Sovětském svazu, právě zahraniční a bezpečnostní politika této země na konci 40. let se nejvíce zasloužila o podpis Washingtonské smlouvy a založení NATO.
Po celou dobu studené války aliance představovala protiváhu vojenské moci SSSR a zasloužila se při existenci asymetrie v řadě zbraňových systémů o přibližnou vojenskou paritu.
Z jistého úhlu pohledu lze proto přijmout tezi, že Severoatlantická aliance je dítětem studené války. Zhroucení komunistických systémů ve střední, jihovýchodní a východní Evropě na přelomu 80. - 90. let minulého století, které hromadně proběhlo z vnitropolitických příčin v historicky velmi krátkém intervalu bez přímého přispění západu a nakonec i rozpad Sovětského svazu, však připravilo NATO jak o legitimační bázi, tak o zaběhané stereotypy ve vlastní práci.
Aliance se musela velmi rychle adaptovat na nové strategické prostředí a najít si nové oblasti činnosti. Jedním z mnoha prvků adaptace bylo i zahájení procesu rozšiřování. Rozšiřování Severoatlantické aliance započalo Studií NATO o rozšíření. První etapa tohoto procesu skončila na Washingtonskému summitu NATO v roce 1999 přijetím Polska, Maďarska a České republiky.
Česká republika se, přes počáteční postoje z období federace preferující zajištění bezpečnosti v Evropě prostřednictvím rozvoje Helsinského procesu, aktivně zapojila do rozšíření Severoatlantické aliance, vyslovila přání stát se členem NATO a nakonec i členství dosáhla. Jaké tedy jsou získané poznatky?
Předně se ukázaly být nerealistické představy živené částí politických elit, že samotný vstup do NATO chápaný jako jednorázový akt zajistí bezpečnost země. Jakkoli byl z jistého úhlu pohledu vstup do NATO završením jedné etapy zahraničně politického úsilí, vstupem spíše začal dlouhý a náročný proces každodenní, mravenčí a velmi často i navenek málo viditelné práce na přetváření politického potenciálu získaného vstupem do NATO v reálnější bezpečnostní záruky a v reálný přínos ke stabilitě alespoň v evropském regionu.
Válka aliance proti Jugoslávii v roce 1999 ukázala, že doby relativní stability politiky NATO jsou v nenávratnu a že členové NATO musí být připraveni na akce, které by v minulosti byly nepředstavitelné. V této souvislosti jde zejména o připravenost v politické rovině, což mohla Česká republika zvládnou lépe. Připravenost v rovině vojenské od nás totiž nikdo nečekal a v blízké budoucnosti ani nečeká, protože aliance zná skutečnou situaci v české armádě lépe, než si obecně myslíme.
Vstupem do NATO se Česká republika dostala do společenství, v němž jednotlivé členské státy nejenom že teoreticky mohou hájit své zájmy, nýbrž ve kterém vlastní zájmy aktivně sledují a prosazují. Praktická politika aliance je realizována v prostředí dominance Spojených států, která vyplývá zejména z jejich vojenské převahy v rámci NATO a z jejich politické vůle rozvíjet vlastní vojenský potenciál a angažovat se ve světě.
Přesto se ale při utváření alianční politiky jedná o velmi složitý proces vyjednávání a slaďování zájmů jednotlivých členů, který možná není zajímavý masmediálně, avšak jenž je denním chlebem Severoatlantické aliance. Česká republika v tomto procesu rozhodně není státem narušujícím obecný konsensus ostatních členů. Prosazování rozumných a zdůvodněných vlastních zájmů v rámci NATO se ale musí naučit i Česká republika a její zástupci ve strukturách NATO. Aliance je totiž společenstvím zemí, ve kterém sice dominují velmoci a zejména USA, ale v němž malé státy nejsou zcela odstaveny na vedlejší kolej.
