Centrum pro oběti domácí a sexuálního násilí proFem se v analýze konkrétně zaměřovalo na typy a věk pachatelů a obětí a rovněž poukázalo na to, čím se soudy řídí při uložení výše trestů. Celkově loni padlo 227 pravomocných verdiktů z 649 nahlášených znásilnění.
Podle právničky a autorky analýzy Veroniky Ježkové alarmující, že se znásilnění dopouští i žáci základní školy. Konkrétně šlo o pět případů. Podle dostupných informací roste i počet mladistvých pachatelů, kterých je až pětina. Nejvíce takových rozsudků dostala Ježková hlavně z krajského soudu v Hradci Králové. Za loňský rok spáchalo v Česku takový trestný čin 34 mladistvých, 25 z nich bylo odsouzeno.
Ovšem dvě pětiny pachatelů, kteří se v loňském roce dopustili znásilnění, odešli od soudu pouze s podmínkou. Důvodem mohla být pachatelova předchozí bezúhonnost, oběť se s násilníkem znala, obžalovaný popíral, že by k něčemu došlo, ale jedním z odůvodnění soudu bylo i to, že dětská oběť neměla zjevné následky a traumata.
S uloženou podmínkou nebo jen ambulantním léčením Ježková nesouhlasí. „Vycházíme z toho, že znásilnění je po vraždě jeden z nejhorších trestných činů. Pokud se někdo dopustí takového činu na dítěti, není v pořádku a možné je vykonávat trest podmíněný.“ Především se podle ní ignorují nevratná poškození a devastující následky, které tímto činem pachatel oběti způsobí.
Žena si za znásilnění může sama, míní řada lidí
Denně se na policii nahlásí dva až tři případy znásilnění, realita je však až desetkrát vyšší. Obětí jsou nejčastěji ženy, pachatelem muž. Podle Ježkové se o řadě činů neví, protože je oběti nenahlásí ve strachu z toho, co bude následovat. Ženy před soudem musí prokazovat, že se intenzivně bránily, jsou jim kladeny nepřípustné otázky a musejí absolvovat několikahodinové výslechy.
Dalším z důvodu je také přístup společnosti. Podle výzkumu organizace Amnesty International si více než tři pětiny dospělých v Česku myslí, že si za znásilnění někdy mohou ženy samy, ať už svým chováním, oblečením nebo tím, že byly opilé a pohybovaly na opuštěných místech samy.
„Společnost stále žije v tom, že násilník vyskočí někde v parku, rychle znásilní, posléze zmizí a není dopaden,“ řekla Ježková. Jak ale ukazují výsledky analýzy, v 75 % případů se pachatel a oběť znali.
Nejčastějším pachatelem je někdo známý
Za třetinu znásilnění mohou nejbližší lidé, u dětí to je otec, dědeček nebo matčin partner, u dospělých žen pak přítel. „Ve třech rozsudcích byl popsán případ, kdy děti znásilnil otec, u kterého byly po rozvodu na hlídání,“ zmínila Ježková.
Děti jsou v tomto případě bezbranné, pro nedostatečnou rozumovou vyspělost nejsou schopny rozeznat závažnost situace. Přesto i v tomto případě se soudy ohánějí tím, že musí být prokazatelný vážně míněný odpor, upozornila na nepochopitelné jednání soudů autorka analýzy. 61,5 % znásilněných obětí bylo mladší 15 let.
Organizace by s ohledem na implementování Istanbulské úmluvy zabývající se sexuálním násilím na ženách do českého právního řádu tresty za znásilnění zpřísnila. „Teď máme jedinečnou možnost, jak posunout hranici, aby za znásilnění nebylo možné uložit pouze podmínku,“ uvedla Ježková. Zohlednit by se měl věk oběti i to, zda po znásilnění otěhotněla.
Pozornost se na problém sexuálního násilí a obtěžování zaměřila díky nedávné kampani #MeToo. Ta se rozběhla po skandálu filmového producenta Harveyho Weinsteina, který zneužíval herečky. V Česku kampaň vyvolala řadu negativních reakcí, což šéfka organizace proFem Jitka Poláková nechápe a myslí si, že řada lidí problém zlehčuje.
