Jak se vaše práce proměnila od jara doteď?
Změnila se hodně. Na jaře jsme měli na oddělení ARO menší počet covidových pacientů, teď jsme úplně zaplnění. I práce je jiná. Na jaře jsme měli pacienty s lehčími příznaky, teď máme pacienty s horším průběhem na ventilátoru. Ta doba, kterou u nás tráví, je deset až třináct dní.
Bojíte se, že se nakazíte?
Doteď jsem se v práci cítila jistá. Říkala jsem i rodině, že tam nic chytit nemůžu a že se cítím bezpečně. Spíš naopak jsem se bála, že to chytím v obchodě nebo v tramvaji. To jsem si myslela, než jsem onemocněla – teď jsem doma, jsem pozitivní. A nakazila jsem se od manžela. Takže doteď jsem se bála, abych nenakazila já je, ale teď jsem se nakazila od nich.
Jaký jste měla průběh nemoci?
Naštěstí jsem měla hladký průběh, zimnici, teplotu, kašel a rýmu. Ztratila jsem čich i chuť, ale to postupně ustává. Teď momentálně ještě chraptím, to k tomu také patří. Ještě pořád jsem v izolaci.
Simona Kleinerová Studovala na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Liberci. V roce 2004 nastoupila jako všeobecná sestra na ARO v Krajské nemocnici Liberec. V roce 2008 atestační zkouškou ukončila specializační studium v oboru anestezie, resuscitace a intenzivní péče. Od roku 2016 působí na oddělení ARO liberecké nemocnice jako staniční sestra. |
Báli se vaši blízcí nákazy víc na jaře?
Báli, ale manžel se mě snažil podporovat, viděl, že toho máme hodně. Bylo to nejen dvanáct nebo osm hodin v práci, ale potom i doma, to bylo věčné zařizování a telefonování. Taková ta „rodinná práce“ byla na manželovi. Takže za to jsem ráda, hodně mě podpořil.
Koronaviroví pacienti klamou tělem
Četla jsem, že pacienti, kteří skončili na plicní ventilaci, často přišli po svých. Stalo se vám totéž, že někdo přišel a vypadal relativně v pořádku, ale potom skončil na plicní ventilaci nebo mimotělním oběhu?
K nám na ARO určitě nechodí po svých, k nám je přiveze záchranná služba nebo je přijmou z jiných oddělení pro zhoršený stav. Ale je pravda, že koronaviroví pacienti jsou při vědomí, komunikují. Vypadají jinak než klasičtí ároví pacienti, kteří jsou udržovaní v umělém spánku a napojení na hadičkách. Ale klamou tělem. Za pár hodin nebo dnů se úplně změní. V tom je ten velký rozdíl. Vypadají dobře, ale pak následuje strašně rychlý propad jejich funkcí, hrozně rychle jim selžou plíce. Je tam strašně rychlý obrat.
Tuší to pacienti, že se jejich stav bude horšit? Bojí se, když už jsou u vás a ještě sami dýchají?
Těžko říct, jestli to tuší. Postupně asi ano, když se jim hůř dýchá a mají vysoké teploty, pociťují, že není něco v pořádku. Určitě se bojí. Pro ně je to velmi náročné. Nejen to, že mají strach o sebe, ale nemůžou ani vidět své blízké. A k tomu dvacet čtyři hodin kolem sebe vidí jen postavičky ve skafandru, to hraje na psychiku velkou roli. Navíc se na oddělení dvacet čtyři hodin denně svítí, pacienti se nevyspí. Pak jsou samozřejmě zmatení a není to úplně ideální stav.
Předpokládám, že pacienty z umělého spánku i probouzíte. Bojí se pacienti, když přijdou k sobě?
My je sice probudíme, ale ne vždycky je pacient úplně tak při vědomí, že si uvědomuje, co se všechno stalo. Často nevědí, kde jsou, proč jsou tam, co se děje. Neví, co je doma, mají strach o své příbuzné. Takže k nám musí docházet i psycholog, který s nimi navazuje komunikaci a snaží se je nějakým způsobem uklidnit.
Když se pacienti budí z umělého spánku, doznívají u nich sedativa, takže hned nedokážou rozpoznat, co se děje, kde jsou, kdo se o ně vlastně stará. Ale nějakou společnou komunikací k tomu dojdeme.
Pacient komunikoval, jedl, telefonoval. Pak zemřel
Jaký příběh vás v poslední době nejvíc zasáhl?
Měli jsme tam jednoho pacienta, kterého jsme přijímali z jiného oddělení pro zhoršený stav. Přišel plně při vědomí, spolupracoval, jen měl dušnost a musel být na kyslíku. S námi normálně komunikoval, jedl, telefonoval, psal si s rodinou. Ale za pár dní došlo k tak enormnímu zhoršení stavu, že musel být napojen na plicní ventilaci. Posléze jsem zahájili orgánovou podporu léky, ale bohužel to mělo špatný konec a pacient zemřel.
Měli jste nějakého pacienta, který nákazu zlehčoval a vůbec nevěřil tomu, že by se sám mohl v nemocnici ocitnout?
Zrovna ten pacient, kterého jsem teď zmiňovala. Byl to takový postarší muž, říkal, že se mu daří dobře, že nepotřebuje být v nemocnici. I to mě osobně mrzelo, když jsem viděla, jak dopadl. Když jsem s ním o tom mluvila, zlehčoval to, že je nastydnutý, že se vyleží, že potřebuje jít domů a nechce tu být. U ostatních se to ani moc neobjevuje.
Jak to zvládáte jako kolektiv? Nemáte už ponorkovou nemoc?
Jako staniční sestra musím říct, že jsem za svůj kolektiv velmi vděčná. Sestřičky a bratři jsou ochotní, co se týče braní přesčasových služeb. Vědí, jaká je situace, že budou mít přesčasy, že je třeba pokrýt stav na oddělení. Kdykoli zavolám, vezmou službu. I když toho máme hodně, vypomáháme si, a za to jsem ráda.
Zvykli jste si už na ochranné obleky? Jde to vůbec?
Dá se na to zvyknout, respektive jsme si na to zvyknout museli. Není to jednoduché, vydržet čtyři hodiny v tom skafandru je hodně náročné. Nejen po fyzické stránce, kdy v tom obleku musíte manipulovat, ředit léky, dělat takovou tu ošetřovatelskou činnost, když necítíte cit v prstech.
Horší je psychická zátěž. Neustále se převlékáte, oblékáte, dezinfikujete, jste neohrabaní, špatně slyšíte. Pracujeme na oddělení ve třech nebo čtyřech sestřičkách a musíme se překřikovat, abychom se slyšely. Také nevíme, kdo ve kterém skafandru je, takže máme nálepky, abychom se vůbec poznali.
Díváte se na lidi, kteří mají třeba roušku z krajky nebo se podobně snaží obejít zákony, jako na potenciální pacienty?
Když někoho takového potkám, tak si říkám, že je škoda, že neví, co se děje za branami nemocnice. Kdyby to věděl nebo viděl na vlastní oči, třeba by si uvědomil, že má chránit sebe i své okolí.
Ředitel ÚZIS naznačil, co můžeme očekávat v nejbližších týdnech:
