Ve skupině Rangers zpíval a jak dnes sebekriticky říká držel se kytary, protože na ni nijak excelentně neuměl. Na pódiu ho ovšem nešlo přehlédnout. Jednak měl výrazný hlas a navíc vážil sto třicet kilo. Obličej kulatý jak bezstarostný měsíček. Kdo z publika tenkrát věděl, že pije. Jan Vančura den co den své úspěšné kariéry s Rangers vždy završil posezením u baru, kdy padla nejedna láhev koňaku. "Mezi dvacátým a třicátým rokem jsem se věnoval něčemu, co dneska nazývám extraligové pití. S humpoleckým pivovarníkem Standou Bernardem jsme před časem spočítali, že jsem toho koňaku musel vypít asi osmnáct hektolitrů. To je strašné číslo. Ale už je to dávno za mnou, říká dnes suše. Jeho obličej je již poněkud poznamenán vráskami, o něco zvážněl, a hlavně už to není ten zakulacený měsíček. "Než jsem začal hrát u Rangers, měl jsem docela pěknou atletickou postavou, dost jsem tehdy sportoval. S nástupem do kapely jsem se přestal hýbat a navíc začal nezřízeně pít. A v tom neustálém přísunu alkoholu bylo strašně kalorií. Proto jsem tak moc přibral. A proto jsem zase o čtyřicet kilo zhubnul, když jsem pak pití nechal a znovu začal sportovat. Že by byl alkoholik, ovšem odmítá, nikdy prý na tom nebyl tak, že by byl na alkoholu závislý. "Spíš to bylo z nedostatku jiné činnosti. Sice jsme s kapelou hodně hráli, ale já neměl žádné zájmy či koníčky a noci se zdály dlouhé. Prostě jsme večer někde dohráli, šli si sednout někam do baru a já pil. Nějak to k tomu životu patřilo a patří.
Co vás přimělo k tomu, že jste pití nechal?
Po těch deseti letech jsem začínal pociťovat, že si mařím život. V té době jsem se poprvé oženil a moje žena se mně snažila pití vymluvit. Povedlo se jí to. Začal jsem zase sportovat, pít minerálky a chovat se střídmě.
V roce 1987 jste odešel od Rangers. Skončil jste v populární kapele, která - snad kromě toho, že se musela přejmenovat na Plavce - mohla v minulém režimu bez problémů vystupovat, cestovala po světě a lidi si po statisících kupovali její desky. Proč jste odešel?
Dostal jsem tehdy pro mě atraktivní nabídku prodávat počítače. Atraktivní v tom smyslu, že v kapele už se trochu projevovala ponorková nemoc. Moji známí z Německa tady tenkrát sháněli někoho, kdo by jim pomáhal v obchodu, a obrátili se na mě. Přijal jsem to s chutí. Byla to radikální a navíc docela lukrativní změna. Takže jsem se stal obchodním zástupcem.
Úspěšným zástupcem?
Asi ano. Díky tomu, že lidi znali moji tvář. Vždyť jsem od Rangers odešel na vrcholu slávy. A to fungovalo, i když jsem o počítačích vůbec nic nevěděl. Firma mě jen trochu vyškolila a očekávala, že jí budu k zákazníkům otevírat dveře. Což se mi dařilo.
Dnes vás ovšem lidi znají spíše jako obchodníka s módou. Jak jste se k tomu dostal?
Do roku 1989 jsem zastupoval onu počítačovou firmu. Pak se změnily podmínky a já zkoušel uplatnit své znalosti z obchodu v různých oborech. Nakonec si na mě zase vzpomněli kamarádi z Německa, kteří dělají v textilní branži, jestli bych je u nás nezastupoval. A protože moje první žena byla manekýnka a k módě mě trochu přitáhla, kývl jsem jim.
V první polovině devadesátých let vás bylo možné často spatřit na tom typu večírků, kde jde o to být viděn a nechat se fotografovat. Skromný chlapec z kapely, jejíž písničky si zpívají trempové u ohníčků, a najednou se předvádí před objektivy. Čím to?
S tehdejší druhou manželkou jsme po těch akcích chodili docela rádi. Samozřejmě se účast na některých z nich dneska obhajuje těžko. Dalo by se sice tvrdit, že jsem na nich vídával přátele, které bych jinde potkal jen těžko, ale pravda je, že z velké části to byl jen zástupný důvod. Prostě jsem chvíli takový byl. V té době se u nás objevily první mobily, hned jsem si ho pořídil a všude ho nosil. A občas, když jsem seděl v autě, jsem z něj jako volal. Aby si mě lidi všimli.
A když se dnes zúčastňujete tenisových turnajů známých osobností, je to proto, abyste byl viděn, nebo abyste si zahrál?
