Dietlův nápad: Co díl, to jiný hlavní hrdina
Žena za pultem z roku 1977 měla stejně jako jiné seriály té doby přiblížit některou z profesí a hlavně v době normalizačního útlaku lidem vemlouvat, že se vlastně všichni mají dobře a obchody jsou plné skvělého jídla.
Kromě do té doby neotřelého prostředí samoobsluhy autor scénáře Jaroslav Dietl vůbec poprvé přišel s konceptem, že každý z 12 dílů měl jednoho hlavního hrdinu z řad vedlejších postav, zatímco ta nejdůležitější Anna Holubová v podání Jiřiny Švorcové do jejich osudů zasahuje a zároveň sama prožívá pracovní i soukromá „dramata“.
Režie se ujal zkušený Jaroslav Dudek, který měl v té době už za sebou povedené a ve svém žánru v Československu průkopnické seriály Tři chlapi v chalupě a Taková normální rodinka.
(Ne)chtěná Jiřina Švorcová?
O tom, že hlavní roli Anny Holubové dostane Jiřina Švorcová, předem rozhodla dramaturgyně seriálu Libuše Pospíšilová. Přesvědčená komunistka, členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Švorcová ve vzpomínkových rozhovorech však odmítala, že by byla do titulní role dosazena „na příkaz shora“, ačkoliv se traduje, že autoři původně chtěli obsadit Janu Hlaváčovou.
„Vím, že Dietl uvažoval pro roli Anny Holubové o Jiřině Bohdalové. Zda byla v jeho dalším plánu Hlaváčová jako náhradnice, netuším. Já jsem tu roli dostala, protože mě Dietlovi navrhla dramaturgyně Pospíšilová a Dietl s mým obsazením souhlasil,“ vzpomínala Švorcová v knize Žena za pultem: příběh legendárního seriálu a jeho hrdinů a rázně přitom odmítla, že by měla jakoukoliv protekci.
Jiřina Švorcová v seriálu Žena za pultem (1977)
O dalších hercích už si mohl rozhodnout režisér Dudek, který vsadil především na kolegy ze své domovské divadelní scény na Vinohradech – Hanu Maciuchovou, Jaromíra Hanzlíka, Petra Haničince, Danielu Kolářovou a další. Samotní herci na natáčení vzpomínali v dobrém, a to zvlášť na Vladimíra Menšíka, který kolegy neustále bavil i mimo kamery.
Fotograf seriálu Miloš Schmiedberger ovšem vzpomínal i na situace, kdy prý při společném obědě v plné restauraci zůstal jediný téměř volný stůl – ten, u nějž seděla Švorcová. „Trošku se mi zdálo, že štáb včetně pana režiséra se od paní Švorcové držel poměrně dost daleko, jakože si nechtěl zadat,“ líčil v dokumentu Tajemství Jiřiny Švorcové.
Lahůdky měli herci zakázané
Seriálová samoobsluha se nacházela na pražském Smíchově na náměstí 14. října. Samotná budova dnes už nestojí, na jejím místě je park. Natáčelo se celý rok, protože každý díl se odehrával v jiný měsíc.
„Lahůdky byly pro herce i štáb tabu, nikdo si nic nesměl vzít a na konci dne už stejně nebyly poživatelné. A to, co se nezkazilo, třeba sýry, se dalo do velké lednice, která tam byla, a vrátilo se na další den znovu do hry,“ líčila představitelka hlavní role Jiřina Švorcová.
Herečka o tom sice nemluvila, ale jiní tvůrci později vzpomínali, že do seriálové prodejny byly sváženy pochutiny z různých míst Prahy, aby se vytvořil dojem přeplněného obchodu. Mnohé diváky pohled na regály se všemi možnými dobrotami často popudil, protože takovou prodejnu ve skutečnosti ve svém okolí neměli, ovšem na druhou stranu seriál jako takový byl velmi populární.
„Nesocialisticky nevázaný sexuální život“ prodavačky Anny
Domov Anny Holubové nevznikl v ateliérech, ale byl skutečným bytem v jednom z domů na Vinohradech. Jednotlivé scény se natáčely na přeskáčku, aby se štáb nemusel neustále přesouvat. Známá postelová scéna Jiřiny Švorcové s Petrem Haničincem proto vznikla jako jedna z prvních.
Jiřina Švorcová a Petr Haničinec v seriálu Žena za pultem (1977)
Ačkoliv dnes je spíš terčem vtípků či přímo posměchu, ve své době vyvolala kritiku strážců normalizační morálky v tisku i u některých diváků a politiků. Hlavní hrdinka se prý chová „nesocialisticky“, protože je rozvedená, sama vychovává dvě děti a ještě vede „nevázaný sexuální život“ s novým mužem.
Sama Švorcová vzpomínala, že scéna vyvolala ohlas i na vyšších stranických místech: „Jiřinko, ten seriál je moc dobrý, já vím, že jsi herečka, ale ta postelová scéna… Vždyť si přece jenom členka Ústředního výboru, to nejde,“ lamentoval prý tehdejší náměstek ministra kultury Holan.
Premiéra jako promarněná příležitost
Premiéru seriálu, tedy přesněji její načasování, provázely zmatky. Tehdejší ředitel Československé televize Jan Zelenka prosazoval, aby se Žena za pultem odvysílala 12 dní před Vánocemi roku 1977 – každý den jeden díl, poslední přímo na Štědrý den. Že je to hloupost, si byli vědomí snad všichni tvůrci.
„Křičela jsem na něj. Byla jsem si jistá, že to ten seriál zabije,“ přiznala Švorcová, která argumentovala, že právě v tyto adventní dny nemají ženy čas vysedávat u seriálu, a navíc když se bude každý den vysílat jeden díl, těžko si diváci stihnou o něm vyprávět a těšit se na pokračování.
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
Ředitel sice malinko couvl, ale nakonec byl seriál stejně celý nahuštěný do předvánočního období, a tak nezaznamenal zdaleka takový divácký ohlas, jaký jeho tvůrci očekávali. Také kritika byla nesmlouvavá: „Než takové seriály, tak raději nic, to je nová červená knihovna,“ psala například.
To až když se reprízoval o rok později již v běžném televizním rytmu, konečně přišla hlavní vlna popularity. Jiřina Švorcová dostávala týdně do televize stovky dopisů od fanoušků a seriál se zařadil mezi nejsledovanější. Žena za pultem se s úspěchem vysílala také v Maďarsku, Jugoslávii, NDR, ale třeba i na Kubě.
