Bavili jsme se o svobodě slova – říkal jste, že když Vám Kalousek nebo Klaus pošlou relevantní text, zveřejníte ho. Kdyby takový text poslal Konvička (Semelová, Okamura), vyšel by v MF Dnes?
Záleží, co v něm je. Pokud by byl relevantní, samozřejmě ano. Nemám rád, když se někdo tváří, že ve společnosti existuje jen určitá skupina lidí a ostatní nejsou hodni toho, aby byli její součástí. Jako novinář mám povinnost ukazovat společnost v celé její šíři. Pokud budu někoho ignorovat, nikdy nemůžu správně pochopit procesy, které v té společnosti jsou. A nebudu schopen správně popsat, na co se mají čtenáři připravit. Hlavní úloha novinářů je dívat se kolem sebe a říkat: to, co se děje teď, znamená, že se následně bude dít tohle. Když budu tvrdit, že jenom deset procent společnosti má pravdu a bylo by fajn, kdybyste se všichni chovali podle nich, protože ti ostatní jsou podlidi nebo hlupáci, tak prostě nemůžu svoji práci dělat dobře.
Co už byste do tisku nepustil?
Nebudu tisknout, že všechny uprchlíky máme postřílet už na vodě, když se plaví z Turecka do Řecka. Ale když mi někdo napíše, že máme poslat armádu na řecké ostrovy, spolu s vojáky jiných zemí Evropské unie zachytávat čluny a posílat je zpátky do Turecka – je to názor, který má zaznít. Zatajování těchto věcí vede k nárůstu extremismu. A to rozhodně není naším zájmem.
Existují lidé, které považujete za své názorové oponenty, ale které uznáváte a kterých si vážíte?
Je mi vlastně úplně jedno, jaké názory ten člověk zastává, pokud je chytrý. Uvedu příklad: nejsem příznivec teorií Noama Chomskyho, ale je to velice chytrý chlapík a když vidím jeho přednášku na Youtube, tak si ji pustím. Nijak mě neuráží, že jeho pohled na svět je jiný než můj – je obohacující a zajímavý. U nás je spousta vynikajících reportérů – nemůžu je jmenovat všechny, to bychom tady seděli ještě půl hodiny. A co se komentátorů týče, mám rád ty, u kterých nevím, co bude v jejich textu napsáno. Rád čtu inteligentní, vyargumentované a dobře napsané komentáře. A jestli s názorem souhlasím nebo nesouhlasím, to je mi úplně jedno. Mám velice rád Martina Weisse, Petra Robejška, Bohumila Pečinku, ale také komentáře Petra Uhla, což je člověk, který se na svět dívá úplně jiným způsobem. I jeho dcera Saša Uhlová v Deníku Referendum píše velice zajímavě. Můžu jmenovat další lidi z úplně jiného názorového spektra, třeba Jakuba Patočku, Petra Dimuna, ale i Bohuslava Doležala, který píše na Svobodné fórum – což by zdánlivě mohl být problém, protože se nemám rád s Pavlem Šafrem a všichni to vědí. Ale já do toho osobní věci nezatahuju. Pro mě jsou důležitá úplně jiná kritéria.
"Friends will be friends." Jaroslav Plesl, Dalibor Balšínek, Karel Hvíždala.
Jaký je Váš vztah k Daliboru Balšínkovi? Házíte po sobě nepřátelské komentáře a pak se necháte spolu vyfotit a na Vašem facebooku se objeví komentář: „všichni si myslí, že se nemáme rádi, ale dospělí kluci se umí domluvit.“
Lidé milují legendy, zvláště v mediální branži. Tak tady jednu mají. My se nedávno potkali v diskuzním pořadu v Českém rozhlase a úplně normálně jsme se bavili. Známe se dlouho, potkali jsme se spolu poprvé v roce 1994 v redakci Lidových novin. Ve spoustě věcí se samozřejmě lišíme, na spoustu věcí máme názory stejné. A pak už je to věc našich povah, že se o tom dokážeme hezky pohádat a udělat okolo toho velký ohňostroj. Ale tak to má být, protože jestli mně něco vadí – a Daliborovi také – je to, když se všichni navzájem plácají po ramenou a pochlebují si, vytvářejí elitní skupinku, která má monopol na pravdu. A taky nás to baví. Mě určitě, a jak znám Dalibora, tak jeho taky.
Po těch silných prohlášeních to zní až příliš idylicky…
Samozřejmě, pořád jsou tam velké názorové rozdíly. Například českou politiku čteme každý úplně jinak. Není nám ale osmnáct a v našem věku se tomu, jak je to někdy prezentováno, můžeme jenom smát.
Říká se tomu „syndrom politika v médiích“. Než se zapnou mikrofony, dokážou se spolu bavit normálně. Pak se ale jede naostro a začíná stylizovaný veřejný konflikt.
My nejsme žádní kamarádi. Jsme dva lidé, kteří se pohybují ve stejné branži a myslím si, že se vzájemně respektujeme. Je to takový zvláštní vztah. K politice by se to asi přirovnat dalo. Neznamená to ale, že spolu pojedeme na dovolenou nebo půjdeme do hospody. Ale zase, není to nic dramatického ani fatálního.
Vyrůstal jste profesně v devadesátých letech. Co dnes novinářům nejvíc chybí?
