Vybavení našich nemocnic není špatné. Pacienti se léčí špičkovými léky. Transplantujeme více a lépe než v mnohých západních státech. Čekání na totální endoprotézu není problémem jen u nás, ale i jinde. Na rozdíl od Britů ale i Švýcarů či Němců) se však u nás čeká daleko méně na jiná vyšetření, např.mamografii nebo vyšetření střeva.
V dlouhodobé krizi je systém financování.
Chybí regulace ze strany pacientů (tj. spoluúčast). Systém je nastaven tak, že pojišťovna musí plně platit vše – od brufenu až po drahé léky v řádu statisíců. Přebytečná a duplicitní vyšetření. Nově očkování proti chřipce, jehož cena je kolem stokoruny. Jsou pacienti, kteří denně berou neobvykle velké množství tabletek. Ale pozor, platby od pojišťoven jsou výrazně podhodnocené a neodpovídají skutečné ceně výkonů.
Ze dvou známých kandidátů na funkci ministra (MUDr. Rath a MUDr. Koskuba) je jednoznačně lepší pan Rath. Proč je vhodným kandidátem? Konečně se dostane na druhou stranu barikády, kterou doposud jen kritizoval (byť poslední sociálnědemokratické ministry zřetelně méně nežli ministry předchozí).
Je jistě inteligentní a zná problémy systému důkladně. A za pár měsíců, co ho případně ve funkci čekají, se toho nedá příliš zkazit.
Rath dal bohužel najevo, že do voleb systém nevyléčí. Zkoordinuje leda tak finanční injekci státu pojišťovně.
Příplatky pacienta nepřipadají vzhledem k jeho loajalitě k vládnoucí straně v úvahu. Přitom příplatky nebo plné platby (za levné léky, jídlo a další hotelové služby v nemocnicích) a stanovení péče, kterou pojišťovny platí a kterou již ne (s tím, že se musí omezit rozsah plně hrazené péče) jsou zásadními kroky, jak systém reorganizovat. Jejich úloha bude hlavně regulační. A to by se do voleb stihnout dalo.
Problémem regulace je její nepopulárnost.
Pacient nechce být regulován.
Proč taky, když jde o jeho zdraví? Lékaři také ne – každý chce mít na svém oddělení co nejlepší vybavení a co nejvíce pacientů. A farmaceutický průmysl se regulace také bojí. Takže všichni zúčastnění jsou proti.
Další systémové změny včetně omezení přebujelého počtu nemocnic i přístrojů (proč existují např. tři CT přístroje ve třech nemocnicích, které jsou od sebe vzdáleny 15 km?) zasluhují delší čas. Je to problém nejenom náš, ale většiny vyspělejších států. Možnosti vědy jsou nekonečné, poptávka také, ale je to všechno příliš drahé.
Je nutné určit, kolik má být v zemi různých ordinací, nemocnic, vyšetřovacích metod apod. U mnoha disciplín je jich zřetelný nadbytek.
Např. naše nejrenomovanější kardiocentrum v IKEM nemá téměř žádnou čekací dobu k operacím srdce, protože nově vzniklá kardiocentra "odebrala" pacienty. Ale pozor, nikdo asi nebude rušit fungující a zavedená zařízení. Výsledky v nich jsou často lepší než v těch nových.
Zde je však nutná koordinace.
Musí se říci, co patří do okresní, co do krajské nemocnice a co do univerzitních klinik. Vláda musí komunikovat s kraji i s pojišťovnami. Pokud se tak nestane, v systému bude chaos, dluhy a možná až nadbytek péče a metod placených ze systému veřejného pojištění. To v konečném důsledku vede k devalvaci lékařské práce a jejímu faktickému horšímu hodnocení. Důležitými kroky je i zákonné umožnění privátního připojištění a podle mě i zvýšení základního pojištění.
Myslím si, že doktor Rath by šanci dostat měl. Bude-li chtít systém léčit, ví, jak na to.
Bude-li se však bát buldozeru, systém se bude dále zadlužovat a on se stane loutkou.
