škola v Uherském Hradišti, která byla tento rok skvěle doplněna spoustou divadelních představení. Byl to úžasný týden. Z negativních věcí mě stále netěší, že se nedaří dostatečně opravovat mnohé kulturní památky. Například na Bruntálsku existuje řada objektů, které by si rekonstrukci navýsost zasloužily. Bolí mě, že se nedaří zachraňovat kulturní dědictví národa.
Dan Bárta, zpěvák: Pozitivně mě nadzvedl Honza Krejčíř, Matěj Ruppert, Ivonne Sanchezová, Robert Balzar, Franta Brabec, Linda Rybová, J.A.R., Vltava a všichni lidi, kteří se mnou dělali desku Illustratosphere. Je dobré být muzikant a přitom současně jakoby hvězda. Být jenom hvězda nestačí.
Jiří Černý, hudební publicista: Nadchl mě výkon senegalského zpěváka Youssu N'Doura a jeho kapely na festivalu Womad v Readingu. N'Dour představuje budoucnost rock'n'rollu, ukazuje cestu od Micka Jaggera a Bruce Springsteena dál. Nelíbila se mi hysterie, nesoudnost a šovinismus, s jakým mnozí čeští novináři komentovali odpískání Colinovy penalty proti českým fotbalistům na mistrovství Evropy. Nemyslím tím žádné "omezené sporťáky", ale i tak kulturně ambiciózní redaktory, jako je Jiří Peňás.
Tomáš Pospiszyl, výtvarný teoretik: Retrospektiva Zdeňka Sýkory v Galerii Benedikta Rejta mě doslova donutila vstát ze židle a jet se na ni do Loun podívat. Ale šel bych třeba i pěšky. Na poli širší vizuální kultury jsem byl pozdě, ale přece okouzlen britským televizním seriálem pro batolata, který se jmenuje Teletubbies. Je to dokonalý svět plný slunce, žvatlání, králíčků, huňatých kamarádů a vše ovládajících televizních antén. Ve zkratce náš celý svět!
Mardoša, zpěvák, baskytarista skupiny Tatabojs: Líbí se mi skupina našeho bývalého spoluhráče Marka Doubravy, která se jmenuje Hm... to by mohlo být zajímavé. Potěšila mě taky poslední deska Američana Becka. Neměl jsem radost z toho, že byl zrušen koncert skupiny Eurythmics, na kterou jsem se moc těšil. Je mi to napůl jedno, ale zároveň mě trochu štve návrat zpěváků, jako je Dalibor Janda. Prý vydal desku Jsem tvůj benzin a stěžuje si, že ho v rádiích nechtějí hrát. Tak tohle mě i trochu pobavilo.
František Černý, zpěvák skupiny Čechomor: Nakopla mě maďarská kapela Ghymes, která hraje jiskrné skladby na motivy tamější folklorní muziky. Nelíbilo se mi jednání parlamentu. Malí kluci na pískovišti snad mají víc rozumu.
Petr Muk, zpěvák: Koncert skupiny The Cure jsem sice nestihl, ale potěšila mě jejich nová deska. Byl jsem rád o to víc, že The Cure leckdo odepisoval. To album stále rotuje v mém autopřehrávači cédéček. Jinak se mi zdá, že uplynulý rok byl docela dietní. Nic takového, jako byl kdysi film Sedm, mě ze židle nezvedlo. I snímek Samotáři patří do kategorie středně silných zážitků.
Jiří Surůvka, akční umělec: Rozčiluje mě, že organizování výtvarného umění je závislé na politických stranách. Stát podporuje české umění málo a ještě k tomu špatně. Výtvarné komise jsou vybírány politiky, kteří do nich dosazují lidi, co o umění nikdy neslyšeli, snad jen v dětství v lidové škole. Pozitivní bylo, že jsem Národní galerii prodal tři své obrazy.