Určitě abych si zahrál. A kdyby častou podmínkou pořadatelů nebyla účast aktérů turnaje na společenském večírku, nejraději bych jel hned domů.
Doma máte o dvacet let mladší ženu a k dvouletému synovi vám před pár týdny přibyl další. Snažíte se dohnat něco, co vám před dvaceti třiceti lety uteklo, nebo prostě po padesátce začínáte znovu?
Nemyslím, že bych něco doháněl. Spíš si prodlužuji život a vracím si mládí.
Začít není nikdy pozdě, ale přeci jen - biologicky vzato byste spíše než novopečeným otcem pomalu měl být dědečkem.
No to ano, vždyť taky říkávám, že vnoučata si dělám sám. Myslím, že jde hlavně o to, jak se kdo cítí. Někdo řekne, že je mu už padesát, jiný že teprve padesát. Samozřejmě mám věk spíše na dědečka. Takže musím žít tak, abych vydržel co nejdéle.
Starší rodič má jistě víc zkušeností, ale možná i méně energie. Stíháte to?
Velmi se snažím, abych ty povinnosti kolem dětí zvládal, i když to bývá náročné. Petr Nárožný mi na mých padesátinách říkal: Od čtyřiceti do padesáti to utíká. Ale počkej, jak to bude utíkat od padesáti do šedesáti. Občas si na to vzpomenu. Žiji teď nějak rychleji, je to kalup. Jako bych se podvědomě snažil, abych něco nepropásl nebo nezameškal.
Říká se, že čím je člověk starší, tím víc si narození dítěte vychutná. Vychutnáváte si?
Určitě. Je to neopakovatelné. V radostech i starostech. Když se nám před měsícem v turnovské nemocnici narodil Jonáš, byl jsem u porodu. Ten pocit, ten zázrak zrození, jsem si určitě vychutnal mnohem víc, než kdyby mně bylo o polovinu méně. Všechno víc oceníte, všeho si víc vážíte.
Byly ve vašem životě momenty, které vás přinutily se zastavit? Třeba předčasná smrt dvou členů Rangers?
Takové věci člověkem sice vždycky otřesou, jenže vám zase brzy otrne. Když se cítíte na vrcholu sil, o rizicích a pokoře moc nepřemýšlíte.
Kdy jste si naposledy řekl, že by vám trochu pokory neškodilo?
Před pár dny, po narození Jonáše, když jsem odněkud zase jel jako prase. Tedy hodně rychle. To jsem si říkal - chlapče, trochu nohu z plynu.
A ubral jste?
Ono je to těžké. Já jezdím autem hodně, příští rok budu mít na kontě už dva miliony kilometrů. A v tom kvantu už je znát, když rychlou jízdou dokážete na každé hodině ušetřit patnáct minut.
Před necelými dvěma lety jste se přestěhoval do podhorské chalupy. Co vede člověka k tomu, že vymění klady a zápory města za klady a zápory venkova?
U nás na Vinohradech už to v posledních letech nebylo normální žití. Praha mě unavila. Samá auta, hluk a psí výkaly, nevíte, kam s dítětem na procházku. Manželku jsem přemlouvat nemusel, ta je odsud z kraje, ze Semil. Přírodu máme za dveřmi, vztahy mezi lidmi jsou lepší, se sousedy vycházíme dobře, nic podstatného nám nechybí. Možná i proto, že se teď zabýváme hlavně sami sebou a na nějaké rozptylování není čas.
Zasteskne se vám někdy po staré sestavě Rangers?
Často vzpomínám, vždyť jsem s kluky prožil takřka čtvrtstoletí a hráli jsme i třistakrát do roka. Byla za tím spousta práce a sjel jsem s nimi kus světa. Ale časem se mi zastesklo ani ne tak po kapele jako spíš po muzice. Občas jsem měl možnost si někde příležitostně zazpívat a muzicírování mi začalo scházet.
To vám nestačilo vzít si občas doma kytaru a chvíli si brnkat?
Já žádnou kytaru neměl. V kapele jsme měli nástroje společné a po odchodu jsem tam tu svou nechal. Další jsem si pořídil asi před pěti lety, ale i ta pak ležela spíš ve futrálu. A chytla mě až v posledních letech. Když se narodil Kuba, začal jsem mu hrát. Sděluji mu tím své dojmy a pocity a navíc cvičím. Časem mě to vyprovokovalo k úvahám, že se k muzice vrátím a že se budu snažit zpíváním uživit rodinu. Tak to teď zkouším, s módou jsem už skončil.
Pro repertoár jste si sáhl do zlatého fondu Rangers, hrajete samé osvědčené hity. Nelezete bývalým kolegům do zelí?
Možná ano, ale já se na těch hitech taky podílel, byl jsem neoddělitelnou částí kapely té doby, mám na ty písničky nárok a nějaké zábrany v tomto ohledu necítím.
