Hlavní příčinou příprav na úder proti Iráku je skutečnost, že tento stát dlouhodobě pracuje na vývoji zbraní hromadného ničení a to především jaderných, neboť chemické zbraně již použil.
Tato skutečnost je akceptována nejen Spojenými státy, ale rovněž západoevropskými zeměmi, Izraelem i dalšími členy OSN. Zásadní rozdíly panují v navrhovaných způsobech řešení vzniklé situace.
Zatímco se členové Bushovy administrativy jednoznačně kloní k razantnímu řešení vzniklé situace, jejich spojenci z NATO, s výjimkou Velké Británie, stejně jako čelní představitelé OSN, upřednostňují pokračování politických jednáních s iráckým režimem.
Ta jsou nicméně jednoznačně neefektivní a iráčtí vyjednavači se při nich stavějí do pozice jako kdyby válku v zálivu v roce 1991 vyhrál právě Irák. Zvýšené riziko, které Irák v současnosti představuje vnímá zvlášť citlivě Izrael, jenž by se s velkou pravděpodobností opět stal prvním terčem iráckých raketových útoků.
I když se k Husajnovu režimu stavějí poměrně kriticky i představitelé arabské lobby ve Washingtonu, jeho svržení odmítají s tím, že povede k další destabilizaci situace na Středním východě i v rámci celého mezinárodního systému. Jejich často používaným argumentem je také snižování významu hrozeb, které Irák v současnosti představuje, jeho srovnáváním s dalšími autoritativními státy v oblasti.
Podobné diskuse o efektivitě a důsledcích útoku na Irák a svržení Saddáma Husajna, které je jeho hlavním cílem, se vedou také na půdě amerického Kongresu, kde k hlavním oponentům silového řešení náleží především členové Demokratické strany. Velmi zřetelným jevem je rovněž snaha Kongresu o posílení svého vlivu na rozhodování o plánovaném útoku.
Výsledek rozhodovacího procesu v rámci může podle mého názoru ovlivnit několik faktorů. Případná změna Husajnova postoje k obnovení inspekcí OSN v Iráku nicméně bude mít zásadnější vliv spíše na spojence USA, než na Bushovu administrativu.
Jejich ochota na případných vojenských operacích je však již teď, až na malé výjimky, téměř nulová. Zásadní význam při rozhodování o zahájení úderu sehrají diskuse uvnitř administrativy a především klíčové osoby mající dominantní vliv na tvorbu zahraniční a bezpečnostní politiky Bushovy administrativy – prezidentova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Riceová a ministr obrany Rumsfeld.
O datu zahájení protiirácké vojenské kampaně lze prozatím pouze spekulovat. Již nyní je nicméně zcela evidentní skutečnost, že jakmile v dané záležitosti padne poslední slovo, USA bojové operace provedou unilaterálně i bez souhlasu či pomoci svých spojenců.
Významným faktorem, který nicméně bude pravděpodobně v případě jakéhokoli vývoje situace značně přeceňován jsou blížící se volby do Sněmovny reprezentantů a Senátu. I když by se mohlo zdát, že zahájení operací do 5. listopadu a jejich příznivý průběh by mohl příznivě ovlivnit volební zisky republikánských kandidátů, v dlouhodobé perspektivě by takový postup pro Bushovu administrativu mohl mít spíše negativní konsekvence.
Poukazování na účelovost zahájení útoku na Irák by se pravděpodobně za dva roky stalo jedním z významných prvků demokratické kampaně v prezidentských volbách. Proto se domnívám, že pokud k úderu proti Iráku v průběhu letošního podzimu dojde, stane se tak spíše v druhé půli listopadu.
Tato skutečnost je akceptována nejen Spojenými státy, ale rovněž západoevropskými zeměmi, Izraelem i dalšími členy OSN. Zásadní rozdíly panují v navrhovaných způsobech řešení vzniklé situace.
Zatímco se členové Bushovy administrativy jednoznačně kloní k razantnímu řešení vzniklé situace, jejich spojenci z NATO, s výjimkou Velké Británie, stejně jako čelní představitelé OSN, upřednostňují pokračování politických jednáních s iráckým režimem.
Ta jsou nicméně jednoznačně neefektivní a iráčtí vyjednavači se při nich stavějí do pozice jako kdyby válku v zálivu v roce 1991 vyhrál právě Irák. Zvýšené riziko, které Irák v současnosti představuje vnímá zvlášť citlivě Izrael, jenž by se s velkou pravděpodobností opět stal prvním terčem iráckých raketových útoků.
I když se k Husajnovu režimu stavějí poměrně kriticky i představitelé arabské lobby ve Washingtonu, jeho svržení odmítají s tím, že povede k další destabilizaci situace na Středním východě i v rámci celého mezinárodního systému. Jejich často používaným argumentem je také snižování významu hrozeb, které Irák v současnosti představuje, jeho srovnáváním s dalšími autoritativními státy v oblasti.
Podobné diskuse o efektivitě a důsledcích útoku na Irák a svržení Saddáma Husajna, které je jeho hlavním cílem, se vedou také na půdě amerického Kongresu, kde k hlavním oponentům silového řešení náleží především členové Demokratické strany. Velmi zřetelným jevem je rovněž snaha Kongresu o posílení svého vlivu na rozhodování o plánovaném útoku.
Výsledek rozhodovacího procesu v rámci může podle mého názoru ovlivnit několik faktorů. Případná změna Husajnova postoje k obnovení inspekcí OSN v Iráku nicméně bude mít zásadnější vliv spíše na spojence USA, než na Bushovu administrativu.
Jejich ochota na případných vojenských operacích je však již teď, až na malé výjimky, téměř nulová. Zásadní význam při rozhodování o zahájení úderu sehrají diskuse uvnitř administrativy a především klíčové osoby mající dominantní vliv na tvorbu zahraniční a bezpečnostní politiky Bushovy administrativy – prezidentova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Riceová a ministr obrany Rumsfeld.
O datu zahájení protiirácké vojenské kampaně lze prozatím pouze spekulovat. Již nyní je nicméně zcela evidentní skutečnost, že jakmile v dané záležitosti padne poslední slovo, USA bojové operace provedou unilaterálně i bez souhlasu či pomoci svých spojenců.
Významným faktorem, který nicméně bude pravděpodobně v případě jakéhokoli vývoje situace značně přeceňován jsou blížící se volby do Sněmovny reprezentantů a Senátu. I když by se mohlo zdát, že zahájení operací do 5. listopadu a jejich příznivý průběh by mohl příznivě ovlivnit volební zisky republikánských kandidátů, v dlouhodobé perspektivě by takový postup pro Bushovu administrativu mohl mít spíše negativní konsekvence.
Poukazování na účelovost zahájení útoku na Irák by se pravděpodobně za dva roky stalo jedním z významných prvků demokratické kampaně v prezidentských volbách. Proto se domnívám, že pokud k úderu proti Iráku v průběhu letošního podzimu dojde, stane se tak spíše v druhé půli listopadu.