Petr Rychlý, herec: Bylo to setkání s Ephraimem Kishonem, v jehož hře Ježíšmarjajosef v Divadle Na Fidlovačce hraju Josefa. Nejprve na tiskové konferenci, kde mluvil o politicích, které rozděluje na dvě skupiny: na zkorumpované a na ty, na které to ještě neprasklo. Hovořil i o německém knižním trhu, který je prý největší v Evropě. Kishon se nás ale krásně zastal, když řekl, že Němci sice hodně knížek kupují, ale nečtou je. My jich podle něj kupujeme méně, zato je čteme. A když jsem si pak vystál frontu na podpis do knížky, tak mi napsal věnování: "Závidím vám, že hrajete v tak skvělé hře. Josefovi." Pak na mě mrknul a připsal k tomu něco hebrejsky. Nemohl by mi to někdo ze čtenářů Mladé fronty DNES přeložit?
Roman Holý, hudebník, skladatel: Nadchl mě koncert Toma Jonese v Londýně, na kterém jsem byl 19. prosince v sále London Arena. Nikdy bych netušil, že budu na koncertu brečet a že to způsobí chlápek, na kterém ujížděli moji rodiče. Lepší živé zpívání jsem v životě neslyšel. I počet kalhotek, které létaly na pódium, byl neuvěřitelný.
Robert Nebřenský, zpěvák skupiny Vltava: Právě jedu na policii platit pokuty a mám jiné starosti. V téhle chvíli si na nic, co by mě zvedlo ze židle, opravdu nevzpomenu.
Karel Srp, kurátor Galerie hl. města Prahy: Nejvíc mě zaujal několik let připravovaný cyklus Krajinářská fotografie od Lukáše Jasanského a Martina Poláka, který je nyní vystavený v Kunsthausu v Drážďanech. Vytočilo mě, že jakýsi ministr chtěl zakázat výstavu jejich nového cyklu Česká vesnice, probíhající nyní v našem kulturním centru v Berlíně.
Ondřej Havelka, zpěvák: Loňský rok mi přinesl řadu milých zážitků i rozčarování, ale bezesporu nejvíc mě zvedla ze židle aféra kolem České televize. I když ta věc je vlastně politická, na kulturu má zásadní dopad. Podporuji sdružení Česká televize - věc veřejná.
Josef Ptáček, fotograf: Když jsem si při návštěvě knihkupectví uvědomil, kolik dnes existuje kvalitních knih, o kterých jsem v mládí neměl ani tušení, a že už nemám šanci je nikdy přečíst. Je pro mě vrcholným štěstím, když se můžu v klidu na chalupě probírat knížkami o zeměkouli, mytologii, buddhismu, mystice... Zároveň mě ale trápí, že moje šance proniknout všem zajímavým věcem hlouběji pod povrch je nulová.
Jitka Jílková, ředitelka Pražského divadelního festivalu německého jazyka: Zvedá mě každoročně ze židle, jak málo procent ze státního rozpočtu se dává na kulturu. A raduji se, že ještě neumřela.
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie: Ze židle mě nezvedlo nic. Jen mě děsí ignorance některých lidí kolem výtvarného umění.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista: "V dobrém mě asi nejvíc zvedly ze židle dvě výborné inscenace oper: Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle (režie David Radok) a Brittenovo Utahování šroubu ve Státní opeře (režie Jiří Nekvasil)." Snímek je z inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu v ND.
Alice Nellis, filmová režisérka: Nejvíc se mnou zamával Wendersův film Buena Vista Social Club. Dokonce mě zasáhl hned na několika nechráněných místech. Dokázal vrátit dokument do kin, a pak - ta hudba!
Zdeněk Troška, filmový režisér: Lazebník sibiřský, film Nikity Michalkova. Pohladil mou slovanskou duši.
