Vysílání českých vojáků do zahraničních misí je čistě politickou záležitostí, a proto je lepší, když se o tom vede alespoň nějaká debata. Jde totiž o poměrně závažný krok – stát při nich využívá „nejhrubší sílu“, kterou má k dispozici, aby dal signál o postojích a zájmech v zahraniční politice. Zní to banálně, ale je dobré si to připomínat.
Ústava v článcích 39 a 43 jasně popisuje, co se má před vysláním a přijetím misí stát. Hlavní tíha leží na parlamentu, jehož obě komory o návrhu vlády rozhodují nadpoloviční většinou. Kabinet sice může za určitých okolností sám kývnout na vyslání či přijetí sil, ale musí do šedesáti dnů získat souhlas parlamentu.
Politolog a konzultant v oblasti obrany a bezpečnosti František Šulc
Není překvapivé, že nasazování sil do zahraničních operací, lidově označovaných jako „mise“, vyvolává diskuse, štěpí i spojuje. Každá vláda si proto musí dopředu provést důkladný průzkum politických nálad. Je na ní, aby zajistila co nejhladší projednání misí a aby jí zákonodárci zatlačení do kouta požadavkem, o kterém slyší poprvé, či ještě hůř, o kterém si nejprve přečetli v médiích, nehodili mandát na hlavu. To také vysílá signál o postojích státu v zahraniční aréně a není šťastné, pokud je nezamýšlený a matoucí.
Vláda v demisi předložila nedávno parlamentu návrh mandátu pro vojáky v zahraničních misích pro léta 2018 – 2020 s výhledem na rok 2021. Jde o ambiciózní materiál, který předpokládá navýšení počtů vojáků v operacích již v roce 2018. Je nešťastné, že ještě loni v prosinci při schvalování rozpočtu exekutiva v materiálu zaslaném do Sněmovny tvrdila, že po roce 2018 nastane pokles nasazených sil i finančních nároků na operace. Bez většího vysvětlení se však o několik měsíců později objevil návrh mandátu, který toto tvrzení staví na hlavu.
Zvláště vláda v demisi musí být opatrnější. A své kroky musí mít dobře promyšlené a projednané, aby neriskovala, že se vysílání sil do zahraničí stane předmětem handlu, o jaký se pokusil před lety tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek či nyní do sedla vysazení komunisté, kteří mají slušný vyděračský potenciál.
V této situaci si může snad jen „největší politický stratég“ sednout s novináři a odvyprávět jim, kterak by co nejdříve mělo padnout rozhodnutí o vyslání dalších několika set vojáků, tentokrát do Libanonu. Přitom ve Sněmovně leží zatím neschválený mandát do roku 2021, který je předmětem debat a ve kterém se o ničem takovém nepíše. Ministryně obrany Karla Šlechtová se ještě svěřila novinářům s tím, že by vyslání do Libanonu „bylo na dřeň“. Asi by nepřekvapilo, kdyby jí nyní poslanci mandát, který má platit další tři roky, hodili na hlavu. Ne proto, že nesouhlasí s vysíláním sil, ale protože ministryně evidentně neví, co chce. Vyslání dalších 300 vojáků s technikou není totiž vůbec banální záležitostí.
Vysílání ozbrojených sil do misí v cizině má zásadní význam pro zahraniční politiku státu a mělo by jednoznačně odrážet, co je vetknuto v zásadních strategických dokumentech typu Bezpečnostní strategie ČR.
Klíčové je to právě u zemí velikosti Česka, které většinou dokážou prosazovat své zájmy jen v souladu s dalšími. Ať již kvůli své váze v systému, či dostupným kapacitám. A aktivní zahraniční politika, i ta silová, má tendenci zvyšovat váhu země. Působení v konfliktních a postkonfliktních oblastech také zadržuje nebezpečí daleko od hranic Česka a posiluje připravenost armády pro případné nasazení při ohrožení vlastního území. Je proto zcela logické a správné, že se Česko od svého vzniku aktivně účastní zahraničních operací.
Proti bývají konzistentně jen komunisté a nyní, když je vznikající vláda ČSSD a ANO potřebuje při hlasování o důvěře, se ozývají o to hlasitěji. S odvoláním na mezinárodní právo se dožadují, aby se naše armáda neúčastnila operace v Pobaltí, odstrašující Rusko a posilující důvěru v NATO. A vypadá to, že se jim to, bohužel, aspoň částečně podaří. Mise českých vojáků v Pobaltí sice zůstane přinejmenším do konce roku 2019, což už dříve schválila Sněmovna, ale počet vojáků se nebude navyšovat.
Komunisté sice argumentují tím, že nasazení našich sil v Pobaltí jde mimo rámec mezinárodního práva, ale to je nesmysl. A to vzhledem k tomu, že tuto operaci požadují samy pobaltské státy a že ji jednomyslně schválil summit NATO, na kterém Česko reprezentoval prezident Miloš Zeman, jak se lze dočíst v závěrečném komuniké Varšavského summitu z roku 2016. Komunistům jde o jediné – aby se narušila důvěra v Alianci, což povede k jejímu oslabení, a aby uspokojili své přátele v Moskvě.
Do toho se přidalo tradiční levicové křídlo v ČSSD reprezentované třeba bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem. Ten se nechal slyšet (a zajisté mluvil z duše mnohým), že nevyslání armády do Pobaltí je přijatelná cena za stabilní vládu. To je však tragický omyl a nadřazování podružného principiálnímu. Zahraniční politika je přímo spjatá s existencí státu a nesmí být obětí vyjednávání o vnitřní politice. Země naší velikosti si nemohou dovolit být nevypočitatelné a bez spojenců.
Zahraničněpolitické zájmy ČR jsou popsány například v Bezpečnostní strategii poměrně dobře a nebylo by nic nešťastnějšího, než je zásadně měnit. Toho si musí být vědoma každá vláda a zacházet se symboly opatrně, respektive věnovat hodně práce vyjednávání, aby předcházela překvapením. Pozitivní obraz se snadno změní na negativní. A opačným směrem to jde velice těžko.
