An přišly s nimi lepší časy, klid a mír.
Ne, ne, tohle nejsou řádky z kýčovité sci-fi či přitroublého propagandistického materiálu. A pokud máte z titulku dojem, že autor tohoto textu je nebezpečný šílenec, mýlíte se. Autor vůbec nepřehání, pouze se vás snaží upozornit na pár pozapomenutých faktů.
Tedy: přesně takový uvidíte Irák, pokud vyrazíte na sever, do oblastí kontrolovaných Kurdy, kteří dokázali naplnit vizi, s níž tehdy Američané do Iráku šli: svrhneme krvavého diktátora a svobodná země se nadechne k novému životu.
Kurdistán je výmluvný důkaz, že na té myšlence něco bylo. Tedy rozhodně více, než je dnes ledaskdo ochoten přiznat. Nic to samozřejmě nemění na faktu, že Irák jako celek se stal katastrofálním fiaskem. A děsivou prohrou Ameriky, ale také České republiky, neboť i ona byla a je součástí koalice válčící v Iráku (byť se na to velmi rychle zapomnělo).
Stálo to za to
Pět let poté není snadné nalézt opravdové důvody k optimismu, útoků sice v poslední době znatelně ubylo, ale teprve čas ukáže, zda to opravdu něco znamená. To, že místo 65 civilistů jich dnes každý den umírá v průměru "jen" dvacet, může za opravdové zlepšení vydávat pouze cynik.
Stalo se nyní módou odsuzovat ty odporné Američany (a Čechy), kteří vtrhli do Iráku a masakrují mírumilovný irácký lid, který za Saddáma žil v klidu a míru. Je to ovšem nesmyslné hodnocení.
Proč? Protože v životě se prostě čas od času něco nepovede. Manželství též může skončit strašlivým krachem – znamená to však, že nápad dvou lidí vzít se byl od samého začátku zvrácený, šílený, nesmyslný? Ne, a o Iráku to platí taktéž.
Protože důvody, proč jít do Iráku, rozhodně nebyly zvrácené, šílené či nesmyslné. I když pak přišla série strašlivých selhání a chyb, za něž musí Západ nést odpovědnost.
Stálo tehdy za to svrhnout krvavého diktátora a významná část Iráčanů v prvních dnech vítala Američany jako osvoboditele. Byl jsem tam před pěti lety a dobře si to pamatuji. Stálo za to vystrašit všechny lotry široko daleko, neboť v nich začal hlodat strach, že jsou další na řadě.
A platná byla i úvaha, o které nikdy nikdo v roce 2003 nahlas nemluvil: že je v zájmu Západu, aby obrovské irácké ropné zásoby byly spravovány režimem přátelským, nikoliv bandou zkorumpovaných feudálů.
Odpovědnost nese i Irák
Proč se to vše vymklo kontrole? Důvodů je mnoho – Američané přecenili svoje schopnosti a podcenili moc několika set či tisíc ozbrojenců udržet zemi v šachu. Ale hlavně: naivně věřili v moc lidské svobody. Předpokládali, že pro Irák bude platit, co by mělo teoreticky platit vždy a všude: že když člověk získá svobodu, bude za ni vděčný a pokusí se vybudovat budoucnost.
Jenže to se nestalo – v posttotalitních zemích to tak nechodí, proto je i ve střední a východní Evropě tolik naštvaných lidí čekajících, že "někdo, tedy vláda", z nich udělá přes noc boháče.
Iráčanům zkrátka nestačila svoboda, přišlo jim to málo. To proto i oni mají velký díl odpovědnosti za to, že se jejich země změnila v zónu beznaděje. Západ nyní musí přiznat porážku a snažit se zachránit, co se dá. Avšak nesmí přestat věřit v princip, že zlu je vždy nutné čelit.