V souvislosti s debatami o vstupu České republiky do NATO byl často propagován názor, že malé Lucembursko má v rámci alianci stejné možnosti jako USA (Jiří Payne). Výše uvedenému od reality zcela odtrženému obrazu Severoatlantické aliance samozřejmě v České republice málo kdo věřil a obdobné teze udělaly našemu vstupu do NATO v očích české veřejnosti spíše medvědí službu.
Možnost malých států sledovat vlastní zájmy je ale neoddiskutovatelná. Stejně tak je zřejmé, že dosud Česká republika hledá příslušné cesty, jak prosadit v rámci NATO vlastní představy o řešení politických problémů, na kterých má zájem. Pokud chtějí menší členové aliance uspět, musí mít mnohem lépe připravený personál pro práci ve strukturách NATO než velmoci.
Z výše uvedeného závěru vyplývá potřeba investovat do vzdělání příslušných odborníků. Česká republika není v této souvislosti na špatné cestě. Možná, že mohlo být vykonáno více, ale na druhou stranu je logické, že několik let nestačí k získání patřičných zkušeností, kontaktů a pracovních známostí umožňujících vyvážit malé ekonomické a vojenské možnosti České republiky v tak komplexní bezpečnostní organizaci jakou je Severoatlantická aliance.
Často diskutovaná česko-řecká mírová iniciativa možná vyvolala větší diplomatický a zejména masmediální rozruch, než by bylo z hlediska zájmů České republiky žádoucí. Možná že i byla z jistého úhlu pohledu kontraproduktivní. Severoatlantická aliance ale není Varšavská smlouva a členské státy nemusí vždy a za každou cenu sledovat politickou linii hegemonní velmoci.
V souvislosti s válkou proti Jugoslávii nešlo o ohrožení vitálních národních zájmů byť i jediného člena. Není proto důvod k hysterii, jestliže některé státy mají jiný, než většinový názor na problém. Kritici rádi zdůrazňují, že na česko-řeckou mírovou iniciativu mnohé členské státy aliance reagovaly s nepochopením, což bude možná pravda. Je ale otázkou, do jaké míry se jedná o problém České republiky a do jaké míry jde o problém pramenící z představ těchto států o fungování NATO. Avšak i negativní zkušenost při konkrétním prosazování vlastního postoje je zkušeností, z níž se lze a z níž je žádoucí se poučit a to i v situaci, kdy se ukáže, že podstatná část z předloženého kritizovaného návrhu byla nakonec implementována do alianční politiky.
Dosavadní zkušenosti České republiky naznačují, že období po vstupu do NATO je z hlediska potřebného úsilí státu ještě náročnější, než období před vstupem. Zavázat se k reformě armády tak, aby byla schopná dostát zahraničně politickým závazkům a ambicím země, je jednou rovinou problému. Uskutečnit ji je ale zcela jinou rovinou. V předstupním procesu bylo možné ledascos zakamuflovat, případně slíbit, že problém bude urychleně vyřešen. Nyní již ale nikoli.
Severoatlantická aliance přijala na svém Washingtonském summitu v roce 1999 koncept "Defense Capability Initiative" (DCI), ze kterého vyplývají pro členské státy NATO velmi konkrétní úkoly v oblasti zlepšení vojenských schopností. Cílem je, aby aliance byla lépe než v současnosti připravena reagovat i použitím vojenské síly na hrozby charakteristické pro současné bezpečnostní prostředí (etnické a sociální konflikty na periferii Evropy, šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, organizovaný zločin a mezinárodní terorismus). Ambiciózní reformu AČR započatou Jaroslavem Tvrdíkem je vhodné hodnotit právě v těchto souvislostech.
Severoatlantická aliance - lépe řečeno zejména její evropští členové - má obrovské problémy při sestavování pozemních kontingentů jak pro operace krizového managementu v rámci "petersbergských úkolů", tak pro intervence odehrávající se mimo články 5 a 6 Washingtonské smlouvy. Naopak NATO má v současnosti k dispozici relativně dostatečné množství leteckých sil a prostředků (i když převážně amerických). Základní vstupní informaci pro strategii reformy české armády tedy reformátoři české armády mají.
