Ve čtvrtek 1. září začíná nový školní rok. Co vy a toto datum, jak na něj vzpomínáte ze školních let?
Pro mě je skoro desítky let spojené s odpočinkem. Každé léto jsem od mala pracoval v tátově rodinné firmě, kde jsem byl vždy do poslední chvíle a začátek školy byla cesta ke klidu.
Myslíme si, že učitel jde 1. září do školy, ale tak to není, máme vždy přípravný týden. Pro mě je to ale spojené s optimismem a novým začátkem, a to bych přál každému, aby to tak mohl vnímat. Je to příležitost začít znovu, učit se něco nového.
Školství letos čekají velké výzvy. Integrace ukrajinských dětí, zvyšující se ceny energií a s tím souvisejícími problémy. A možná další vlna pandemie. Jak těžké bude čelit těmto výzvám?
Jsem velmi šťastný, že funguji na škole v městské části, kde je dobrá spolupráce mezi ředitelem a zřizovatelem. Díky tomu na nás jako učitele mnohem méně dopadají problémy, které se dějí.
Zřizovatel dá podporu řediteli, ten zase nám. S velkou naivitou mohu říct, že nevím. Integrace ukrajinských dětí bude určitě výzva, ale není to nic, čeho by se bylo třeba bát. Věřím, že jsme na to připravení a zvládneme to.
Bude v novém školním roce stále znát dopad covidu, nebo...
(přerušuje) Bezpochyby! Jediná jistota, kterou máme, je, že pořád budeme odkrývat, co to napáchalo na dětech. Je to úplně nová zkušenost a bohužel z toho, co víme o zhoršeném duševním zdraví dětí, se ukazuje, že se z toho budou dostávat ještě dlouho. A o to důležitější mi přijde práce učitele, protože to je člověk, který mimo všech ostatních může velmi pomoct.
Jak konkrétně?
Může identifikovat dítě ohrožené domácím násilím nebo čímkoliv jiným. Když vidím, že dítě, které je většinou živé a veselé, se začne stranit, tak na něj netlačit a nevnucovat se mu, ale dát mu najevo, že mi na něm záleží a pokud bude chtít, jsem tu pro něj.
Jak pracujete s dětmi, aby se cítily dobře a uměly pracovat se svými pocity?
S kolegou s dětmi mluvíme o tom, že je v pohodě nebýt v pohodě. Přijde mi fér, když i učitel přizná na začátku hodiny, že řeší něco osobního. Ne nutně, aby na děti cpal své problémy, ale omluvit se, že není v dobré kondici a poprosit, aby to spolu nějak zvládli.
Moje zkušenost je, že když jsem se takto dětem otevřel a přiznal slabost, reagovaly dobře. Ví, že když prožívají něco podobného, mohou se přijít svěřit.
Otevřeně se ve výuce bavíme, co je deprese, jaké jsou duševní obtíže. S již bývalými deváťáky jsme se bavili, jak pracovat se stresem. Že je člověk před přijímačkami v háji. Nebo že není skoro vůbec, oboje je normální a dá se s tím pracovat.
Přijde mi, že když se člověk upřímně ptá a na začátku obětuje pár minut tomu, aby zjistil, jak na tom děti jsou, co prožívají... pomůže to zbytku hodiny i budování vzájemných vztahů.
„Stydím se říct, že jsem učitelka“. Každý pátý kantor zvažuje odchod ze školství |
Takže klíčem je se studentům otevřít a ukázat jim, že jste na jejich straně?
Myslím, že klíčů je víc a nechci říkat, že mám recept, který funguje. Za mě ale otevřenost a přiznání chyby je cestou. Taky žákům přiznám, že přicházím s něčím novým. Nevím, jak to dopadne, ale vím, že to spolu můžeme zvládnout. Normalizovat, že je běžné dělat chyby a učit se z nich.
Děláte školský podcast Hovory z kabinetu. Je to terapie, nebo chcete ukazovat, že učitelé jsou také lidi a přiblížit jejich příběhy?
Štvalo mě, že při pohledu na české školství do médií by se zdálo, že je Mordor. Pak jsou tam soukromé školy a občas školy ve velkých městech, které jsou na tom dobře. Jenže já věděl z různých škol, že tomu tak není. Chtěl jsem skrz příběhy konkrétních učitelů ze všech stupňů ukázat barvitost českého školství.
Často slýcháme, že je české školství ve špatné kondici. Stárnoucí a vyhořelí učitelé, nedostatek peněz, zastaralé metody. Jak to vnímáte vy ze své pozice?
Myslím si, že záleží, na jaká data se díváme a s čím se srovnáváme. O českém školství se dá říct to, co tu zaznělo. A zároveň bychom o něm mohli říct opak, a pořád to bude platit. Našim problémem je vysoká míra vyhoření učitelů. Vidíme to od roku 2019, kdy na to byly výzkumy a čísla se nezlepšují.
V Česku chybí šest tisíc učitelů. Nárůst platů nepomohl, mladí kantoři odcházejí |
Zároveň jsme s dětmi prošli covidem a vším, co přinesl. Najednou chyběl důvod, proč učíme, prožitek z výuky byl úplně jiný a na dětech to zanechalo stopy, které teprve budeme odhalovat. Víme, že výrazně stouply počty sebevražd a duševní obtíže u dětí. Naše školství není úplně v ideální kondici, to je rozhodně pravda. Pokud ale zazní, že je naše školství jako za Marie Terezie, tak to mám potřebu obhájit. Ne svoji práci, ale kondici jako celku, že jsme na tom líp.
V čem například?
Když se podíváme na průřez OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) v sekci vzdělávací výsledky dětí, jsou okolo průměru. Když se podíváme na výdaje na vzdělávání v poměru k HDP, jsou hluboce pod průměrem. Můžeme v silné nadsázce říct, že za velmi málo peněz děláme docela dost muziky. Mám pocit, že nám covid leccos vzal, v mnohém nás poučil. Řada učitelů to vzala jako příležitost přehodnotit, co je podstatné a co chceme učit.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že jste byl na Filipínách a navštívil tamní školy. Zaujalo vás něco na jejich vzdělávacím systému?
S tamní ředitelkou jsme se dostali k inkluzi, respektive společnému vzdělávání. Už jenom to, že jsem vznesl otázku, v ní vyvolalo naprostý úžas a ptala se mě, jak se můžu ptát na to, jak to tady dělají. Že to je přeci úplně normální.
Nedokázala si představit, že by to měli dělat jinak. A to byla škola na ostrově Palawan s tisíci dětmi. My si říkáme o Filipínách, že jsou prales, a mají přitom vyřešené něco, co my teprve řešíme.
