Prvních čtrnáct dnů bude mít výplatu na starosti zaměstnavatel, nikoli jako až doposud stát.
Lze najít dobré argumenty proti tomuto záměru. Jestliže totiž má někde panovat rovnost, tak přece v nemoci.
Pokud onemocní živitel rodiny, má současný stav, kdy chudí dostávají relativně více, svou logiku. Sociálně slabší rodina pravděpodobně nemá žádné rezervy a delší výpadek hlavního přijmu je pro ni katastrofou.
Naopak lze jen s nepatrnou dávkou cynismu říci, že pokud onemocní někdo, kdo vydělává sto tisíc, nerozezná příliš, zda na dávkách dostal jedenáct či patnáct tisíc.
Problematické je i rozhodnutí svěřit prvních čtrnáct dní zaměstnavateli. Některé obchodní řetězce málem nutily prodavačky nosit pleny, aby se "neflákaly" na toaletě. Takoví zaměstnavatelé pak využijí nové úpravy k tomu, aby léčili "simulanty" stejně tvrdě jako druhdy c. a k. vojenští lékaři Švejka.
Námitky jsou to vážné, ale argumenty pro vládní rozhodnutí jsou silnější. Statistiky ukazují, že Češi jsou nejnemocnější lidé na světě. Vzhledem ke zlepšení životní úrovně a zdravotní péče je prakticky na sto procent jisté, že zvláště lidé s nižšími příjmy dávek zneužívají a v době, kdy mají být nemocní, prostě jen dělají jinou práci.
Nebo se jich takto načas zbaví firma, když je zrovna nepotřebuje. Nový návrh to řeší. Šéfy nesmíme soudit podle několika lumpů a podvodníků. Většina podniků bude i v nemoci racionálnější než stát. Některé firmy s tím už začaly. Nabídly prémie lidem, kteří neonemocní - a jako by najednou bakterie i viry zmizely.
Smysl má i více spravedlnosti v systému. Ti, kdo do něj více přispívají, budou mít i v nemoci přece jen o trochu vyšší komfort. Snaha o absolutní rovnost už není moderní. Návrh vlády tedy patří k tomu nejlepšímu, co za poslední dobu vytvořila.