Ministerstvo obrany a generální štáb má k dispozici i rámcové politické zadání stanovené v řadě dokumentů české zahraniční a bezpečnostní politiky. V nich je položen důraz na zajišťování bezpečnosti České republiky v aliančním rámci.
Patřičné kroky ve vojenské rovině proto mohou vojáci za dohledu politické reprezentace podniknout. Do jaké míry se s výše uvedenou výchozí situací slučuje nebo neslučuje například nákup supersoniků a nebo modernizace T-72, je otázkou pro experty v oblasti vojenské vědy. V oblastech vojenských záležitostí orientující se politologové však mohou dospět k názoru, že uvedené projekty jsou silně diskutabilní ve vztahu k současným a pravděpodobným bezpečnostním hrozbám, deficitům NATO a spojeneckým očekáváním vzhledem k příspěvku České republiky.
Česká republika v rámci NATO rozhodně není výtečník. Není ale ani "černým pasažérem". Argumenty pro tento závěr jsou následující: 1. Česká republika vydává na obranu více než 2,2% HDP (Belgie 1,4%, Dánsko 1,5%, Maďarsko 1,7%, Nizozemí 1,6%, Norsko 1,9%Portugalsko 2,2% a Řecko 4,9%). 2. Česká republika nenarušuje svévolně konsensus v NATO a to i tehdy, když představuje pro vládu závažný vnitropolitický problém (válka proti Jugoslávii v roce 1999). 3. Česká republika započala ambiciózní reformu armády, jež může (ale také ve výsledném efektu nemusí) být realizována způsobem pomáhajícím odstranit alianční slabiny. 4. Česká republika již v současnosti může přispět aliančnímu úsilí v oblastech, v nichž máme co nabídnout (ochrana proti ZHN, polní nemocnice, a do jisté míry i některé další speciální jednotky).
Po celou dobu studené války aliance představovala protiváhu vojenské moci SSSR a zasloužila se při existenci asymetrie v řadě zbraňových systémů o přibližnou vojenskou paritu.
Z jistého úhlu pohledu lze proto přijmout tezi, že Severoatlantická aliance je dítětem studené války. Zhroucení komunistických systémů ve střední, jihovýchodní a východní Evropě na přelomu 80. - 90. let minulého století, které hromadně proběhlo z vnitropolitických příčin v historicky velmi krátkém intervalu bez přímého přispění západu a nakonec i rozpad Sovětského svazu, však připravilo NATO jak o legitimační bázi, tak o zaběhané stereotypy ve vlastní práci.
Aliance se musela velmi rychle adaptovat na nové strategické prostředí a najít si nové oblasti činnosti. Jedním z mnoha prvků adaptace bylo i zahájení procesu rozšiřování. Rozšiřování Severoatlantické aliance započalo Studií NATO o rozšíření. První etapa tohoto procesu skončila na Washingtonskému summitu NATO v roce 1999 přijetím Polska, Maďarska a České republiky.
Česká republika se, přes počáteční postoje z období federace preferující zajištění bezpečnosti v Evropě prostřednictvím rozvoje Helsinského procesu, aktivně zapojila do rozšíření Severoatlantické aliance, vyslovila přání stát se členem NATO a nakonec i členství dosáhla. Jaké tedy jsou získané poznatky?
Předně se ukázaly být nerealistické představy živené částí politických elit, že samotný vstup do NATO chápaný jako jednorázový akt zajistí bezpečnost země. Jakkoli byl z jistého úhlu pohledu vstup do NATO završením jedné etapy zahraničně politického úsilí, vstupem spíše začal dlouhý a náročný proces každodenní, mravenčí a velmi často i navenek málo viditelné práce na přetváření politického potenciálu získaného vstupem do NATO v reálnější bezpečnostní záruky a v reálný přínos ke stabilitě alespoň v evropském regionu.
