Čeští politici ho pak s vypětím všech sil cpou zpátky. Formálně to probíhá jako vymýšlení návrhů, které vzbuzují dojem, jako by něco řešily, ačkoli neřeší vůbec nic, a jejich následné zamítání, protože jsou nakonec shledány příliš radikálními.
Poslední iniciativa premiéra Paroubka je jen další v této řadě. Je motivována zjevně nějakým přáním z rakouské strany. Čeká ji stejný osud? Všechny dosavadní návrhy narazily na odpor opozice a na nesouhlas v nejsilnější vládní straně.
Proto Paroubkův návrh obsahuje tři originální inovace. Zaprvé: zcela obecně vzato, jediná zcela spolehlivá cesta k tomu, aby se rozhádaná a neukázněná ČSSD na něčem sjednotila, je, že se v té věci spojí s komunisty.
Proto premiér Paroubek přichází s nápadem gesta, které by se mělo týkat (také a v neposlední řadě) sudetoněmeckých komunistů.
Zaskočený Grebeníček se nezmohl na nic jiného než na jakýsi podmíněný souhlas. Druhý originální moment je, že nemá jít o odškodnění, ale o "ocenění" (dostanou ocenění nějakou placku nebo diplom?). A zatřetí, ocenění se nemá týkat těch, co byli vyhnáni, ani těch, co zůstali a byli v drtivé většině tak či onak perzekvováni, nýbrž těch, co odešli dobrovolně (a dodejme, že za zvýhodněných podmínek).
Proti návrhu vystoupili jednotně prezident a ODS: sudetoněmecká záležitost byla podle nich jednou provždy uzavřena česko-německou deklarací a znovu se jí zabývat znamená otevřít Pandořinu skříňku.
Toto ohrazení má svou logiku: každý takový návrh má jednu jedinou pozitivní stránku, dokazuje, že problém byl pohřben zaživa. ODS je však v nezáviděníhodné situaci: buď zaujme opět pozici nulové tolerance, která už veřejnost poněkud otravuje, nebo se přihlásí k návrhu na ocenění komunistů, byť i sudetoněmeckých.
Smysl návrhu je jediný: náprava tam a jen tam, kde se postupovalo proti duchu Benešových dekretů.
Takové řešení je bohužel zcela neuspokojivé.
Německá "menšina" v ČSR měla mnoho důvodů k nespokojenosti.
Zodpovědní – a docela konkrétní – sudetoněmečtí politici se k dosažení nápravy spojili s Hitlerem.
Toto spojenectví bylo politicky nezodpovědné a morálně zavrženíhodné a měli se za to po válce zodpovídat.
Velká většina dezorientovaných německých občanů ČSR tuto politiku podpořila a nese za to morální spoluodpovědnost (podobně jako velká část dezorientované poválečné české společnosti nese spoluodpovědnost za pád do rudého impéria).
Tato odpovědnost však nemůže být kriminalizována, nadto kolektivně.
Rakouské sudetoněmecké krajanské sdružení vytýká Paroubkovu návrhu, že chce rozlišovat mezi "dobrými" a "zlými" sudetskými Němci. Takové rozlišení je ovšem legitimní, problém je jen v tom, že hranice byla po válce nastavena právně problematickým a lidsky krajně zavrženíhodným způsobem.
Je v zájmu české společnosti, aby to vzala na vědomí a aby se to zhmotnilo v nějakém symbolickém gestu.
Existují dva návrhy v tomto duchu: návrh sudetoněmeckých sociálních spolků zaslaný v roce 2003 Fondu budoucnosti a návrh někdejšího místopředsedy vlády Mareše. Oba jsou jako východisko podstatně lepší než ten Paroubkův. První se týká vyhnaných, druhý těch, co zůstali.
Bohužel byly oba zamítnuty. Pokud by se je nyní povedlo realizovat, může pak přijít na řadu i pan Paroubek s návrhem na ocenění těch, co odešli dobrovolně.