Budete mít image: Nepřišel s ničím novým, těží z minulé slávy...
Lidi se pořád vracejí do šedesátých a sedmdesátých let. A chtějí slyšet staré české písničky. Taky je to trochu o tom, jestli dneska lidi jsou ochotni vnímat něco nového. Spojí si vás s nějakým obdobím a vy, i kdybyste se rozkrájel, je ničím jiným nezaujmete.
Říkal jste, že k muzicírování patří pití. Neskončíte zase u baru?
To je opravdu za mnou. Jsem moc rád, že mi tělo, potom, co jsem mu dal tolik pecek, pořád ještě slouží. A teď se musím snažit, aby vydrželo co nejdéle, je toho ještě hodně, co bych chtěl.
Třeba? Třeba k těm klukům ještě holčičku. Ale hlavně, abych jim neodešel moc brzy.
Co vás přimělo k tomu, že jste pití nechal?
Po těch deseti letech jsem začínal pociťovat, že si mařím život. V té době jsem se poprvé oženil a moje žena se mně snažila pití vymluvit. Povedlo se jí to. Začal jsem zase sportovat, pít minerálky a chovat se střídmě.
V roce 1987 jste odešel od Rangers. Skončil jste v populární kapele, která - snad kromě toho, že se musela přejmenovat na Plavce - mohla v minulém režimu bez problémů vystupovat, cestovala po světě a lidi si po statisících kupovali její desky. Proč jste odešel?
Dostal jsem tehdy pro mě atraktivní nabídku prodávat počítače. Atraktivní v tom smyslu, že v kapele už se trochu projevovala ponorková nemoc. Moji známí z Německa tady tenkrát sháněli někoho, kdo by jim pomáhal v obchodu, a obrátili se na mě. Přijal jsem to s chutí. Byla to radikální a navíc docela lukrativní změna. Takže jsem se stal obchodním zástupcem.
Úspěšným zástupcem?
Asi ano. Díky tomu, že lidi znali moji tvář. Vždyť jsem od Rangers odešel na vrcholu slávy. A to fungovalo, i když jsem o počítačích vůbec nic nevěděl. Firma mě jen trochu vyškolila a očekávala, že jí budu k zákazníkům otevírat dveře. Což se mi dařilo.
Dnes vás ovšem lidi znají spíše jako obchodníka s módou. Jak jste se k tomu dostal?
Do roku 1989 jsem zastupoval onu počítačovou firmu. Pak se změnily podmínky a já zkoušel uplatnit své znalosti z obchodu v různých oborech. Nakonec si na mě zase vzpomněli kamarádi z Německa, kteří dělají v textilní branži, jestli bych je u nás nezastupoval. A protože moje první žena byla manekýnka a k módě mě trochu přitáhla, kývl jsem jim.
V první polovině devadesátých let vás bylo možné často spatřit na tom typu večírků, kde jde o to být viděn a nechat se fotografovat. Skromný chlapec z kapely, jejíž písničky si zpívají trempové u ohníčků, a najednou se předvádí před objektivy. Čím to?
S tehdejší druhou manželkou jsme po těch akcích chodili docela rádi. Samozřejmě se účast na některých z nich dneska obhajuje těžko. Dalo by se sice tvrdit, že jsem na nich vídával přátele, které bych jinde potkal jen těžko, ale pravda je, že z velké části to byl jen zástupný důvod. Prostě jsem chvíli takový byl. V té době se u nás objevily první mobily, hned jsem si ho pořídil a všude ho nosil. A občas, když jsem seděl v autě, jsem z něj jako volal. Aby si mě lidi všimli.
A když se dnes zúčastňujete tenisových turnajů známých osobností, je to proto, abyste byl viděn, nebo abyste si zahrál?
Určitě abych si zahrál. A kdyby častou podmínkou pořadatelů nebyla účast aktérů turnaje na společenském večírku, nejraději bych jel hned domů.
Doma máte o dvacet let mladší ženu a k dvouletému synovi vám před pár týdny přibyl další. Snažíte se dohnat něco, co vám před dvaceti třiceti lety uteklo, nebo prostě po padesátce začínáte znovu?
Nemyslím, že bych něco doháněl. Spíš si prodlužuji život a vracím si mládí.
Začít není nikdy pozdě, ale přeci jen - biologicky vzato byste spíše než novopečeným otcem pomalu měl být dědečkem.
No to ano, vždyť taky říkávám, že vnoučata si dělám sám. Myslím, že jde hlavně o to, jak se kdo cítí. Někdo řekne, že je mu už padesát, jiný že teprve padesát. Samozřejmě mám věk spíše na dědečka. Takže musím žít tak, abych vydržel co nejdéle.
