Každé řemeslo, i politika, chce trochu uvolněnosti a radosti. Jak se máte, prosím, uvolnit, když se na vás může každou vteřinu něco rozplesknout?
Krom toho, jak víme z psychologie, každý jedinec potřebuje za den určitou dávku pohlazení. Pokud ji nedostane, je frustrován jako nedomilované dítě. Když místo toho přichází výsměch – a hozené vajíčko je způsob, jak někoho ponížit – zrak se kalí a srdce buší, dlaň nás pálí, spiknutí se tuší.
Na druhou stranu hodit na někoho vajíčko nebo shnilé rajče je tradiční politický protest. V soukromém životě takové věci dělat nelze. Pokud jde o politiku, panují však dle zvyklostí jiná měřítka.
Kdybych například já zablokoval pražskou magistrálu, dokonce v místech, kde každou chvilku projíždějí záchranky a hasiči, sebere mě policie a nejspíš si to odskáču. Pokud to udělají odboráři, nic se jim nestane. Věcně by šlo sice o totéž, ale společnost by mě nejspíš chápala jako blázna jiného ražení.
A o to jde. Když budu pálit před ministerstvem slaměného panáka představujícího ministra, bude policie možná ráda, že nedělám v rámci protestu nic horšího. Kdybych jako soukromá osoba před vraty ministerstva začal zapalovat noviny, přispěchá ke mně záhy zachmuřený muž zákona s velmi vyhraněným názorem na mé počínání.
A platí to i naopak. Zašpinit mě někdo rajčetem jen tak, rozzuřím se. Pokud budu objektem takového útoku jako politický představitel z politických důvodů, bylo by nejlepší se moc nerozčilovat. Protože si jen přitížím. A to se právě nyní děje Jiřímu Paroubkovi.
Sociální demokracie se dostala do pasti. Kdysi revoluční strana se proměnila v reakční spolek, který žadoní o státní ochranu pro své mítinky. Proč reakční? Protože programem této strany je hlavně nic neměnit. A sociální demokraté najednou nechápou, proč si proti sobě poštvali mládež. Vysvětlit by se jim to dalo poměrně snadno, pokud by měli pro takové věci cit.
Vzpomeňme si na slavná slova Jiřího Paroubka, když vysvětloval své finance: "Podívejte se na mě, jestli jsem přišel jako od táboráku, nebo jako člověk, jehož oblečení má nějakou hodnotu. To oblečení něco stojí. Boty, šaty, košile."
Paroubek nechápe, že sám sebe vylíčil jako věšák na drahý textil. Už žádná blairovská třetí cesta, žádná obamovská změna, žádný Rooseveltův Nový úděl, hlavně všechno nechat, jak bylo. A pak: "Boty, šaty, košile, to oblečení něco stojí."
Hrníček je cítit tím, co v něm bylo jako první. Ideje? Změna? Odvaha? Ne: "Boty, šaty, košile, to oblečení něco stojí." Tím bude ovšem někdo mládež počátku 21. století sotva fascinovat. Zní jí to asi jako v oné kdysi známé písni skupiny Natural z roku 1985: "Já na to mám. Já si poskočím. Já si vyskočím."
Jak někdo vystupuje v duchu "boty, šaty, košile, to oblečení něco stojí" a další myšlenková přidaná hodnota chybí, přímo si o vajíčko říká, kravaťák jeden. Je to až záhada. Topolánek, Filip, Bursík, Čunek, všichni mají nějaké máslo na hlavě, ale tak fatální chybu, aby mluvili na veřejnosti ve stylu "boty, šaty, košile, to oblečení něco stojí", to neudělali. Česká společnost sice stárne, ale ztrácet mládež arogancí, nerudností, maloměšťáctvím, to není politicky chytré.
Mám na to a budu si vyskakovat, takový je mediální obraz Jiřího Paroubka. Vytvořil si ho však sám. Teď hledá všude modré spiknutí, zrádcovské rejdy a mediální zaprodance.
A současný duch českého sociálního demokratismu by se nakonec dal shrnout další slokou oné dávné písně: "A když někdy prachy dojdou, tak to ještě nehoří, zastavím se za maminkou, ta mě ráda podpoří."
Snad aspoň nenechá ČSSD po volbách zakroutit krkem všem slepicím.
