Setkáváme se zde na večeru k akci Anděl mezi zdravotníky. Máte vy sama strach z bílých plášťů?
Vůbec ne, to jsou pro mě přátelé, chrání mě. Nebojím se, naopak mám velký respekt. Musíme poslouchat a věřit svému lékaři. Neříkám, že člověk nemůže zkusit akupunkturu a spoustu věcí, ale pokud už začíná být tuhý, tak je důležité naslouchat svému lékaři.
Dnes tu budete zpívat, co jste si připravila?
Dva šansony, jeden jsem napsala já, jmenuje se Carousel – Kolotoč. Je to o životě, jak se ten život točí a jak máte v hlavě kolotoč. A potom jednu naši klasickou písničku s názvem Co zbude z našich lásek? Ve francouzštině všechno, samozřejmě.
Máte ráda Edith Piaf?
To víte, že jo! Dokonce si myslím, že se nedá zpívat Edith Piaf, nebo se musí zpívat úplně jinak. Ty texty jsou nádherný, ale já nejsem zpěvačka, jsem šansoniérka. Což je pro mě hlavně o tom textu a jsou to opravdické šansony. Ale Edith Piaf je naše nejvíc.
Váš národní poklad. Prožila jste hezkou letní sezonu, nebo si raději užíváte pěkného babího léta?
Na to všechno říkám, že jsem sama sebe překvapila, že když začínala karanténa a nemožnost všeho, tak jsem si s sebou vzala spoustu práce a říkala jsem, jak budu pracovat a psát, a ono to bylo naopak. Vzala jsem tužku do ruky a nic. Zjistila jsem, že pořád potřebuji hledat smysl svého života, a ten hledám prostřednictvím ostatních lidí. To znamená, že je to buď nadace, nebo šanson, divadlo... Ať je to cokoliv, co dělám, koncerty nebo knihu, vždycky potřebuji to, abych to měla komu dát. Když jsem v kontaktu s lidmi, získávám od nich tu sílu. Já sama dávám, ale i dostávám, to je strašně důležité.
Vy děláte léta krásný kalendář Proměny. Kdo přichází s těmi tématy, vymýšlíte je vy sama?
Sama ne. S fotografem, panem Petrem Kurečkou. Ten na tom samozřejmě nejvíce pracuje. Pak je to také produkce, kterou dělá Naďa Krapek, která kontaktuje lidi ohledně spolupráce. Vždy se na to těšíme, už to děláme dvanáct let. Uvidíme, jak to teď dopadne, jestli jsou peníze, nebo nebudou peníze. Není to jednoduché období. Ráda bych takto poděkovala všem, co pracují v nemocnici – lékařům, sestrám, záchranářům. Nesmíme zapomínat ani na prodavačky, lékárníky, popeláře, hasiče, policajty. Těch všech si musíme trošku více vážit. Málokdy si vážíme ostatních lidí.
Váš syn Vladimír moderuje šou Tvoje tvář má známý hlas. Kdyby měl sám tu možnost převtělit se do nějaké osobnosti, koho byste mu přála?
To nevím… (přemýšlí). Asi Elton John! Například. (smích)
Vy sama jste si něco podobného zkoušela pro kalendář Proměny. Kdybyste se mohla na pódiu do někoho převtělit, kdo by to byl?
David Bowie. To je můj velký idol. Ale to je otázka. Rozumíte, ten zpěv je další věc. Jestli ten člověk na to má, nebo nemá. Já v těchto věcech musím zůstat u toho, co umím. Doteď zkouším s 420People, což jsou tanečníci. A už tím provokuji, jak tam tancuji, boxuji, všechno... Oni jsou úžasní a já z toho mám radost. Jsem více na ten šanson a na to tancování. Ale na zpěv? To ne.
Chantal Poullain a její fotografie v kalendářích Proměny
Když se řekne seriál Ordinace v Růžové zahradě, co se vám vybaví?
Vybaví se mi, že jsem tam hrála chvilku a zase jsem odešla do Francie. Pro mě jsou ty seriály docela náročné. Když točíte seriál o deseti nebo patnácti dílech, tak to jde. Ale když jsou takové ty seriály, které jsou do nekonečna a jedou deset, dvanáct let a máte k tomu hromadu scénářů, tak já to zvládnu těžko číst. A když člověk nemá čas na to všechno číst, tak jen kouká na to svoje a ztratí to pro něj určité kouzlo. Je to spíše maraton než radost z hraní.
Bojíte se, že byste v seriálech tohoto typu „zamrzla“ a že byste v očích některých mohla jako herečka klesnout?
Na to vůbec nemyslím. Když jsem se rozhodla, že něco udělám, tak ty věci udělám. Ale teď už opravdu v seriálech nehraji. Věnuji se víc divadlu, které mě neuvěřitelně motivuje a které je moje parketa. Chystám teď u Bolka Polívky zase představení, mám spoustu scénářů. Tak to bude má radost.
