Co by se stalo, kdyby levicový publicista Jakub Patočka nadával v lednu 1989 veřejně na tehdejší komunistickou vládu tak, jak nyní spílá Nečasově vládě? Hrozil by mu vyhazov ze zaměstnání, policejní stíhání, dost možná vězení. Dnes ovšem kritikou Nečasovy vlády nic takového neriskuje.
Myslím, že otázka „kdyby“ v tomto kontextu dokládá, jak ujeté je Patočkovo prohlášení, že „Adamcova vláda (poslední komunistická vláda) byla lepší než Nečasova“. Prohlášení, které v minulých dnech vzbudilo značný rozruch.
Zdůrazňuji přitom, že na rozdíl od jiných kritiků mám pochopení pro některé věci, které člen ČSSD a šéfredaktor internetového Deníku Referendum napsal před pár dny v MF DNES. Ano, Jakub Patočka má pravdu, když říká, že nepopulární vládnutí Nečasova kabinetu přispělo k vzestupu populistických politiků typu Tomia Okamury. Ano, Patočka má pravdu, když naznačuje, že část politiků i někteří novináři trestuhodně podceňovali útrapy a nespravedlnosti, které s exekutory zažívali chudí, většinou mimopražští občané; za malý dluh museli platit absurdně vysoké peníze. „Ačkoli si to polistopadová pravicová elita málokdy připouští, sociální práva nejsou o nic méně podstatnými lidskými právy nežli práva občanská či politická. Hrůzné prožitky exekuovaných nejsou o nic méně relevantní výpovědí o tváři společnosti nežli prožitky zbitých disidentů,“ napsal doslova Patočka.
Nevkusné: minulý režim
Avšak je zde přece rozdíl. Nyní si může každý, včetně Patočky, beztrestně na exekutory stěžovat (a tento smutný sektor se proto, jakkoli pomalu, napravuje). Za komunismu ani za Adamcovy vlády před 25 lety nemohli lidé bez obav z trestu nadávat veřejně třeba na policejní zásah a bití protirežimních demonstrantů za Palachova týdne.
Proto mi přijde ten příměr od Jakuba Patočky nepřiměřený a nevkusný. Ostatně jde o stejné, ne-li horší přehánění jako to, k jakému se uchylují lidé stojící na opačné straně politického spektra než Patočka – tedy ti, kteří přirovnávají pád Nečasovy vlády (neadekvátně) k policejnímu puči.
Nevěrohodné: ruská pomoc
Co by se stalo, kdyby byl Edward Snowden ruským občanem a zveřejnil by o ruských tajných službách to, co zveřejňuje o těch amerických? Byl by ještě vůbec naživu?
Bývalý spolupracovník americké Národní agentury pro bezpečnost Snowden publikoval sérii zpráv, jak američtí špioni prostřednictvím počítačů masivně sledují soukromí lidí. Kritizoval porušování lidských práv americkou vládou, například práva na soukromí, a uchýlil se do Putinova Ruska; tedy tam, kde se porušování lidských práv odehrává v neskonale širším měřítku – a kde je diskuse na toto téma potlačována.
Snowdenův rozpor mi opět připomněla zpráva stará pár dnů: ruské úřady nejspíše poprvé od studené války vyhostily ze země západního novináře – Davida Sattera. Psal mimo jiné o otázce, zda na krvavých atentátech z roku 1999 neměla podíl ruská tajná služba, aby dala záminku k válce v Čečensku a pomohla nárůstu Putinovy popularity před prezidentskými volbami. „Ruský režim chce kontrolovat, co se o něm píše. Snaží se donutit novináře k autocenzuře,“ řekl Satter v rozhovoru mojí kolegyni (zde).
Pohostinnosti tohoto prima režimu Snowden využil. Je přitom téměř jisté, že ruská vláda mu pomohla ne kvůli ideálům, ale proto, aby pozlobila Američany. A že kdyby byl Snowden Rus a zveřejňoval věci o sporných aktivitách ruských tajných služeb (a že jistě existují), Putinova vláda by s ním zacházela drsněji než Američané. Tím neříkám, že věci, které Snowden vytahuje, tedy zprávy o masivním porušování soukromí, ne- jsou zásadní. Od počátku ho však diskredituje jeho postup. Nic se nezměnilo na větách, které napsal před časem (a teď na Twitteru opět připomněl) americký profesor Daniel Sewer. Totiž že Snowden pro svou věrohodnost neměl utíkat ze Spojených států, naopak měl hájit svou věc před soudem. „Snowden spustil diskusi, kterou bychom měli vést, i když se obávám, že její výsledek bude: Většina Američanů necítí potíž, že má vláda přístup k jejich komunikaci, pokud to zabrání terorismu... Avšak Snowden neprospívá sobě a svojí věci tím, že se snaží uniknout trestnímu stíhání, které by měl podstoupit.“ (Celý text v angličtině zde.)
