Pocházíte z Banské Bystrice. Jaké jste tam měl dětství? Lítal jste s klíči na krku kolem paneláku?
Nelítal, protože jsme bydleli s dědečkem a babičkou, a tím pádem byl vždycky někdo, kdo nás hlídal. Takže dítě ulice jsem nebyl, až mě to někdy i mrzelo. Ale sídlištní smečku jsme měli. Za domem bylo hřiště na tenis, v zimě jsme na něm hráli hokej. Kousek od paneláku byl první osvětlený dvojvlek, takže jsme večer jenom přeťapali na lyžích silnici a zabrzdili před vchodem. A vyběhla na nás sousedka, protože jsme cestou k výtahu děsně mlátili přezkáči o zem.
Bylo to dobré dětství, střední Slovensko je krásná oblast, žijí tam fajn lidi. Svérázní, ale rovní. Rád vzpomínám i na gympl, byli jsme asi dobrý ročník, protože se potkáváme doteď. Kamarádi mi třeba hodně pomohli v prvním lockdownu, který mě trochu zaskočil. Najednou jsem nevěděl, jak mám mamce na Slovensko dopravovat základní věci. A tak se u ní střídali právě moji bývalí spolužáci. Nikdo za to nic nechtěl a já jsem se najednou cítil jako celebrita, protože jsem měl dojem, že všechno funguje jen proto, že si to přeju. A samozřejmě o to poprosím.
Přesto, že je pro mě učení textu někdy těžší než složit vagon uhlí, je to krásné řemeslo.