Válka aliance proti Jugoslávii v roce 1999 ukázala, že doby relativní stability politiky NATO jsou v nenávratnu a že členové NATO musí být připraveni na akce, které by v minulosti byly nepředstavitelné. V této souvislosti jde zejména o připravenost v politické rovině, což mohla Česká republika zvládnou lépe. Připravenost v rovině vojenské od nás totiž nikdo nečekal a v blízké budoucnosti ani nečeká, protože aliance zná skutečnou situaci v české armádě lépe, než si obecně myslíme.
Vstupem do NATO se Česká republika dostala do společenství, v němž jednotlivé členské státy nejenom že teoreticky mohou hájit své zájmy, nýbrž ve kterém vlastní zájmy aktivně sledují a prosazují. Praktická politika aliance je realizována v prostředí dominance Spojených států, která vyplývá zejména z jejich vojenské převahy v rámci NATO a z jejich politické vůle rozvíjet vlastní vojenský potenciál a angažovat se ve světě.
Přesto se ale při utváření alianční politiky jedná o velmi složitý proces vyjednávání a slaďování zájmů jednotlivých členů, který možná není zajímavý masmediálně, avšak jenž je denním chlebem Severoatlantické aliance. Česká republika v tomto procesu rozhodně není státem narušujícím obecný konsensus ostatních členů. Prosazování rozumných a zdůvodněných vlastních zájmů v rámci NATO se ale musí naučit i Česká republika a její zástupci ve strukturách NATO. Aliance je totiž společenstvím zemí, ve kterém sice dominují velmoci a zejména USA, ale v němž malé státy nejsou zcela odstaveny na vedlejší kolej.
V souvislosti s debatami o vstupu České republiky do NATO byl často propagován názor, že malé Lucembursko má v rámci alianci stejné možnosti jako USA (Jiří Payne). Výše uvedenému od reality zcela odtrženému obrazu Severoatlantické aliance samozřejmě v České republice málo kdo věřil a obdobné teze udělaly našemu vstupu do NATO v očích české veřejnosti spíše medvědí službu.
Možnost malých států sledovat vlastní zájmy je ale neoddiskutovatelná. Stejně tak je zřejmé, že dosud Česká republika hledá příslušné cesty, jak prosadit v rámci NATO vlastní představy o řešení politických problémů, na kterých má zájem. Pokud chtějí menší členové aliance uspět, musí mít mnohem lépe připravený personál pro práci ve strukturách NATO než velmoci.
Z výše uvedeného závěru vyplývá potřeba investovat do vzdělání příslušných odborníků. Česká republika není v této souvislosti na špatné cestě. Možná, že mohlo být vykonáno více, ale na druhou stranu je logické, že několik let nestačí k získání patřičných zkušeností, kontaktů a pracovních známostí umožňujících vyvážit malé ekonomické a vojenské možnosti České republiky v tak komplexní bezpečnostní organizaci jakou je Severoatlantická aliance.
Často diskutovaná česko-řecká mírová iniciativa možná vyvolala větší diplomatický a zejména masmediální rozruch, než by bylo z hlediska zájmů České republiky žádoucí. Možná že i byla z jistého úhlu pohledu kontraproduktivní. Severoatlantická aliance ale není Varšavská smlouva a členské státy nemusí vždy a za každou cenu sledovat politickou linii hegemonní velmoci.
V souvislosti s válkou proti Jugoslávii nešlo o ohrožení vitálních národních zájmů byť i jediného člena. Není proto důvod k hysterii, jestliže některé státy mají jiný, než většinový názor na problém. Kritici rádi zdůrazňují, že na česko-řeckou mírovou iniciativu mnohé členské státy aliance reagovaly s nepochopením, což bude možná pravda. Je ale otázkou, do jaké míry se jedná o problém České republiky a do jaké míry jde o problém pramenící z představ těchto států o fungování NATO. Avšak i negativní zkušenost při konkrétním prosazování vlastního postoje je zkušeností, z níž se lze a z níž je žádoucí se poučit a to i v situaci, kdy se ukáže, že podstatná část z předloženého kritizovaného návrhu byla nakonec implementována do alianční politiky.