Starší rodič má jistě víc zkušeností, ale možná i méně energie. Stíháte to?
Velmi se snažím, abych ty povinnosti kolem dětí zvládal, i když to bývá náročné. Petr Nárožný mi na mých padesátinách říkal: Od čtyřiceti do padesáti to utíká. Ale počkej, jak to bude utíkat od padesáti do šedesáti. Občas si na to vzpomenu. Žiji teď nějak rychleji, je to kalup. Jako bych se podvědomě snažil, abych něco nepropásl nebo nezameškal.
Říká se, že čím je člověk starší, tím víc si narození dítěte vychutná. Vychutnáváte si?
Určitě. Je to neopakovatelné. V radostech i starostech. Když se nám před měsícem v turnovské nemocnici narodil Jonáš, byl jsem u porodu. Ten pocit, ten zázrak zrození, jsem si určitě vychutnal mnohem víc, než kdyby mně bylo o polovinu méně. Všechno víc oceníte, všeho si víc vážíte.
Byly ve vašem životě momenty, které vás přinutily se zastavit? Třeba předčasná smrt dvou členů Rangers?
Takové věci člověkem sice vždycky otřesou, jenže vám zase brzy otrne. Když se cítíte na vrcholu sil, o rizicích a pokoře moc nepřemýšlíte.
Kdy jste si naposledy řekl, že by vám trochu pokory neškodilo?
Před pár dny, po narození Jonáše, když jsem odněkud zase jel jako prase. Tedy hodně rychle. To jsem si říkal - chlapče, trochu nohu z plynu.
A ubral jste?
Ono je to těžké. Já jezdím autem hodně, příští rok budu mít na kontě už dva miliony kilometrů. A v tom kvantu už je znát, když rychlou jízdou dokážete na každé hodině ušetřit patnáct minut.
Před necelými dvěma lety jste se přestěhoval do podhorské chalupy. Co vede člověka k tomu, že vymění klady a zápory města za klady a zápory venkova?
U nás na Vinohradech už to v posledních letech nebylo normální žití. Praha mě unavila. Samá auta, hluk a psí výkaly, nevíte, kam s dítětem na procházku. Manželku jsem přemlouvat nemusel, ta je odsud z kraje, ze Semil. Přírodu máme za dveřmi, vztahy mezi lidmi jsou lepší, se sousedy vycházíme dobře, nic podstatného nám nechybí. Možná i proto, že se teď zabýváme hlavně sami sebou a na nějaké rozptylování není čas.
Zasteskne se vám někdy po staré sestavě Rangers?
Často vzpomínám, vždyť jsem s kluky prožil takřka čtvrtstoletí a hráli jsme i třistakrát do roka. Byla za tím spousta práce a sjel jsem s nimi kus světa. Ale časem se mi zastesklo ani ne tak po kapele jako spíš po muzice. Občas jsem měl možnost si někde příležitostně zazpívat a muzicírování mi začalo scházet.
To vám nestačilo vzít si občas doma kytaru a chvíli si brnkat?
Já žádnou kytaru neměl. V kapele jsme měli nástroje společné a po odchodu jsem tam tu svou nechal. Další jsem si pořídil asi před pěti lety, ale i ta pak ležela spíš ve futrálu. A chytla mě až v posledních letech. Když se narodil Kuba, začal jsem mu hrát. Sděluji mu tím své dojmy a pocity a navíc cvičím. Časem mě to vyprovokovalo k úvahám, že se k muzice vrátím a že se budu snažit zpíváním uživit rodinu. Tak to teď zkouším, s módou jsem už skončil.
Pro repertoár jste si sáhl do zlatého fondu Rangers, hrajete samé osvědčené hity. Nelezete bývalým kolegům do zelí?
Možná ano, ale já se na těch hitech taky podílel, byl jsem neoddělitelnou částí kapely té doby, mám na ty písničky nárok a nějaké zábrany v tomto ohledu necítím.
Budete mít image: Nepřišel s ničím novým, těží z minulé slávy...
Lidi se pořád vracejí do šedesátých a sedmdesátých let. A chtějí slyšet staré české písničky. Taky je to trochu o tom, jestli dneska lidi jsou ochotni vnímat něco nového. Spojí si vás s nějakým obdobím a vy, i kdybyste se rozkrájel, je ničím jiným nezaujmete.
Říkal jste, že k muzicírování patří pití. Neskončíte zase u baru?
To je opravdu za mnou. Jsem moc rád, že mi tělo, potom, co jsem mu dal tolik pecek, pořád ještě slouží. A teď se musím snažit, aby vydrželo co nejdéle, je toho ještě hodně, co bych chtěl.
Třeba? Třeba k těm klukům ještě holčičku. Ale hlavně, abych jim neodešel moc brzy.