David Černý, výtvarník, čerstvý laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého: Ze židle mě vyzvedla dost vysoko inscenace zvaná Chuligáni ničí Prahu aneb Jak posílit moc represivních složek. Scénář MMF napsaný státní bezpečností byl velmi věrohodný, i když někteří komparsisté nepodali zcela přesvědčivé výkony. Nemluvě o kostýmech. O to více pak museli v zákulisí služeben tužit fyzickou kondici. Zato pomocný režisér Gross si ovací užil až nad hlavu. Přesto katarze nastala a těším se na pokračování s názvem Gumovým projektilem do oka.
Tomáš Koudela, spolumajitel nakladatelství Votobia: Jednoznačně mě nejvíc zvedl ze židle rozsudek v kauze Mein Kampf. To je totální nesmysl.
František A. Brabec, filmový režisér: Film Anděl Exit, ten mě opravdu nadzvedl. Ne kvůli formě, ta je úžasná, ale obsahem, který je vyloženě zlý. A to měl být jeden z favoritů, ze kterých se vybíral český návrh k nominaci na Oscara? To nechápu: celý svět se blíží s novým tisíciletím k pozitivnímu vnímání, a my bychom se chtěli prezentovat obrazem negativismu a ordinovat beznaděj.
David Drábek, dramatik a režisér: Úplně mě dostal šílený, strašně živý sen, který jsem měl před pár dny: zdálo se mi, že jsem televizní bavič, za ženu mám slavnou hlasatelku počasí a dítě je značkový blbeček, který měl před Vánocemi pěnu u huby... K pozitivním letošním zážitkům patří výlety s přítelkyní Alžbětou do přírody.
Jan Jirásek, hudební skladatel: V pozitivním slova smyslu to byla práce na filmu Kytice režiséra F. A. Brabce. V tom negativním smyslu to byly podvody na paralympijských hrách, kdy někteří sportovci svá postižení předstírali.
Milan Schejbal, režisér a šéf Divadla ABC: Situace, která vznikla kolem České televize. Nelíbí se mi neprůhlednost a zatemňování věcí kolem. Jenom doufám, že se to neděje i v jiných oblastech.
Tomáš Töpfer, herec, režisér a šéf Divadla Na Fidlovačce: Ze židle mě zvedl fakt, že o některých věcech rozhodují stále stejní lidé. Jako třeba v případě Národního divadla, jehož rada vybírala nového šéfa činohry. V jejím čele stojí bývalý komunistický šéf činohry Národního divadla a první polistopadový ministr kultury Milan Lukeš. Přijde mi to podobné, jako kdyby v čele poradců ministra financí stál Lubomír Štrougal - ten tomu přeci také rozumí.
Vladimír Drha, filmový a televizní režisér: Brožované básně Pavla Šruta; potěšilo mě, že ještě existuje poezie v Čechách a že to někdo umí.
Tomáš Baldýnský, šéfredaktor časopisu Premiere: Postup digitální technologie. V příštím století si už bude moci úplně každý natočit film nebo desku skoro zadarmo. A skoro zadarmo bude své dílo distribuovat až k divákovi nebo posluchači. Filmový štáb se zmenší na jednoho či dva lidi, kapelu nahradí noci programování a zvuková banka. Tiskárny, lisovny a filmové laboratoře nahradí internet. A údělem kulturních novinářů se bude v té haldě egoistických pitomostí přehrabovat a doporučovat ty snesitelné...
Milan Gelnar, šéf nakladatelství Argo: V tomto roce jsem toho příliš nestihl, ale z toho, co jsem viděl a slyšel, bych rád vyzdvihl výstavu Toyen a českého gotického umění v Anežském klášteře, film Buena Vista Social Club a desku Jany Lewitové Halé dítě, vydanou firmou Arta Records.
Miroslav Schubert, galerista olomoucké Galerie Caesar: V negativním smyslu mě z židle nezvedlo nic. Příjemně mě potěšila nová expozice ve Veletržním paláci. Výtvarné umění mi letos přineslo i zdroj veselí: pobavily mě totiž kauzy Knížák versus Černý a vše, co se semlelo okolo předávání Chalupeckého ceny. Do stejného zábavného ranku patří i antiknížákovská demonstrace. Jinak jsem spokojený, že stále žije a funguje naše galerie Caesar.
