Jiří si od amerických kolegů vysloužil ocenění za hrdinství, když zraněn v Bagrámu bojoval dál a pomohl ostatním stáhnout se do bezpečí. O víkendu českého vojáka při své návštěvě Afghánistánu ocenil také náčelník generálního štábu Petr Pavel. Spolupracovník iDNES.cz se desátníka Jiřího K. ptal přímo na vojenské základně v Bagrámu.
Češi v BagrámuV afghánském Bagrámu působí na 150 českých vojáků od loňského listopadu. Jednotka má na starost ochranu základny i patnáctikilometrového pásu kolem ní. Jádro v pořadí druhé strážní jednotky tvoří příslušníci 4. brigády rychlého nasazení ze Žatce a z Chrudimi. "Americká" základna Bagrám patří mezi nejdůležitější spojenecké základny v Afghánistánu. Leží asi čtyřicet kilometrů severně od Kábulu v provincii Parván a je jednou z největších v zemi. Dominuje jí letiště s dvěma drahami, které umožňují přistání i těch největších letadel. Bagrám je tak naprosto klíčovým střediskem pro logistickou podporu mise ISAF a sídlí zde i jedno z velitelství. |
Jak k incidentu došlo?
Vraceli jsme se z patroly zpátky na základnu po jedné z komunikací. Bylo před půlnocí, nevím přesně. Byl jsem otočený ve věži na pravou stranu, když najednou přišel kontakt zleva. Zhruba z padesáti metrů, takže opravdu blízko. Vylétlo první "erpégéčko" (ruční protitankový granátomet), já jsem vlastně viděl akorát, jak přilétá z vrchu, protože jsem se otáčel, jak velitel řval kontakt zleva. V tom nám prolétlo druhé před autem a než jsem se dotočil, tak nám třetí vletělo do dveří. To už doprovázela střelba z "kalachů". Opětoval jsem hned palbu (o přepadení čtěte více zde).
Podle všeho jste se zachoval dost chladnokrevně. Od Američanů jste dostal ocenění za hrdinství v boji.
Je to prostě naše práce. Na to jsme cvičení, každý v tu chvíli ví přesně, co má dělat.
Lze vůbec srovnat výcvik a realitu?
Rozhodně jsem si nepředstavoval, že po mně někdo bude střílet z takové blízkosti. Nedalo se ale nad tím přemýšlet, bylo to nepříjemné a hodně rychlé. Fungujete automaticky.
Jak dlouho boj trval?
Těžko se to odhaduje. Nemohlo to trvat příliš dlouho. Od prvního výstřelu možná do minuty. Vystřílel jsem necelou schránku s municí. Tam je 250 nábojů a pak rychle pryč. Je pravda, že než se věž otočila, tak se mi to zdálo tak třikrát delší než normálně.
Co v takové chvíli běží hlavou?
Hlavně aby nepřilétly další "erpégéčka". Ty byly asi největší problém, protože jinak jsou vozidla dobře chráněná a nemělo by se nic moc stát. Šlo mi jen o to, abych střílel na ty, co po nás pálí ty "šišky". Ty pro nás byly největší nebezpečí. V tu chvíli jsem nemyslel na nic, dělal jsem prostě to, na co jsme se cvičili půl roku a co dělám celou dobu, co jsem v armádě. Bylo to spíš automatické, ale celá jednotka odvedla dobrou práci. Byli jsme všichni rádi, že se nikomu nic nestalo.
Česká miseJeště nám v Afghánistánu pomozte, požádal Čechy generál Dunford |
V přestřelce jste ale byl zraněn.
Ano, jak po nás stříleli z těch "ákáček", tak mi to prostřelilo závěr zbraně. Zasáhly mě jen hliníkové střepy, jak to létalo všude kolem. To jsem ani nějak nevnímal.
Kdy si pak člověk uvědomí, co se vlastně stalo?
Až asi za týden. Pořád jsem si nějak nepřipouštěl, že se nám mohlo něco stát. Lidé, co něco takového zažili, to mají určitě taky tak. Rozleží se jim to v hlavě až později. Nechci říkat, že jsem neměl strach, ale v tu chvíli si to člověk vlastně ani neuvědomuje.