Dosavadní zkušenosti České republiky naznačují, že období po vstupu do NATO je z hlediska potřebného úsilí státu ještě náročnější, než období před vstupem. Zavázat se k reformě armády tak, aby byla schopná dostát zahraničně politickým závazkům a ambicím země, je jednou rovinou problému. Uskutečnit ji je ale zcela jinou rovinou. V předstupním procesu bylo možné ledascos zakamuflovat, případně slíbit, že problém bude urychleně vyřešen. Nyní již ale nikoli.
Severoatlantická aliance přijala na svém Washingtonském summitu v roce 1999 koncept "Defense Capability Initiative" (DCI), ze kterého vyplývají pro členské státy NATO velmi konkrétní úkoly v oblasti zlepšení vojenských schopností. Cílem je, aby aliance byla lépe než v současnosti připravena reagovat i použitím vojenské síly na hrozby charakteristické pro současné bezpečnostní prostředí (etnické a sociální konflikty na periferii Evropy, šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, organizovaný zločin a mezinárodní terorismus). Ambiciózní reformu AČR započatou Jaroslavem Tvrdíkem je vhodné hodnotit právě v těchto souvislostech.
Severoatlantická aliance - lépe řečeno zejména její evropští členové - má obrovské problémy při sestavování pozemních kontingentů jak pro operace krizového managementu v rámci "petersbergských úkolů", tak pro intervence odehrávající se mimo články 5 a 6 Washingtonské smlouvy. Naopak NATO má v současnosti k dispozici relativně dostatečné množství leteckých sil a prostředků (i když převážně amerických). Základní vstupní informaci pro strategii reformy české armády tedy reformátoři české armády mají.
Ministerstvo obrany a generální štáb má k dispozici i rámcové politické zadání stanovené v řadě dokumentů české zahraniční a bezpečnostní politiky. V nich je položen důraz na zajišťování bezpečnosti České republiky v aliančním rámci.
Patřičné kroky ve vojenské rovině proto mohou vojáci za dohledu politické reprezentace podniknout. Do jaké míry se s výše uvedenou výchozí situací slučuje nebo neslučuje například nákup supersoniků a nebo modernizace T-72, je otázkou pro experty v oblasti vojenské vědy. V oblastech vojenských záležitostí orientující se politologové však mohou dospět k názoru, že uvedené projekty jsou silně diskutabilní ve vztahu k současným a pravděpodobným bezpečnostním hrozbám, deficitům NATO a spojeneckým očekáváním vzhledem k příspěvku České republiky.
Česká republika v rámci NATO rozhodně není výtečník. Není ale ani "černým pasažérem". Argumenty pro tento závěr jsou následující: 1. Česká republika vydává na obranu více než 2,2% HDP (Belgie 1,4%, Dánsko 1,5%, Maďarsko 1,7%, Nizozemí 1,6%, Norsko 1,9%Portugalsko 2,2% a Řecko 4,9%). 2. Česká republika nenarušuje svévolně konsensus v NATO a to i tehdy, když představuje pro vládu závažný vnitropolitický problém (válka proti Jugoslávii v roce 1999). 3. Česká republika započala ambiciózní reformu armády, jež může (ale také ve výsledném efektu nemusí) být realizována způsobem pomáhajícím odstranit alianční slabiny. 4. Česká republika již v současnosti může přispět aliančnímu úsilí v oblastech, v nichž máme co nabídnout (ochrana proti ZHN, polní nemocnice, a do jisté míry i některé další speciální jednotky).