Jiří Strach, herec a režisér: Filmový přepis Erbenovy Kytice; dostala mě ta obrovská energie, kterou režisér do projektu musel vložit, a odvaha, s níž se vrhl na látku tak nekomerční.
Michal Viewegh, spisovatel: Opakované podlosti Jaromíra Slomka, zlomyslného trpaslíka české literární kritiky.
Petr Král, umělecký ředitel Severomoravského divadla v Šumperku: Nemyslím, že by mě něco přímo zvedalo ze židle. Spíš mi stále cosi schází. Především postrádám kulturu, která u nás chybí snad ve všem, počínaje v jednání mezi lidmi a konče v kultuře samotné.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista: V dobrém mě asi nejvíc zvedly ze židle dvě výborné inscenace oper: Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle (režie David Radok) a Brittenovo Utahování šroubu ve Státní opeře (režie Jiří Nekvasil). Ve zlém to byly taky dvě události: vyhazov Vladimíra Pistoria z funkce ředitele nakladatelství Mladá fronta a vyhazov Dušana Chmelíčka z funkce šéfa České televize, respektive reakce takzvané kulturní veřejnosti, která v obou případech následovala. V případě prvním v médiích převážil názor, že je to vlastně vnitropodniková rvačka, která se nikoho jiného netýká. Výsledek: jedno dobré nakladatelství je pryč. V případě druhém je to dnes (20. 12.) trochu lepší, ale názory, že by se do toho tvůrci opět neměli plést, jsem slyšel z mnoha stran. Všechno, do čeho se velmi tvrdě nepleteme, má tendenci zmizet: to je hlavní kulturní poučení roku 2000.
Kateřina Fixová, dramaturgyně: Velkou radost mi udělal přímý přenos České televize z Paříže, kde inscenovali La Traviatu zasazenou přímo do reálných míst, kde se opera odehrává.
Jiří Strach, herec a režisér: "Filmový přepis Erbenovy Kytice; dostala mě ta obrovská energie, kterou režisér do projektu musel vložit, a odvaha, s níž se vrhl na látku tak nekomerční."
Jan Jirásek, hudební skladatel: V pozitivním slova smyslu to byla práce na filmu Kytice režiséra F.A. Brabce.
Petr Pečený, zpěvák a právník: Naprosto mě zvedl ze židle film Americká krása - to je pro mě nejzásadnější kulturní zážitek letošního roku. A Nazareth na plese v Plzni.
Petr Skoumal, hudebník, skladatel, zpěvák: Pozitivně mě nadzvedla skupina Sledě, živé sledě, kterou jsem viděl na festivalu v Náměšti. Líbilo se mi také představení Armageddon na Grbe, které nastudovalo bratislavské divadlo Astorka-Korzo '90. Oceňuji zvláště výkon herečky Zity Furkové. Rozčilil mě muzikál Babička. Je to naprosto amatérské a povrchní představení.
Pavel Klusák, publicista a scenárista: Bachovy Goldbergovské variace, jak je do současnosti přeložil newyorský kapelník Uri Caine. Album (u Winter & Winter) i živá verze (na festivalu v rakouském Saalfeldenu) jsou velkou radostnou orgií veškerých hudebních stylů (Bach, gospel, jazz, klezmer, chorál, Verdi, DJ s gramofony, osobní improvizace...), plně rovnocenných, jakmile z nich srší smysl. Nejotřesnější zážitek: úspěšný koncert bigbandu Gorana Bregoviče (bulharské ženy, sarajevští chlapi, polské smyčce...), konkvistadorské vytěžování slovanských kultur pod vlajkou emotivního kýče a jakoby roztomilé arogance. Bacha!