Mají méně chuti být v terénu, raději pracují od počítače. My jsme v devadesátých letech byli v redakci jen tehdy, když jsme odevzdávali článek. Vztah se zdroji informací se buduje úplně jinak, když se s nimi člověk potkává, než když si telefonujete nebo posíláte maily. Technologie jsou samozřejmě velký prvek změny – dnešní elévové už vyrůstali s terminály v ruce od malička, my měli první mobil v roce 1996. A technologie mají na svědomí ještě jednu neštastnou věc, která novinářskou tendenci ke stádovitosti posunuje do nebezpečné roviny – a to je pobyt v bublině sociálních sítí. Před chvíli jsem mluvil o tom, že novináři mívají tendenci vnímat jen některé vrstvy společnosti a ty ostatní ignorovat nebo dokonce ostrakizovat – a právě v tomto směru jsou sociální sítě naprostá tragédie. Vytváří v mnoha novinářích úplně falešné vnímání toho, čím společnost žije.
Příklad?
Každý novinář má svých plus minus 500 kamarádů na facebooku, kteří až na pár trollů sdílejí jeho pohled na svět. Myslí si, že šedesát lajků pod příspěvkem je důkazem, že názor rezonuje v celé společnosti. To je zhouba. Novináři by si měli každou vteřinu připomínat, že celá země není na Facebooku a v přátelích nemají ani jedno procento populace.
Co Vám vadilo na aféře „trenky na hradě“?
To byl vtipný happening, ale i kdyby se všichni studenti nebo absolventi AVU postavili na hlavu, tak pokud bude Zeman živ, bude prezidentem i v druhém volebním období. Navíc hybateli zahraniční politiky jsou tady firmy, které dělají velký byznys v Rusku a v Číně. Fascinuje mě, že to konkrétně autoři tohoto happeningu takto nevnímají, že nedokážou jít dál v tom svém velmi povrchním uvažování, které bylo potom zhmotněno tím krajně povrchním symbolem červených trenek. Ale to asi patří k věci… já si jen tak povzdechnul, že bych očekával hloubavější umělce.
Mladá Fronta Dnes je konkurencí často napadána, že je to hlásná trouba Andreje Babiše. Cítil jste někdy ve své práci manipulativní agenda setting?
Naposledy jsem ho cítil od Miroslava Kalouska, který svolal tiskovou konferenci a tlačil na nás, abychom tiskli celostránkový rozhovor s jeho osobou. Co se Babiše týče, on se k nám chová jako jakýkoliv jiný politik. Každému politikovi se občas nelíbí, když o něm noviny něco napíšou a stěžuje si - tak to prostě je, ale v žádném případě to nevybočuje ze standardu. Na rozdíl od Kalouska zatím Babiš nesvolává tiskovky ve chvíli, když se mu v Mladé Frontě Dnes něco nelíbí. Já sám jsem ale Babiše neviděl hodně dlouho – naposledy když jsme v MAFRA spouštěli server Playtvák.cz.
Když jsme se bavili o uprchlické krizi, říkal jste, že si názory děláte na základě zahraničních zdrojů. Kterých?
Německo je teď absolutně rozhodující evropská země, všichni uprchlíci tam směřují a je důležité sledovat dění a náladu v Německu. Takže kromě toho, že ráno se podívám do všech hlavních českých deníků, strávím tak hodinu surfováním po německých zdrojích. Protože od toho, co se stane v Německu, se bude hodně odvíjet naše budoucnost. A já na to chci být připraven a chci na to připravovat i naše čtenáře.
Jaká je vaše oblíbená zábava? Často na facebooku dáváte fotky krajiny. A chodíte opravdu na tenis?
Na žurnalistice jsem se specializoval na fotožurnalistiku, takže pro mě je důležité mít foták a fotit. Fotografování mě zajímalo víc než psaní, ale pak jsem byl Ivanem Lamperem odvelen k psaní a už jsem u toho zůstal. Fotografování mě ale baví pořád. Rád jezdím na venkov, mimo jiné i proto, abych věděl, co si lidé opravdu myslí. Protože jít do vesnické hospody a podívat se s místními lidmi na dvoje televizní zprávy v hlavním vysílacím čase vám dá daleko přesnější obrázek o tom, co se děje v této zemi, než čtení Facebooku. Venkov miluju – krajinu, vesnický život… tyhle věci mě baví. A co se tenisu týče: na ten teď moc nemám čas, jen těžko se to dá skloubit s tím, co dělám v MF Dnes. Nedávno jsem ale na tenise byl a je pravda, že člověk zapomíná… Shodou okolností nás tam viděl Václav Klaus a pak nám vzkázal, že bychom si měli pořídit trenéra. Což není opravdu nejlepší vizitka. Je to spíš nevizitka.
Minulý týden byly vyhlášeny ceny Emmy. Vyhrála Hra o trůny. Sledujete ji?
Nejsem moc seriálový typ, nestihnu to nikdy sledovat v intervalech s relativně dlouhou prodlevou. Mám oblíbené seriály, ke kterým se občas vracím, protože tam vždycky najdu to, co jsem předtím přehlídnul. Vrcholem jsou britské seriály, a můj úplně nejoblíbenější, který mi před pár lety ukázal Martin Weiss, je Thick Of It od Armanda Ianucciho. Je to vlastně moderní verzi Jistě, pane ministře. Skvělý je také Absolute Power, seriál z prostředí PR, což není tak brutální, ale přesto nesmírně vtipné. A pak samozřejmě všechno od Rickyho Gervaise, to je můj velký favorit a miluju jeho humor. Nepřekonatelný. No a v poslední době mě velmi zaujal americký seriál Krize. Vřele doporučuji!