Ve kterých ohledech jste vy ta pravá Francouzka?
Já nevím. Třeba v tom, že neumím česky? Můj přízvuk. Možná ta nonšalance, takové to, že nemám potřebu všem ukazovat, že jsem z jižní Francie, ale zůstávám sama sebou a tak. Nevím, jak to mám vysvětlit. Ale hlavní je asi ten můj přízvuk. (smích)
Chantal Poullain na portrétu fotografa Petra Kurečky
Zkoušela jste na tom někdy zapracovat, nebo jste si řekla, že v tom je právě to vaše osobní kouzlo?
To jsem nikdy neřekla, že „to je moje kouzlo“. Já si kolikrát nadávám, protože mě to limituje. Ale na druhou stranu jsem člověk, který se takhle naučil v průběhu běžného života. Neumím se učit jazyk z knih. Pro mě je jazyk živý, potřebuji kontakt. Nikdy jsem nestudovala češtinu, což je na jednu stranu velká škoda. Na druhou stranu ten člověk když mluví, tak hledá vždycky nějaký obraz nebo cesty, jak může co říct. A najednou toho vždycky říkám víc, než jsem původně chtěla. Ve francouzštině je toho většinou dvacet slov a v češtině dvacet vět. (smích) Ale to je moje vina, mea culpa. Na každé představení mi to přidělává tolik práce... Všechno musím překládat do francouzštiny a potom se musím učit každé slovo. Například si a se, to je můj velký problém. Já se pořád pletu, ale holt je to tak.
Berete to tak comme ci, comme ça?
Já to beru právě s tou nonšalancí. (smích) Ale jsem dříč. To znamená, že když je potřeba se učit, tak se učím. Miluji výzvy a jdu do věci, které mě baví. Miluji český krásný jazyk. To, že jsem se ho nenaučila, to je můj problém. Ale já sama sebe nepotrestám, protože musím pracovat víc než ostatní.
Nesmrtelná mrcha, diva, závodnice i podivín. Proměny Chantal Poullain |
Využívala jste někdy svého šarmu a kouzla osobnosti?
To ne. Naopak, já se nemůžu poslouchat a nemůžu se vidět. To je další věc. Nikdy nekoukám na televizi nebo na věci, které jsem točila, pak si totiž nadávám „Ježišmarjá, jak mluvíš?!“ (smích) Je to tak!
Natáčela jste i s režisérkou Věrou Chytilovou. Jak na ni vzpomínáte?
Věra. S velkou láskou. Já jsem se strašně bála, protože mi všichni říkali „Pozor, Věra, to je drak!“. Já jsem se na začátku strašně bála. Ale je to člověk, který mi vždycky pomohl. Vždycky byla vedle mě a vnímala, že když na mě bude křičet, tak to je konec. Já pak zavírám svoje pomyslné dveře a už ze mě člověk nedostane nic. My jsme si sedly dobře. Když jsme spolu točily Šaška a královnu, bydlela jsem vždycky u Věry. A když jsme pracovaly na Kopytem sem, kopytem tam, tak jsme si byly hrozně blízké. Stále jsme se pak vídaly i potom. Naposledy jsem ji viděla pár měsíců před tím, než odešla. Mám nádherné fotky. To je člověk, který mi opravdu dal mnoho do života.
Poštěstilo se vám asi jako minimu žen, že vycházíte s exmanželem s úsměvem na tváři. Čeho si na Bolkovi Polívkovi nejvíce vážíte?
Toho, že je to člověk, který mě vždycky okouzlil. Kdykoliv zkouší nebo pracuje... Je neuvěřitelně chytrý a má svůj způsob vyjadřování toho, co chce říct. I když za komunismu se spousta věcí nesměla říkat, on si vždycky našel způsob, jak to říci. Je to člověk, který vás zkrátka okouzlí. Nejen svým způsobem vyjadřování, tím, jak mluví, jakou má krásnou češtinu... Bolek je moc chytrý člověk. Odjakživa mě fascinoval.
Nemyslíte, že jste se potkali ve špatný čas?
Ne, my jsme se potkali ve velmi dobrý čas. Osud je osud a život vše zařídí. Asi to pravděpodobně takto mělo být. Jsem člověk, který věří na osud, celý život je trošku osudový. Kus našeho společného života mi dal strašně moc a myslím, že to je důležité a největší dar z toho našeho vztahu je syn Vladimír. Člověk nemá litovat ničeho. Jenom možná svých chyb, každý máme svoje chyby. Ale všechny negativní věci, které se stanou v životě, vás posunou dál. A uvědomíte se, na čem na sobě ještě musíte pracovat.
2. června 2019 |