Doubravka Svobodová, ředitelka Divadla Na zábradlí: Opera Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle a inscenace Do krve! (Schlachten!) na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. A Dejvické divadlo jako takové, kde je cítit neuvěřitelný tah a které jde nahoru. V opačném smyslu to byla Rada České televize. A legislativní smršť sociální demokracie, která nepočítá se specifikou takových provozů, jakými jsou divadla.
Jindřich Štreit, fotograf: Potěšilo mě letos hned několik věcí. Velmi se mi líbila pražská výstava Konec světa? v paláci Kinských. Potěšila mě i nová instalace ve Veletržním paláci, především expozice 20. století. Velkou radost jsem měl z toho, že se podařilo vyřešit problém Waldesovy sbírky. Každoročním zážitkem je pro mě Letní filmová škola v Uherském Hradišti, která byla tento rok skvěle doplněna spoustou divadelních představení. Byl to úžasný týden. Z negativních věcí mě stále netěší, že se nedaří dostatečně opravovat mnohé kulturní památky. Například na Bruntálsku existuje řada objektů, které by si rekonstrukci navýsost zasloužily. Bolí mě, že se nedaří zachraňovat kulturní dědictví národa.
Dan Bárta, zpěvák: Pozitivně mě nadzvedl Honza Krejčíř, Matěj Ruppert, Ivonne Sanchezová, Robert Balzar, Franta Brabec, Linda Rybová, J.A.R., Vltava a všichni lidi, kteří se mnou dělali desku Illustratosphere. Je dobré být muzikant a přitom současně jakoby hvězda. Být jenom hvězda nestačí.
Jiří Černý, hudební publicista: Nadchl mě výkon senegalského zpěváka Youssu N'Doura a jeho kapely na festivalu Womad v Readingu. N'Dour představuje budoucnost rock'n'rollu, ukazuje cestu od Micka Jaggera a Bruce Springsteena dál. Nelíbila se mi hysterie, nesoudnost a šovinismus, s jakým mnozí čeští novináři komentovali odpískání Colinovy penalty proti českým fotbalistům na mistrovství Evropy. Nemyslím tím žádné "omezené sporťáky", ale i tak kulturně ambiciózní redaktory, jako je Jiří Peňás.
Tomáš Pospiszyl, výtvarný teoretik: Retrospektiva Zdeňka Sýkory v Galerii Benedikta Rejta mě doslova donutila vstát ze židle a jet se na ni do Loun podívat. Ale šel bych třeba i pěšky. Na poli širší vizuální kultury jsem byl pozdě, ale přece okouzlen britským televizním seriálem pro batolata, který se jmenuje Teletubbies. Je to dokonalý svět plný slunce, žvatlání, králíčků, huňatých kamarádů a vše ovládajících televizních antén. Ve zkratce náš celý svět!
Mardoša, zpěvák, baskytarista skupiny Tatabojs: Líbí se mi skupina našeho bývalého spoluhráče Marka Doubravy, která se jmenuje Hm... to by mohlo být zajímavé. Potěšila mě taky poslední deska Američana Becka. Neměl jsem radost z toho, že byl zrušen koncert skupiny Eurythmics, na kterou jsem se moc těšil. Je mi to napůl jedno, ale zároveň mě trochu štve návrat zpěváků, jako je Dalibor Janda. Prý vydal desku Jsem tvůj benzin a stěžuje si, že ho v rádiích nechtějí hrát. Tak tohle mě i trochu pobavilo.
František Černý, zpěvák skupiny Čechomor: Nakopla mě maďarská kapela Ghymes, která hraje jiskrné skladby na motivy tamější folklorní muziky. Nelíbilo se mi jednání parlamentu. Malí kluci na pískovišti snad mají víc rozumu.
Petr Muk, zpěvák: Koncert skupiny The Cure jsem sice nestihl, ale potěšila mě jejich nová deska. Byl jsem rád o to víc, že The Cure leckdo odepisoval. To album stále rotuje v mém autopřehrávači cédéček. Jinak se mi zdá, že uplynulý rok byl docela dietní. Nic takového, jako byl kdysi film Sedm, mě ze židle nezvedlo. I snímek Samotáři patří do kategorie středně silných zážitků.
