ALI AMIRI ODPOVÍDAL ZDE
*
Rockový finálový večer soutěže Česko hledá SuperStar se stal osudným pro „perského prince“ Ali Amiriho. Nemrzí ho to. Pokládá za své vítězství, že se dostal do poslední pětice. „Když vypadneš a zůstanou lidé, kteří všichni krásně zpívají, tak není vůbec za co se stydět nebo proč být smutný,“ říká Ali Amiri.
Že vy jste nakonec rád, že jste se nestal druhou českou superstar?
Ani v největší fantazii jsem si nepředstavoval, že bych se jí stal. Nepřál bych si to. Myslím, že superstar číslo dvě by měla dáno, jaké písničky má zpívat, a ty by vůbec nemusely sednout mně. Takže jsem úplně v pohodě a šťastný. Sám sobě jsem dokázal, že na to mám.
Nikdy jste nedal najevo, že byste se bál zpívání v češtině.
Chtěl jsem ukázat, že to není velký problém, ale je pravda, že to byl trošku handicap. Musel jsem bojovat s věcmi, s kterými ostatní nemuseli. Nejhorší bylo vybrat písničku z cédéčka, které jsme dostali po vyhlášení. Přijdeš na hotel, jsi smutný, že tvůj kamarád vypadl, jsi unavený a do dvanácti hodin si musíš vybrat. Většinou jsem hodně písniček neznal, a tak bylo těžké vybrat dobrou písničku, abych tam nevypadal směšně. Ostatní se koncentrovali jenom na hlas, ale já jsem se musel soustředit i na přízvuk a výslovnost, hodně trénovat a přemýšlet o tom. Nebylo to jednoduché, ale osobně jsem hrdý, že jsem zpíval i v jiném jazyce.
A lepšil jste se.
Poprvé, když jsem chtěl zpívat Podvod, jsem měl strach, jak budou lidé reagovat. Když reagovali tak krásně, tak už jsem měl víc sebevědomí. Během soutěže se mi určitě i zlepšila čeština, protože jsem dva měsíce mluvil jenom česky. Teď budu mít učitelku češtiny. Chci si zlepšit gramatiku i ř.
Jaké byste měl šance v soutěži u vás doma v Kuvajtu?
Myslím, že tam jsou pozitivní i negativní věci. Nebyl bych tam exotický jako tady, ale asi bych měl víc sílu zpívat písničky, na které mám hlas. Myslím, že bych se tam také dostal do finále. Určitě bych byl smutný, kdyby ne.
Budou mít někdy vaši čeští fanoušci možnost vás vidět zpívat persky?
Určitě. Budu dělat cédéčko, kde budou perské i arabské písničky, anglické i české. Už mám v hlavě, jak by to mělo vypadat. Budou to písničky, které se budou hodit na diskotéku i pro romantický večer. Když budu dělat koncerty, možná budu zpívat i víc persky.
Který žánr z finálových kol vám nejvíc sedl?
Byl jsem spokojený každou neděli. Nikdy jsem neměl pocit, že bych to mohl zazpívat líp. Ani jednou jsem si to nevyčítal a většinou jsem k sobě hrozně kritický. To byl i můj cíl, abych sám nebyl zklamaný. Udělal jsem pro to maximum.
Myslíte, že vás soutěž změnila?
Můj charakter vůbec, jsem pořád stejný člověk, ale můj život asi hodně. Teď budou jiné možnosti. Je to jiné, když jsem chodil po ulicích a nikdo mě neznal, a teď, když jdu z metra, tak mě revizoři nekontrolují a říkají: „Pane Amiri, můžete.“ Nebo jsem přijel z Kuvajtu v době, kdy jsem se dostal do semifinále a slečna, která mi kontrolovala pas, řekla, že mi drží palce. To je úžasné.
Učil jste se někdy zpívat?
Nikdy. Profesorka Jarmila Chaloupková a Vlastimil Bičík byli první lidé, kteří se mnou pracovali. Hodně mi pomáhali. Měl jsem chyby v hlase, které jsem neslyšel. Oni mi to vysvětlili a začal jsem na tom pracovat. Určitě teď budu mít profesorku zpěvu, to potřebuje každý zpěvák. Ale nikdy nepůjdu na konzervatoř, protože to už je hodně technické a to nechci.
Co vás na soutěži nejvíc bavilo?
Bylo to jako hra. Každý den jsme měli program. Každou neděli se šlo na pódium a zpívalo se. Kolem nás byl úžasný tým lidí. Všichni byli na mě hodní a byli moc fajn. Jediné, co mi je líto, že už s nimi nebudu pracovat každý týden.
Jak jste prožíval trému?
Teď si budou všichni myslet, že jsem namachrovaný, ale fakt jsem neměl trému ani jednou. Nešlo o život byl to krásný zážitek. Občas jsem měl strach a ptal jsem se: Jak to vypadá, když zpívám Chinaski? Není to směšné? Ale nejsem člověk, který má trému. Ani na zkouškách na medicíně.
