Nakonec se ale televizní diváci dočkali v roce 2002 na Primě a návrat prodavačky Anny Holubové jich tehdy po tucet večerů lákal k televizorům pokaždé na dva miliony.
Rok ze života rozvedené prodavačky ze smíchovských potravin v podání Jiřiny Švorcové - každý díl představuje měsíc jejího života - přitom nepropaguje vymoženosti socialismu přímo. Podle filmového historika Pavla Taussiga je ale právě Žena za pultem názorným příkladem děl, "která ideologizují podprahově, nevtíravě". Návštěvníkovi potravinářských obchodů konce 70. let mohly záběry ze seriálové samoobsluhy, přetékající zbožím všeho druhu, připadat dokonce jako výsměch.
Přesto se ale Žena za pultem - podle dobové noticky "seriál televizních komedií" - přilákala k obrazovkám miliony diváků. V roce svého uvedení, kdy se odvysílala v rychlém sledu (posledních sedm dílů opanovalo televizní večery od Štědrého dne až po 30. prosince), se stala nejsledovanějším a divácky nejlépe hodnoceným televizním pořadem. A Švorcovou, členku Ústředního výboru KSČ a předsedkyni Svazu dramatických umělců, vynesla až na vrchol pomyslného žebříčku popularity.
Jaroslav Dietl, mimo jiné autor slavné Nemocnice na kraji města, přitom po letech přiznal, že roli Anny Holubové vytvořil pro někoho jiného. Zprvu se uvažovalo i o Jiřině Bohdalové, při psaní scénáře už ale Dietl myslel na to, že se za pultem lahůdek bude otáčet Jana Hlaváčová. "Pak jsme ale byli ’shora’ přesvědčeni, že tu roli musí hrát Jiřina Švorcová," poznamenal. I v jedné z nejslavnějších postelových scén 70. let tak po boku Petra Haničince nakonec byla Švorcová.
"Dokonce na Ústředním výboru KSČ se tehdy projednávalo, zda je důstojné, aby se čelná představitelka strany ’válela’ s chlapem v posteli," vzpomněla si na scénu, která je dnes pro svou strojenost spíše předmětem výsměchu, po letech Švorcová, pro níž se Anna Holubová stala vyvrcholením kariéry. Slavnější roli před kamerou tato herečka, známější kvůli svému politickému angažmá, nikdy nedostala. Na druhou stranu i kvůli ní čekala Žena za pultem na polistopadovou reprízu velmi dlouho.
Zatímco neskrývaná oslava práce komunistické bezpečnosti, seriál Třicet případů majora Zemana, se na obrazovce objevila už deset let po listopadu 1989, a to v České televizi (seriál ale doprovázely vysvětlující dokumenty a besedy), pro Ženu za pultem sáhla soukromá Prima až na podzim 2002. Pětadvacet let po své premiéře příběhy Anny Holubové, které poznali i diváci ve východním Německu, Maďarsku, Jugoslávii nebo Bulharsku, opět přilákaly k televizorům miliony diváků.
Někdo sledoval Holubové potýkání se s pracovními i soukromými trablemi z nostalgie po starých časech, někdo ze zvědavosti, část zejména mladšího publika se ovšem nepokrytě bavila. Třeba nad sveřepostí, se kterou pokladní nutí neukázněným zákazníkům nákupní košíky. Na téhle parodické vlně se pak před několika lety svezl i scenárista Petr Kolečko (mimo jiné spoluautor úspěšného Okresního přeboru), který napsal pro Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse divadelní hru Žena za pultem 2.