Jiří Surůvka, akční umělec: Rozčiluje mě, že organizování výtvarného umění je závislé na politických stranách. Stát podporuje české umění málo a ještě k tomu špatně. Výtvarné komise jsou vybírány politiky, kteří do nich dosazují lidi, co o umění nikdy neslyšeli, snad jen v dětství v lidové škole. Pozitivní bylo, že jsem Národní galerii prodal tři své obrazy.
Petr Rychlý, herec: Bylo to setkání s Ephraimem Kishonem, v jehož hře Ježíšmarjajosef v Divadle Na Fidlovačce hraju Josefa. Nejprve na tiskové konferenci, kde mluvil o politicích, které rozděluje na dvě skupiny: na zkorumpované a na ty, na které to ještě neprasklo. Hovořil i o německém knižním trhu, který je prý největší v Evropě. Kishon se nás ale krásně zastal, když řekl, že Němci sice hodně knížek kupují, ale nečtou je. My jich podle něj kupujeme méně, zato je čteme. A když jsem si pak vystál frontu na podpis do knížky, tak mi napsal věnování: "Závidím vám, že hrajete v tak skvělé hře. Josefovi." Pak na mě mrknul a připsal k tomu něco hebrejsky. Nemohl by mi to někdo ze čtenářů Mladé fronty DNES přeložit?
Roman Holý, hudebník, skladatel: Nadchl mě koncert Toma Jonese v Londýně, na kterém jsem byl 19. prosince v sále London Arena. Nikdy bych netušil, že budu na koncertu brečet a že to způsobí chlápek, na kterém ujížděli moji rodiče. Lepší živé zpívání jsem v životě neslyšel. I počet kalhotek, které létaly na pódium, byl neuvěřitelný.
Robert Nebřenský, zpěvák skupiny Vltava: Právě jedu na policii platit pokuty a mám jiné starosti. V téhle chvíli si na nic, co by mě zvedlo ze židle, opravdu nevzpomenu.
Karel Srp, kurátor Galerie hl. města Prahy: Nejvíc mě zaujal několik let připravovaný cyklus Krajinářská fotografie od Lukáše Jasanského a Martina Poláka, který je nyní vystavený v Kunsthausu v Drážďanech. Vytočilo mě, že jakýsi ministr chtěl zakázat výstavu jejich nového cyklu Česká vesnice, probíhající nyní v našem kulturním centru v Berlíně.
Ondřej Havelka, zpěvák: Loňský rok mi přinesl řadu milých zážitků i rozčarování, ale bezesporu nejvíc mě zvedla ze židle aféra kolem České televize. I když ta věc je vlastně politická, na kulturu má zásadní dopad. Podporuji sdružení Česká televize - věc veřejná.
Josef Ptáček, fotograf: Když jsem si při návštěvě knihkupectví uvědomil, kolik dnes existuje kvalitních knih, o kterých jsem v mládí neměl ani tušení, a že už nemám šanci je nikdy přečíst. Je pro mě vrcholným štěstím, když se můžu v klidu na chalupě probírat knížkami o zeměkouli, mytologii, buddhismu, mystice... Zároveň mě ale trápí, že moje šance proniknout všem zajímavým věcem hlouběji pod povrch je nulová.
Jitka Jílková, ředitelka Pražského divadelního festivalu německého jazyka: Zvedá mě každoročně ze židle, jak málo procent ze státního rozpočtu se dává na kulturu. A raduji se, že ještě neumřela.
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie: Ze židle mě nezvedlo nic. Jen mě děsí ignorance některých lidí kolem výtvarného umění.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista: "V dobrém mě asi nejvíc zvedly ze židle dvě výborné inscenace oper: Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle (režie David Radok) a Brittenovo Utahování šroubu ve Státní opeře (režie Jiří Nekvasil)." Snímek je z inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu v ND.
