Veřejnost přijala tuto zajímavou událost celkem klidně. V téměř nekonečném sledu všelijakých drobných socialistických návratů tato cenzura vlastně nijak nevyčnívá.
Když před lety navštívil nějaký politik generálního ředitele ČT, byla to pro radu ČT i pro veřejnost příležitost k bouřlivému zkoumání, jestli ten politik náhodou nepřišel dělat na nezávislou televizi nějaký nátlak.
Dnes už není nezávislá ani ta rada, která má nezávislost chránit. Premiér v ní má své lidi, televize sama dobře ví, jak si Paroubka nerozhněvat, a veřejné mínění je asi také rádo.
Pro ztrátu nezávislosti nikdo žádné náměstí - jako před pěti lety - nezaplní. Bohužel, ani tehdy nešlo o nezávislost v ČT, nýbrž o politický boj, do vznešených pojmů zastřený. O svobodu jde dnes.
Cenzura: Nespokojenost politika má programové důsledky. Nezávislost: Nespokojenost politika pro program žádné důsledky nemá. Toto Paroubkovi nevysvětlíte. Chce média "odbalkanizovat".
Svoboda je podle jeho úsudku to, co je v souladu s ním, s Paroubkem. Co je podle něho špatné, nemá být, co je správné, ať je. To je směr, jímž se pohled na svobodu a nezávislost u nás ubírá.
Dr. Goebbels měl o svobodě médií pěknou metaforu. Média jsou jako klavír - mají klávesnici - kam on, doktor, položí prst, tam se ozve odpovídající zvuk. Někdy dojde k poruše, doktor zmáčkne klávesu, ozve se chybný zvuk. To je chyba médií, kterou je třeba opravit.
Takto vyladěnou klávesnici si přeje každý politik. Proč ne, snáze by se vládlo. Svoboda společnosti však spočívá právě v rozladěné, dle Paroubka "balkánské" klávesnici médií. Tuto svobodu si mají média chránit. Chránit ji však musí i veřejnost. Pokud ji chce.
Nikdo si nemůže myslet, že svoboda je sama od sebe. Svoboda je to, co chce každou chvíli nějaký paša sníst. Může-li.
