V čele NATO tehdy stál "neústupný Skot" George Robertson. Bylo to prý "obyčejné úterý". Jako každý týden měl Robertson na programu neformální pracovní oběd s velvyslanci členských zemí. Pravidelný nikým nerušený "posvátný rituál" k probrání aktuálních témat před středečním zasedáním Severoatlantické rady.
"Takže vyrušení od jednoho z mých osobních strážců nesoucího zprávu od osobního asistenta bylo bezprecedentní. Letadlo narazilo do jedné věže 'Dvojčat' v New Yorku. Bylo to překvapivé, ale předpoklad byl, že šlo o nehodu," vzpomněl na první zprávy o teroristickém útoku Robertson.
Článek 5Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. |
Když bodyguard po chvíli oběd přerušil znovu s tím, že do druhého mrakodrapu narazilo další letadlo, události nabraly rychlý spád. Robertson okamžitě schůzku ukončil a co nejrychleji se vrátil do centrály NATO.
"V mé kanceláři, obklopen diplomaty a vojenskými přidělenci jsme sledovali, stejně jako zbytek světa, dramatické záběry z New Yorku. Pak jsem si uvědomil, že nejsme jen diváci - byli jsme na vojenském velitelství, a navíc přímo v ose letové dráhy letiště v Bruselu. Letadla nám hřměla nad hlavami, když jsme hovořili," uvedl Robertson s tím, že nechal ihned evakuovat celé sídlo Aliance a ověřit, zda se některé z letadel startujících z Bruselu neodchýlilo od původního kurzu a "nevrací se zpět".
Robertson riskoval pověst
Následovalo narychlo svolané mimořádné zasedání velvyslanců NATO. Podle Robertsona neobyčejně pochmurné a vážné. V tu chvíli ještě nikdo přesně nevěděl, kdo za útoky stojí.
"Věděli jsme, že se stalo něco zásadního a že svět otevřel novou kapitolu," konstatoval Robertson s tím, že jeho úředníci už intenzivně pracovali na návrzích, jak nastalé situaci čelit a ve hře bylo i využití článku 5 Washingtonské smlouvy - takzvané sebeobranné klauzule. Podle něj by útok na USA byl považován za útok na celou Alianci.
Jednání se protáhla přes celou noc a pak v úterý časně ráno ještě probíhaly diskuse s americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem a poradkyní pro národní bezpečnost Condoleezzou Rice.
Robertson trval na tom, že článek 5 je relevantní a že právě to je pravá odpověď. Nač by prý sebeobranná klauzule byla, pokud by neměla platit právě v takového chvíli. Měl však jisté pochybnosti, protože z principu s tím muselo souhlasit všech 19 členských zemí. Od svého předchůdce Javiera Solany prý dostal kdysi radu, aby nikdy nepředkládal Severoatlantické radě návrh, aniž by si byl jistý, že všichni budou souhlasit. "Pokud budete poražen v Radě, pak neztratíte autoritu jen vy, ale i NATO. Byla to dobrá rada, já ji ignoroval," říkal si Robertson.
Generální tajemník NATO George Robertson během tiskové konference v sídle aliance v Bruselu (10. února 2003)
Letoun AWACS
Válečné lodě NATO
V úterý odpoledne začalo zasedání ministrů zahraničních zemí Evropské unie. Poprvé za účasti generálního tajemníka NATO. Na článek 5 se podle Robertsona překvapivě nikdo z ministrů neptal, ačkoliv na to upozornil belgického šéfa diplomacie Louise Michela, který jednání předsedal. Pak Robertson předložil svůj návrh, aby se spojenci řídili právě článkem 5 a považovali útok na USA za útok na celou Alianci. Bylo to poprvé ve více jak padesátileté historii NATO.
Ten years after 9/11 |
"Následovalo pět a půl hodiny jednání v devatenácti hlavních městech. Měl jsem mnoho nervy drásajících telefonních rozhovorů s premiéry, ministry a v jednom případě prostřednictvím mobilního telefonu jednoho ministra zahraničních věcí s celou vládou," vzpomněl Robertson. Konečně. Bylo 21:20 středoevropského času a všech 19 členských zemí vyslovilo vyžadovanou jednomyslnou podporu návrhu. "Byl jsem vyčerpán, ale nesmírně se mi ulevilo," dodal Robertson.
Lord RobertsonLord Robertson of Port Ellen, původem Skot, se stal desátým generálním tajemníkem aliance v říjnu 1999. Nejvyšším politickým představitelem NATO byl do konce roku 2003. |
Přesně před deseti lety, necelých 24 hodin po teroristických útocích na Spojené státy, Severoatlantická aliance vůbec poprvé uplatnila princip článku 5 Washingtonské smlouvy - svého základního dokumentu. Útok na jednoho člena Aliance se stal útokem na celé NATO.
Američané poznali spojence
Na žádost Američanů Aliance zahájila svou první protiteroristickou operaci Eagle Assist, v rámci které od poloviny října 2001 do poloviny května 2002 nepřetržitě nad územím USA hlídkovala flotila sedmi aliančních letounů včasné výstrahy AWACS.
Od 26. října pak začíná námořní protiteroristická operace Active Endeavour, během níž válečné lodě NATO hlídkují ve Středomoří, doprovázejí obchodní plavidla a kontrolují podezřelé lodě. V březnu 2004 byla operace rozšířena na celé Středozemní moře a trvá až dosud.
Na první pohled se může zdát, že Aliance tehdy "mohla udělat víc". Otázkou však zůstává, jak více pomoci vojenské velmoci, jejíž technologické vybavení už v té době bylo od evropských spojenců na míle vzdáleno.
"Rozhodnutí NATO tehdy pomohlo Spojeným státům nejen prakticky v podobě vyslání letounů, ale hlavně to byl symbol. Aliance demonstrovala svůj význam, když byla okamžitě schopná vyslat vojenské kapacity na pomoc napadené členské zemi," konstatoval vojenský expert a publicista Lukáš Visingr.
Připomněl, že Američané do té doby byli schopni vést války na druhém konci světa, nebyli však vůbec připraveni, že by je mohl někdo napadnout na vlastním území. Odvetný úder na tábory al-Káidy a režim Talibanu v Afghánistánu pak už byl čistě v režii USA s podporou Británie. Ale to je jiná kapitola.
