Soudy verdikt ještě nevynesly. A kdo u konfliktu nebyl, nemůže vědět, kde je pravda. Zato ví, že konflikty mezi odbory a vedením podniků jsou běžné.
Ví také, že přirovnávání chování třeba i nehodných německých zaměstnavatelů (pozor, většina managementu jsou Češi jako poleno) k praktikám třetí říše je nehorázné. Vyvolává v lidech zasunuté předsudky, antiněmecké reminiscence, averzi vůči cizímu, jinému.
Do výbavy odboráře ani politika napatří.
Nemá smysl si ovšem nalhávat, že vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jsou na výši podobně jako v jiných vyspělých státech.
Proč však stížnosti dávat pod hlavičku "zahraniční investor"? Vzniku odborů brání i čeští podnikatelé, i oni neradi slyší slova zákoník práce či odborář (odbory ovšem churaví i na nefalšovaný nezájem zaměstnanců 21. století). Rozdíl je jen v tom, že domácí firmy nejsou tak velké a pro odborové centrály tolik zajímavé. Ani lidé práce nebývají vůči chlebodárcům vždy korektní. Ulejváním, nízkým pracovním nasazením a častým stonáním sužují české i zahraniční firmy bez sebemenšího rozlišování razítka v pasu. Jen ti cizinci nejsou tak zvyklí.
Žijeme v zemi, kde se civilizovaným vztahům stále učíme. I v pozici levné pracovní síly zůstáváme - proto, že je pořád naší komparativní výhodou. V dobách Marxova Kapitálu ale už nejsme. Ani u nás nemůže kapitalista dlouhodobě týt z otrocké práce a vykořisťování. Zákoník práce je zákon jako každý jiný, kolektivní smlouvy jsou obecně uznané, lidé svobodní a soudy byť s problémy fungují.
Bránit se porušování pravidel hry je proto zapotřebí. Tam, kde se děje. Ale paušálními výkřiky o zlu cizáků? Nepřipadneme si pak opravdu jako bezmocní otroci, stěžujeme-li si na ně... v cizině?