Nebezpečné: židovské osady
Co by se stalo na Blízkém východě, kdyby Ariel Šaron v roce 2006 neupadl do kómatu? Jistě, toto kdyby se řeší už dlouho; logicky se však otázka opět objevila nyní, když voják a politik Šaron, který byl osm dlouhých let upoutaný na lůžku, zemřel.
Izraelský deník Haaretz napsal, že Šaron nenáviděný Palestinci a Araby, ovšem i izraelskou krajní pravicí, chystal ve funkci premiéra cosi podobného jako v roce 2005, když stáhl Izrael z pásma Gazy a nařídil evakuaci tamních židovských osadníků. Chtěl prý odchod z části obsazených území Západního břehu Jordánu včetně opuštění některých židovských osad. Deník se odvolává na depeše amerického velvyslanectví, které zveřejnil server Wikileaks.
Kdyby Šaron něco takového prosadil, byl by nyní mezi Izraelci a Palestinci mír? V každém případě podle mínění mnohých osady na obsazených palestinských územích znemožňují usmíření; tento náhled ovšem zjevně nesdílí nynější izraelský premiér Benjamin Netanjahu. „Další osídlování Západního břehu a další pletení se Izraele do života milionů Palestinců bude nakonec zhoubou země... Kdyby Šarona před osmi lety nepostihla mrtvice, Izrael by dnes možná byl pryč ze Západního břehu. Nyní je na Netanjahuovi, aby zachránil židovský stát,“ napsal Jeffrey Goldberg na americkém serveru Bloomberg (text v angličtině zde).
Nejen Zeman. Jak se Masaryk pletl do složení vlád Čtěte v sobotu 18. a v neděli 19. ledna
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Ocitovat stojí za to i článek Teodora Marjanoviče, publikovaný v tomto listu: „Šaronovi... začala nahánět hrůzu tolerovaná právní svévole, s níž osady vznikají. Porušování i vlastních izraelských zákonů bylo něčím, co se v premiérových očích začínalo podobat rakovině rozežírající podstatu toho, co stát drží pohromadě – demokracii... Bez něj se Svatá země vrátila do kolejí vyježděných nenávistí. Stavby osad pokračují.“
Z regionu mám též poslední kdyby minulého týdne. Totiž co by se stalo, kdyby na českém zastupitelském úřadě v Rammalláhu, hlavním městě Palestinské samosprávy, explodovala bomba a nalezly se zbraně?
Soudím, že by palestinské úřady dělaly pěkný kravál, podezíraly by Čechy ze spiknutí s Izraelem a hnaly by věc třeba až do OSN. Avšak když se totéž stalo na palestinské ambasádě v Praze, palestinské úřady mlžily, nakonec se nějak omluvily, zbraně prý byly dary od komunistického Československa – důvody exploze však dosud jasně nevysvětlily. Zato ve středu hysterickým prohlášením napadly českého velvyslance v Izraeli Tomáše Pojara, že navštívil univerzitu v židovské osadě Ariel na Západním břehu Jordánu, čímž legitimizoval kritizovanou izraelskou politiku (více zde).
Nehorázné: palestinský atak
Pojar říká, že na univerzitě odsoudil výstavbu židovských osad jako překážku míru: na základě osobních zkušeností s ním pochybuji, že by lhal. Avšak co je zásadnější, Palestinci zjevně zapomněli na citát z knihy, kterou i oni uznávají, totiž biblickou větu – břevna v oku svém nedbáš. Nejprve měli přesvědčivě vyřešit, proč to u nich na ambasádě v Praze bouchá, a teprve pak se lze bavit o českém velvyslanci (byť je sporné, zda by bez exploze vůbec nějaké prohlášení vydávali – nepotřebovali by totiž přebíjet vlastní problém, česká zahraniční politika pro ně zas tak důležitá není).
Jistě, zbraní na ambasádě nebylo 70, jak se objevovalo původně v českých médiích, ale 12: nicméně na porušení diplomatických konvencí to mění pramálo. Sice moc nevěřím, že šlo o přípravu nějakého teroristického útoku, naprosto však chápu obyvatele v okolí, že u sebe palestinský zastupitelský úřad nechtějí. A po hněvivé nótě proti Tomáši Pojarovi to palestinská samospráva prohrála ještě více. A mne opravdu nelze podezírat z toho, že bych se zastával nynější izraelské vlády a její politiky.
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
